Striptýz

Salome

Sumerové měli mýtus o bohyni Inanně, která sestoupila do podsvětí. U každé ze sedmi bran si sundala jeden kus oděvu nebo šperk. Dokud zůstávala v pekle, byla země neúrodná. Když se vrátila, oplývala plodností.

O Salomeině tanci pro krále Heroda se zmiňuje Nový zákon (Matouš 14,6 a Marek 6,21-22). První zmínka o tom, že si sundala sedm závojů, je však až ve hře Oscara Wildea Salome z roku 1893. Někteří ji prohlašují za původce moderního striptýzu. Po Wildeově hře a opeře Richarda Strausse Salome, která byla poprvé uvedena v roce 1905, se erotický "tanec sedmi závojů" stal standardní rutinou v opeře, vaudevillu, filmu i burlesce. Známá byla Maud Allanová, která v roce 1907 předvedla tento tanec v soukromém vystoupení Eduardu VII.

Řecko a Řím

Ve starověkém Řecku zavedl zákonodárce Solón koncem 6. století př. n. l. několik tříd prostitutek. Patřily mezi ně auletridy: tanečnice, akrobatky a hudebnice, které se vyznačovaly svůdným tancem nahé před mužským publikem. Ve starověkém Římě byl tanec se striptýzem součástí dubnového svátku Floralia.

Císařovna Theodora, manželka byzantského císaře Justiniána ze 6. století, podle některých starověkých pramenů začínala jako kurtizána a herečka, která vystupovala v představeních inspirovaných mytologickými náměty a v nichž se svlékala, "jak jen to tehdejší zákony dovolovaly". Proslavilo ji striptýzové představení "Léda a labuť". Z těchto zpráv vyplývá, že tato praxe nebyla výjimečná ani nová. Aktivně proti ní však vystupovala křesťanská církev, která v následujícím století prosadila zákony, jež ji zakazovaly. Do jaké míry byly tyto zákony dodržovány, je otázkou. V textech evropského středověku se o žádné takové praxi nepíše.

Paris

V 80. a 90. letech 19. století se v pařížských představeních, jako byl Moulin Rouge a Folies Bergère, objevovaly atraktivní spoře oděné ženy, které tančily a předváděly statické pózy (tableaux vivants). V aktech z 90. let 19. století si žena pomalu svlékala šaty a marně hledala blechu, která jí lezla po těle. Lidový almanach to považuje za původ moderního striptýzu.

Od roku 1905 vstoupila na scénu Mata Hari. Na pozvání Emila Guimeta tančila před pečlivě vybraným publikem. Scéna na konci představení, kde byla nahá, byla senzací. Následovala podobná vystoupení na přání barona von Rothschilda, Cécile Sorelové, Gastona Meniera a Natalie Clifford Barneyové. Mata Hari se nikdy neučila tančit a nikdy nestudovala indické a orientální tance. Její tance byly výplodem její fantazie. V roce 1917 byla Mata Hari obviněna ze špionáže a odsouzena k trestu smrti. Byla zastřelena 15. října 1917 ve Vincennes nedaleko Paříže.

Dalším přelomovým představením bylo vystoupení herečky Germaine Aymosové v Moulin Rouge v roce 1907, kdy vstoupila oblečená pouze do tří velmi malých mušlí. Ve třicátých letech 20. století tančila v divadle Folies polonahá slavná Josephine Bakerová v tanci danse sauvage a další podobná představení se konala v divadle Tabarin. Tato představení se vyznačovala propracovanou choreografií a častým oblékáním dívek do třpytivých flitrů a peří. V 60. letech 20. století se "plně nahá" představení poskytovala například v Le Crazy Horse Saloon.

Po druhé světové válce

Po válce, v 50. letech, se striptýz stal motorem vznikajícího sexuálního průmyslu (zaměřeného především na publikace, jako byl Playboy). V Paříži byly otevřeny striptýzové kluby vyšší společnosti, jako například Alcazar nebo Crazy Horse.

V moderní době se umění striptýzu stále více vytrácí. V 90. letech 20. století natočila německá soukromá televize (RTL) striptýzovou show s názvem Tutti Frutti. Od té doby se na mnoha televizních stanicích v nočních hodinách objevují ženy, které se snaží zbavit svého oblečení (aniž by přitom tančily), a přitom inzerují nějaká telefonní čísla na sex (nebo jiná čísla s prime-rate).

Existuje také film s názvem Striptease. Hraje se v amerických striptýzových klubech, aniž by poskytl mnoho informací.

Původně se striptýzu věnovaly pouze ženy. Dnes je zde jen velmi malý počet striptérů mužů. Mezi nejvýznamnější z nich patří Chippendales.