Mezinárodní výbor Červeného kříže

Historie

Až do poloviny 19. století neexistovala žádná organizovaná armádní péče o zraněné a žádné bezpečné místo, kde by bylo možné zraněné vojáky ubytovat a ošetřit.

Švýcarský obchodník Henry Dunant viděl bitvu u Solferina v rakousko-sardinské válce. Bitva trvala pouze jeden den, ale na obou stranách zahynulo nebo zůstalo na bojišti těžce zraněno asi 40 000 vojáků.

Dunant byl šokován utrpením zraněných vojáků a nedostatkem lékařské pomoci. Zrušil svou cestu za císařem Napoleonem III. a několik dní pomáhal ošetřovat a pečovat o raněné.

O tom, co viděl, napsal knihu s názvem Vzpomínka na Solferino.V roce 1862 ji vydal vlastním nákladem a kopie knihy rozeslal předním politickým a vojenským osobnostem po celé Evropě. Kniha nejen popisovala to, co Dunant viděl, ale vyzývala k založení národních dobrovolných humanitárních organizací, které by v případě války pomáhaly ošetřovat zraněné vojáky. Dunant také vyzval k uzavření mezinárodních smluv, které by zaručily neutralitu a ochranu raněných a zdravotníků a polních nemocnic.

Ženevská společnost pro veřejné blaho založila výbor, který se pokusil uspořádat mezinárodní konferenci o Dunantově myšlence. "Výbor pěti" se sešel 9. února 1863 a jeho členy byli:

• Henri Dunant;
• Gustave Moynier, který byl právníkem a předsedou ženevské Společnosti pro veřejné blaho;
• Louis Appia, lékař, který pracoval jako vojenský chirurg;
• Théodore Maunoir z Komise pro hygienu a zdraví v Ženevě a
• Guillaume Henri Dufour, generál švýcarské armády.

Výbor se brzy přejmenoval na "Mezinárodní výbor pro pomoc raněným".

V říjnu 1863 se v Ženevě konala mezinárodní konference, kterou uspořádala a na níž se jednalo o zlepšení zdravotnických služeb na bojišti.

Na konferenci se k výboru připojilo 31 osob: osmnáct oficiálních delegátů z národních vlád, šest delegátů z jiných nevládních organizací a sedm neoficiálních zahraničních delegátů. Oficiální delegáti pocházeli z:

Konference chtěla:

• Národní společnosti pro pomoc zraněným vojákům;
• Neutralita a ochrana zraněných vojáků;
• Dobrovolnické jednotky pro pomoc na bojišti;
• Více konferencí, které by tyto požadavky učinily právně závaznými mezinárodními smlouvami, a
• Zavedení ochranného symbolu pro zdravotnický personál v terénu. Zvolili bílou pásku s červeným křížem.

O pouhý rok později pozvala švýcarská vláda vlády všech evropských zemí, jakož i Spojených států, Brazílie a Mexika, aby se zúčastnily oficiální diplomatické konference. Šestnáct zemí vyslalo do Ženevy celkem dvacet šest delegátů. Dne 22. srpna 1864 byla na konferenci přijata první Ženevská úmluva "o zlepšení stavu raněných v armádách v poli". Úmluvu podepsali zástupci 12 států a království: Bádensko, Belgie, Dánsko, Francie, Hesensko, Itálie, Nizozemsko, Portugalsko, Prusko, Švýcarsko, Španělsko a Württembersko. Úmluva obsahovala deset článků, které poprvé stanovily právně závazná pravidla zaručující neutralitu a ochranu zraněných vojáků, polního zdravotnického personálu a konkrétních humanitárních institucí v ozbrojeném konfliktu.

Úmluva také stanovila dva požadavky, které musí splňovat národní humanitární organizace, aby mohla být uznána Mezinárodním výborem:

• Vnitrostátní společnost musí být uznána vládou svého státu jako humanitární společnost podle úmluvy a
• Vláda příslušné země musí podepsat Ženevskou úmluvu.

První národní spolky byly založeny v Belgii, Dánsku, Francii, Oldenburgu, Prusku, Španělsku a Württembersku. V roce 1864 se také Louis Appia a Charles van de Velde, kapitán nizozemské armády, stali prvními nezávislými a neutrálními delegáty, kteří pracovali pod symbolem Červeného kříže v ozbrojeném konfliktu. O tři roky později, v roce 1867, byla svolána první mezinárodní konference národních společností pro pomoc při ošetřování válečných zraněných.

Dunant opustil výbor v roce 1867 po hádce s ostatními členy. V roce 1876 se výbor přejmenoval na Mezinárodní výbor Červeného kříže (MVČK), což je jeho oficiální název dodnes. O pět let později byl díky úsilí Clary Bartonové založen Americký červený kříž. Ženevskou úmluvu podepisovalo stále více zemí a začalo ji v praxi respektovat během ozbrojených konfliktů. Červený kříž se rychle stal mezinárodně uznávaným hnutím a národní společnosti se stávaly stále oblíbenějším místem pro dobrovolnickou práci.

Když byla v roce 1901 udělena první Nobelova cena za mír, rozhodl se norský Nobelův výbor udělit ji Henrymu Dunantovi a Frédéricu Passymu, přednímu bojovníkovi proti válce. Mezinárodní výbor Červeného kříže Dunantovi oficiálně blahopřál a vzdával hold jeho klíčové roli při vzniku Červeného kříže. Dunant zemřel o devět let později v malém švýcarském lázeňském městě Heiden. Jen o dva měsíce dříve zemřel také jeho bývalý přítel a člen výboru Gustave Moynier.

Na začátku první světové války v roce 1914 existovalo po celém světě 45 národních humanitárních společností. Hnutí se rozšířilo nejen do Evropy a Severní Ameriky, ale i do Střední a Jižní Ameriky (Argentina, Brazílie, Chile, Kuba, Mexiko, Peru, Salvador, Uruguay, Venezuela), Asie (Čínská republika, Japonsko, Korea, Siam) a Afriky (Jihoafrická republika). Ženevská úmluva byla změněna tak, aby zahrnovala boje na moři i na souši.

První světová válka

Za první světové války přicházely sestry Červeného kříže z celého světa, včetně Spojených států a Japonska, aby pomáhaly zdravotnickým službám ozbrojených sil zemí zapojených do války v Evropě.

Dne 15. října 1914, bezprostředně po začátku války, zřídil MVČK Mezinárodní agenturu pro válečné zajatce. Do konce války zaslala agentura válečným zajatcům ze všech postižených zemí přibližně 20 milionů dopisů a zpráv, 1,9 milionu balíků a asi 18 milionů švýcarských franků. Agentura rovněž zařídila propuštění a návrat asi 200 000 zajatců do jejich vlasti. Agentura shromáždila v letech 1914 až 1923 asi 7 milionů záznamů o zajatcích nebo pohřešovaných osobách. Kartotéka pomohla identifikovat asi 2 miliony válečných zajatců a kontaktovat jejich rodiny. Kompletní index 7 milionů karet zapůjčil MVČK Mezinárodnímu muzeu Červeného kříže a Červeného půlměsíce v Ženevě. V indexu však může vyhledávat pouze MVČK.

MVČK získal v roce 1917 jedinou Nobelovu cenu míru za vynikající válečnou práci.

V roce 1923 výbor změnil pravidla členství. Do té doby mohli být členy výboru pouze občané města Ženevy. To bylo změněno tak, aby se jím mohli stát všichni občané Švýcarska na základě narození. Toto pravidlo platí dodnes a má ukázat, že MVČK je neutrální a že členové a pracovníci výboru nikdy nebyli občany země, která by mohla být zapojena do války. Teprve v roce 1993 bylo umožněno pracovat pro výbor osobám, které se nenarodily ve Švýcarsku.

Druhá světová válka

V roce 1934 se MVČK snažil získat dodatečnou ochranu pro civilisty během války. Bohužel většina vlád neměla zájem přijmout tato dodatečná pravidla před začátkem druhé světové války.

Činnost MVČK se řídila Ženevskými úmluvami ve znění z roku 1929. revize . Činnost výboru byla podobná jako za první světové války:

• návštěvy a sledování zajateckých táborů,
• organizování pomoci civilnímu obyvatelstvu a
• správa výměny zpráv týkajících se vězňů a pohřešovaných osob.

Do konce války navštívilo 179 delegátů 12 750 zajateckých táborů ve 41 zemích. Ústřední informační agentura pro válečné zajatce (Zentralauskunftsstelle für Kriegsgefangene) měla 3 000 zaměstnanců, kartotéka sledující zajatce obsahovala 45 milionů karet (více než šestkrát více než za 1. světové války) a agentura si vyměnila 120 milionů zpráv.

Německý Červený kříž byl ovládán nacisty a nedodržoval Ženevské konvence, které mohly pomoci zastavit deportace Židů z Německa a masové vraždění v koncentračních táborech řízených německou vládou.

Další dvě hlavní země války, Sovětský svaz a Japonsko, nebyly stranami Ženevských konvencí z roku 1929 a nebyly právně povinny dodržovat jejich pravidla. Ostatní země tedy nebyly povinny dodržovat úmluvy týkající se jejich zajatců na oplátku.

MVČK si musel přestat stěžovat na zacházení se zadržovanými v koncentračních táborech v případě, že by MVČK přestal pracovat pro válečné zajatce.

Po listopadu 1943 mohl MVČK posílat balíčky vězňům koncentračních táborů se známými jmény a místy pobytu. Protože oznámení o přijetí těchto balíků často podepisovali jiní vězni, podařilo se MVČK zaregistrovat totožnost asi 105 000 vězňů v koncentračních táborech a doručit asi 1,1 milionu balíků, většinou do táborů Dachau, Buchenwald, Ravensbrück a Sachsenhausen.

Dne 12. března 1945 bylo prezidentovi MVČK Jacobu Burckhardtovi generálem SS Ernstem Kaltenbrunnerem sděleno, že delegáti MVČK mohou navštívit koncentrační tábory, ale budou muset zůstat v táborech až do konce války. Tábory navštívilo deset delegátů, mezi nimi Louis Haefliger (tábor Mauthausen), Paul Dunant (tábor Terezín) a Victor Maurer (tábor Dachau).

Louis Haefliger informoval americké vojáky o násilném vystěhování nebo odstřelu Mauthausenu-Gusenu a zachránil tak život asi 60 000 vězňů. MVČK jeho jednání odsoudil, protože je považoval za jednání bez oprávnění a za ohrožení neutrality MVČK. Teprve v roce 1990 jeho pověst konečně rehabilitoval prezident MVČK Cornelio Sommaruga.

Dalším příkladem velkého humanitárního ducha byl Friedrich Born (1903-1963), delegát MVČK v Budapešti, který zachránil životy asi 11 000 až 15 000 Židů v Maďarsku. Dalším slavným delegátem za druhé světové války byl Marcel Junod (1904-1961), lékař ze Ženevy. Byl jedním z prvních cizinců, kteří navštívili Hirošimu po svržení atomové bomby, a své myšlenky sepsal v knize Bojovník beze zbraní.

V roce 1944 získal MVČK svou třetí Nobelovu cenu za mír.

Po druhé světové válce

Dne 12. srpna 1949 byly změněny dvě stávající Ženevské úmluvy a Haagská úmluva o ztrátách na moři byla začleněna do "rodiny" Ženevských úmluv. Byla přejmenována na druhou ženevskou úmluvu, a tak se druhá úmluva z roku 1929 nyní nazývá třetí úmluvou. Vznikla čtvrtá Ženevská úmluva o "ochraně civilních osob za války". Dne 8. června 1977 byly přidány další články "protokolů", aby se úmluvy vztahovaly i na vnitřní konflikty, jako jsou občanské války.

V roce 1963 se MVČK podělil o svou třetí Nobelovu cenu míru s Ligou společností Červeného kříže.

Od roku 1993 mohou být delegáty Výboru v zahraničí i občané jiných států, což bylo dříve vyhrazeno pouze švýcarským občanům. Nyní je přibližně jedna třetina zaměstnanců švýcarskými občany.

Dne 16. října 1990 udělilo Valné shromáždění OSN MVČK status pozorovatele na zasedáních shromáždění a podvýborů, což byl první status pozorovatele udělený soukromé organizaci. Rezoluci společně navrhlo 138 členských států a předložil ji italský velvyslanec Vieri Traxler na památku počátků organizace v bitvě u Solferina.

Dohoda se švýcarskou vládou podepsaná 19. března 1993 potvrdila již dlouholetou politiku úplné nezávislosti Výboru na jakémkoli zasahování ze strany Švýcarska. Dohoda chrání plnou nedotknutelnost veškerého majetku MVČK ve Švýcarsku včetně jeho sídla a archivu, poskytuje členům a zaměstnancům právní imunitu, osvobozuje MVČK od všech daní a poplatků, zaručuje chráněný a bezcelní převod zboží, služeb a peněz, poskytuje MVČK bezpečná komunikační privilegia na stejné úrovni jako zahraničním velvyslanectvím a zjednodušuje cestování Výboru do Švýcarska a ze Švýcarska.

MVČK pokračoval ve své činnosti i v 90. letech. Své obvyklé mlčení prolomil, když v roce 1994 odsoudil genocidu ve Rwandě a v roce 1995 znovu odsoudil zločiny, které se staly ve Srebrenici a jejím okolí, když prohlásil: "Musíme uznat, že navzdory našemu úsilí pomoci tisícům civilistů násilně vyhnaných z města a navzdory obětavosti našich kolegů na místě byl vliv MVČK na vývoj tragédie velmi omezený". V roce 2007 se MVČK znovu obrátil na veřejnost, aby odsoudil "závažné porušování lidských práv" barmskou vojenskou vládou, včetně nucených prací, hladovění a vražd mužů, žen a dětí.

Smrtelné úrazy

Na konci studené války se práce MVČK stala ještě nebezpečnější. V 90. letech 20. století přišlo o život více delegátů než kdykoli v jeho historii, zejména při práci v místních a vnitřních ozbrojených konfliktech. Tyto incidenty často ukazovaly na nedostatečné dodržování pravidel Ženevských úmluv a jejich ochranných symbolů. Mezi zabitými delegáty byli např:

• Frédéric Maurice. Zemřel 19. května 1992 ve věku 39 let, den poté, co byl transport Červeného kříže, který doprovázel, napaden v bývalém jugoslávském městě Sarajevo.
• Fernanda Calado (Španělsko), Ingeborg Foss (Norsko), Nancy Malloy (Kanada), Gunnhild Myklebust (Norsko), Sheryl Thayer (Nový Zéland) a Hans Elkerbout (Nizozemsko). Byli zavražděni z bezprostřední blízkosti během spánku v časných ranních hodinách 17. prosince 1996 v polní nemocnici MVČK v čečenském městě Nowije Atagi nedaleko Grozného. Jejich vrazi nebyli nikdy dopadeni a motiv vraždy nebyl zjevný.
• Rita Fox (Švýcarsko), Véronique Saro (Demokratická republika Kongo, dříve Zair), Julio Delgado (Kolumbie), Unen Ufoirworth (DR Kongo), Aduwe Boboli (DR Kongo) a Jean Molokabonge (DR Kongo). Dne 26. dubna 2001 byli na cestě se dvěma automobily na humanitární misi na severovýchodě Demokratické republiky Kongo, když se dostali pod smrtící palbu neznámých útočníků.
• Ricardo Munguia (Salvador). Pracoval jako vodohospodářský inženýr v Afghánistánu a cestoval s místními kolegy, když jejich auto zastavili neznámí ozbrojení muži. Byl popraven z bezprostřední blízkosti, zatímco jeho kolegům se podařilo uprchnout. Zemřel ve věku 39 let.
• Vatche Arslanian (Kanada). Od roku 2001 pracoval jako koordinátor logistiky pro misi MVČK v Iráku. Zemřel, když spolu s členy iráckého Červeného půlměsíce projížděl Bagdádem. Jejich auto se nešťastnou náhodou dostalo do křížové palby bojů ve městě.
• Nadisha Yasassri Ranmuthu (Srí Lanka). Byl zabit neznámými útočníky 22. července 2003, když bylo jeho auto ostřelováno poblíž města Hilla na jihu Bagdádu.

Originál první Ženevské úmluvy z roku 1864.


Památník připomínající první použití symbolu Červeného kříže v ozbrojeném konfliktu během bitvy u Dybbølu (Dánsko) v roce 1864; společně jej v roce 1989 postavily národní společnosti Červeného kříže Dánska a Německa.


Francouzská pohlednice oslavující roli zdravotních sester Červeného kříže během první světové války, 1915.


Zpráva Červeného kříže z Lodže, Polsko, 1940.


Marcel Junod , delegát MVČK, na návštěvě válečných zajatců v Německu. (© Benoit Junod, Švýcarsko)


Ústředí MVČK v Ženevě.

Symboly

Původní motto Mezinárodního výboru Červeného kříže znělo Inter Arma Caritas ("Uprostřed války charita"). Toto motto si zachoval, zatímco ostatní organizace Červeného kříže přijaly jiná. Protože se Ženeva nachází ve francouzsky mluvící části Švýcarska, je MVČK znám také pod svým francouzským názvem Comité international de la Croix-Rouge (CICR). MVČK má však šest oficiálních jazyků, včetně arabštiny. Oficiálním symbolem MVČK je Červený kříž na bílém pozadí (inverzní podoba švýcarské vlajky)s nápisem "COMITE INTERNATIONAL GENEVE" obklopujícím kříž.

MVČK vypracoval v roce 1965 sedm základních zásad, které přijalo celé hnutí Červeného kříže. Jsou to

• Lidstvo,
• Nestrannost,
• Neutralita,
• Nezávislost,
• Dobrovolnictví,
• Jednota a
• Univerzálnost.

Financování a finanční záležitosti

Rozpočet MVČK na rok 2005 činil přibližně 970 milionů švýcarských franků. Veškeré platby pro MVČK jsou dobrovolné a jsou přijímány jako dary na základě dvou typů výzev, které výbor vydává: každoroční výzva ústředí k pokrytí jeho vnitřních nákladů a mimořádné výzvy pro jeho jednotlivé mise.

Většina finančních prostředků MVČK pochází ze Švýcarska a Spojených států, v těsném závěsu za nimi jsou ostatní evropské státy a Evropská unie. Spolu s Austrálií, Kanadou, Japonskem a Novým Zélandem přispívají do rozpočtu MVČK přibližně 80-85 %. Asi 3 % pochází ze soukromých darů a zbytek od národních společností Červeného kříže.

Odpovědnosti v rámci hnutí

MVČK je odpovědný za právní uznání humanitární společnosti jako oficiální národní společnosti Červeného kříže nebo Červeného půlměsíce, a tím za její přijetí do Hnutí. Přesná pravidla jsou uvedena ve stanovách Hnutí. Po uznání MVČK je národní společnost přijata za člena Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce. MVČK a Federace spolupracují s jednotlivými národními společnostmi při jejich mezinárodních misích, zejména pokud jde o lidské, materiální a finanční zdroje a organizaci logistiky na místě. Podle Sevillské dohody z roku 1997 je MVČK vedoucí agenturou Červeného kříže v konfliktech, zatímco ostatní organizace v rámci hnutí přebírají vedení v neválečných situacích. Národní společnosti budou mít vedoucí úlohu zejména tehdy, když se konflikt odehrává v jejich vlastní zemi.

Organizace

Sídlo MVČK je v Ženevě ve Švýcarsku. Další kanceláře, tzv. delegace, má přibližně v 80 zemích. Za každou delegaci odpovídá vedoucí delegace, který je oficiálním zástupcem MVČK v dané zemi. Z 2 000 profesionálních zaměstnanců pracuje zhruba 800 v ženevském ústředí a 1 200 expatriantů v terénu. Přibližně polovina pracovníků v terénu působí jako delegáti, kteří řídí operace MVČK v různých zemích, zatímco druhá polovina jsou specialisté, jako jsou lékaři, agronomové, inženýři nebo tlumočníci. Mezinárodním pracovníkům pomáhá přibližně 13 000 národních zaměstnanců, takže pro MVČK pracuje přibližně 15 000 lidí.

Ředitelství

Ředitelství je výkonným orgánem výboru, který provádí politiky stanovené shromážděním.

Ředitelství se skládá z generálního ředitele a pěti ředitelů v oblastech "Operace", "Lidské zdroje", "Zdroje a operační podpora", "Komunikace" a "Mezinárodní právo a spolupráce v rámci hnutí". Členové ředitelství jsou jmenováni Shromážděním na dobu čtyř let. Generální ředitel převzal v posledních letech větší osobní odpovědnost, podobně jako generální ředitel, kdežto dříve byl v Ředitelství spíše prvním mezi rovnými.

Montáž

Shromáždění (nazývané také výbor) se schází pravidelně a je zodpovědné za stanovení cílů, hlavních směrů a strategií a za dohled nad finančními záležitostmi výboru. Členy shromáždění je maximálně 25 švýcarských občanů. Členové musí hovořit domácím jazykem, kterým je francouzština, ale mnozí hovoří také anglicky a německy. Tito členové shromáždění jsou kooptováni na dobu čtyř let a počet funkčních období, která mohou jednotliví členové vykonávat, není omezen. Pro znovuzvolení po třetím funkčním období je nutná tříčtvrtinová většina hlasů všech členů, což působí jako motivace pro členy, aby zůstali aktivní a produktivní.

V prvních letech byli všichni členové výboru Ženevané, protestanti, běloši a muži. První žena, Renée-Marguerite Cramerová, byla kooptována v roce 1918. Od té doby dosáhlo na funkci místopředsedkyně několik žen a po studené válce činil podíl žen přibližně 15 %. V roce 1923 byli přijati první ne-židé a ve shromáždění působil jeden Žid.

Zatímco zbytek hnutí Červeného kříže je mnohonárodnostní, Výbor se domnívá, že jeho jednonárodnostní povaha je výhodou, protože se jedná o švýcarskou národnost. Díky trvalé švýcarské neutralitě si strany konfliktu mohou být jisté, že politiku v Ženevě nebude určovat nikdo z "nepřátel". Prusko-francouzská válka v letech 1870-71 ukázala, že i národní společnosti Červeného kříže mohou být zaujaté a nezachovávat neutrální humanitu.

Rada shromáždění

Kromě toho Shromáždění volí pětičlennou Radu shromáždění, která tvoří mimořádně aktivní jádro Shromáždění. Rada se schází nejméně desetkrát ročně a má pravomoc rozhodovat v některých záležitostech jménem celého Shromáždění. Rada je rovněž odpovědná za organizaci zasedání Shromáždění a za pomoc při komunikaci mezi Shromážděním a ředitelstvím. Radu Shromáždění obvykle tvoří předseda, dva místopředsedové a dva zvolení členové. Zatímco jeden z místopředsedů je volen na čtyřleté období, druhý je jmenován na dobu neurčitou s tím, že jeho funkční období končí odchodem z funkce místopředsedy nebo z Výboru. V současné době jsou místopředsedy Jacques Forster a Olivier Vodoz. V dubnu 2007 byla jmenována Christine Beerliová, která od počátku roku 2008 nahradí Jacquese Forstera.

Prezident

Shromáždění rovněž volí na čtyřleté období jednu osobu, která vykonává funkci předsedy MVČK. Prezident je zároveň členem Shromáždění a vedoucím představitelem MVČK a je vždy členem Rady od jejího vzniku. Prezident se po svém jmenování automaticky stává členem shromáždění a MVČK, nemusí však nutně pocházet z organizace MVČK. Ve shromáždění existuje silná frakce, která chce sáhnout mimo organizaci a vybrat prezidenta ze švýcarské vlády nebo profesních kruhů, jako je bankovnictví nebo lékařství. Ve skutečnosti byli poslední tři prezidenti dříve úředníky švýcarské vlády. Vliv a úloha prezidenta nejsou přesně definovány a mění se v závislosti na době a osobním stylu každého prezidenta. Od roku 2000 je prezidentem MVČK Jakob Kellenberger. Kellenberger nevystupuje příliš často na veřejnosti ani nevydává žádná prohlášení, ale umí dobře osobně jednat a propagovat MVČK v soukromí. V únoru 2007 byl Shromážděním jmenován na další čtyřleté funkční období, které potrvá do konce roku 2011.

Předsedy MVČK byli:

Na rozdíl od některých jiných humanitárních organizací pracuje MVČK spíše v tichosti a nepřitahuje pozornost veřejnosti. Takto se mu podařilo získat přístup například k Nelsonu Mandelovi, když byl ještě vězněm jihoafrické vlády apartheidu.

Jakob Kellenberger, současný prezident MVČK.


Slavnostní předávání Nobelovy ceny za mír v roce 1963, kdy byla cena udělena společně MVČK a Federaci. Zleva doprava: Norský král Olav, prezident MVČK Leopold Boissier, předseda Ligy John MacAulay. (Obrázek z: www.redcross.int)