Antarktida je nejjižnější kontinent na Zemi. Nachází se na jižním pólu. Téměř celá leží jižně od antarktického kruhu. Kolem Antarktidy se rozkládá Jižníoceán. Rozlohou je to pátý největší kontinent po Asii, Africe, Severní a Jižní Americe – má přibližně 14 milionů km². Asi 99 % Antarktidy pokrývá led. Tento led je v průměru silný nejméně 1,6 km. Ledovec a přidružené ledové příkrovy obsahují zhruba 60 % světových zásob sladké vody; pokud by se celé roztály, hladina moří by stoupla přibližně o 58 metrů. Nejvyšším bodem kontinentu je hora Mount Vinson (4 892 m) a průměrná nadmořská výška Antarktidy patří mezi nejvyšší ze všech kontinentů.

Antarktida je nejchladnější, nejsušší a největrnější kontinent. Je také v průměru nejvyšší ze všech kontinentů. Antarktida je považována za poušť. Roční úhrn srážek činí pouze 200 mm v blízkosti moře a mnohem méně ve vnitrozemí. Na Antarktidě trvale nežijí žádní lidé. Na vědeckých stanicích v Antarktidě však žije přes rok asi 1 000 až 5 000 lidí – běžně se uvádí, že v létě (severní hemisféře zima) zde pobývá několik tisíc vědců a podporného personálu, v zimním období jen několik set až tisíc. Žijí zde pouze rostliny a živočichové, kteří mohou žít v chladu. Mezi tyto živočichy patří tučňáci, tuleni, hlístice, tardigrádi a roztoči. Mezi rostliny patří některé trávy a keře, řasy, lišejníky, houby a bakterie. Z suchozemských cévnatých rostlin jsou v Antarktidě známy především dvě krytosemenné: Deschampsia antarctica (tučnice antarktická) a Colobanthus quitensis (perlorodka antarktická).

První známé pozorování kontinentu se uskutečnilo v roce 1820. Po zbytek 19. století byla Antarktida většinou zapomenuta. Důvodem bylo její nehostinné prostředí, málo zdrojů a izolace. První oficiální použití názvu Antarktida jako názvu kontinentu v 90. letech 19. století údajně použil skotský kartograf John George Bartholomew. Mezi průkopnické mořeplavce a badatele, kteří oblast kolem kontinentu zmapovali nebo pozorovali, patřili například Fabian von Bellingshausen, Edward Bransfield a Nathaniel Palmer.

Geografie a ledové útvary

Antarktida se dělí na Východní Antarktidu (většinou vyvýšená a pokrytá mocným ledovým příkrovem) a Západní Antarktidu (více členitá, s rozsáhlými ledovými policemi a ostrovy). Důležitými ledovci a ledovými poli jsou např. Rossův ledový příkrov, Filchner–Ronne a ledené příkrovy oblasti Weddellova moře. Na pobřeží se nacházejí rozlehlé ledové police (ice shelves) – plovoucí pokračování pevninského ledu – jejich rozpad (např. kolaps Larsenova štítu) má významné důsledky pro stabilitu vnitrozemských ledovců.

Klima a extrémy

Antarktida patří k nejextrémnějším místům na Zemi. Nejnižší naměřená teplota na povrchu byla −89,2 °C na stanici Vostok v roce 1983; satelitová měření naznačují ještě nižší lokální minimá v centrálních vyšších partiích ledové pokrývky. Větry, nazývané katabatické, mohou dosahovat silných nárazů a prudce snižovat teploty v pobřežních oblastech. Vnitrozemí je velmi suché – vlhkost a srážky jsou extrémně omezené, proto je oblast klasifikována jako poušť.

Fauna a mořský ekosystém

Antarktický mořský ekosystém je bohatý a založený na mořském planktonu a zejména na krilu (Euphausia superba), který tvoří základ potravního řetězce. Mezi dobře známé suchozemské a pobřežní živočichy patří několik druhů tučňáků (např. tučňák císařský, tučňák Adelie, tučňák brýlový a tučňák gentoo), různé druhy tuleňů (tuleň Weddellův, tuleň krabojed, tuleň leopardí, sloní tuleň) a velryby (např. plejtvák, keporkak nebo minky). Ptáci jako albatrosi, petreli nebo skua mají důležitou roli v pobřežních ekosystémech. Mnoho organismů je přizpůsobeno extrémnímu chladu: přítomné jsou i mikroskopické extremofily, bakterie, řasy a lišejníky, které kolonizují skály a půdu v oblasti bez ledu.

Flóra a půdní společenstva

Na pevnině, mimo led, se rozvíjí pouze omezená vegetace: lišejníky, mechy, řasy a výše zmíněné dvě cévnaté rostliny. Vegetace se nejčastěji vyskytuje v okrajových, mírně chráněných lokalitách a v tzv. oázách bez ledu. Půdy jsou většinou velmi chudé na organickou hmotu a pomalu se regenerují.

Lidé, průzkum a stanice

Trvalé obyvatelstvo na kontinentu neexistuje, ale vědecké stanice a logistická zařízení zajišťují sezónní i stálou přítomnost personálu z různých zemí. V létě sem přijíždějí tisíce výzkumníků a personálu, v zimě zůstává obvykle kolem tisíce osob. Mezinárodní spolupráce je běžná – výzkumné programy se zabývají glaciologií, klimatologií, biologickým výzkumem, geologií, astronomií a dalšími obory. Na jižním pólu funguje i několik unikátních experimentů a observatoří (např. teleskopy a neutrinoobservertoria jako IceCube v ledovém prostředí).

Právní režim a ochrana životního prostředí

Smlouvu o Antarktidě podepsalo v roce 1959 12 zemí; smlouva vstoupila v platnost 23. června 1961. Od té doby se k ní připojily další státy — dnes ji podepsalo více než padesát stran, z nichž řada má konzultativní status umožňující aktivní účast na rozhodování o kontinentu. Smlouva prohlašuje, že vojenské aktivity a těžba nerostných surovin jsou v rozporu se zákonem (tento zákaz byl dále kodifikován Madridským protokolem o ochraně životního prostředí z roku 1991, který mimo jiné zakazuje komerční těžbu nerostných surovin). Dohody jako CCAMLR (Konvence o ochraně antarktických mořských živých zdrojů) regulují rybolov a chrání mořské ekosystémy. Smlouva rovněž podporuje vědecký výzkum a mezinárodní spolupráci a pomáhá chránit citlivé ekologické zóny kontinentu. Více než 4 000 vědců z různých zemí a různých zájmů společně experimentuje a sdílí data.

Vědecký výzkum a význam pro Zemi

Antarktida je klíčová pro porozumění globálnímu klimatu. Ledovcové vrty (např. Vostok, EPICA) poskytly záznamy klimatu sahající stovky tisíc let zpět a pomáhají rekonstruovat minulá klimata a koncentrace atmosférických plynů. Výzkum ledových polí, proudění ledovců a stability ledových polic je zásadní pro odhad budoucího růstu hladiny moří. Antarktida byla také důležitá pro objevení ozónové díry nad polární oblastí v 80. letech, což vedlo k mezinárodní dohodě o omezení látek poškozujících ozónovou vrstvu (Montrealský protokol).

Dopady změny klimatu a hrozby

Antarktida již vykazuje známky změn: některé oblasti Západní Antarktidy a Antarktického poloostrova se oteplují rychleji než globální průměr, dochází k ústupu ledovců a k rozpadům ledových polic. Zvlášť citlivé jsou ledovce jako Thwaites, jejichž destabilizace by mohla výrazně ovlivnit hladinu moří. Dalšími hrozbami jsou invazivní druhy zavlečené lidskou činností, znečištění a tlak turismu. Proto jsou mezinárodní pravidla o návštěvách, nakládání s odpady a ochraně biotopů přísná.

Turismus a budoucnost

Turismus do Antarktidy se od 90. let zvyšoval (desítky tisíc návštěvníků ročně v předcovidových letech), přičemž většina návštěvníků přijíždí lodí do pobřežních oblastí. Aktivity jsou regulovány mezinárodními směrnicemi (např. IAATO) a cílem je minimalizovat dopad na přírodu. Budoucnost Antarktidy bude do značné míry záviset na tom, jak se bude měnit globální klima a jak efektivně budou státy a mezinárodní společenství chránit tento jedinečný kontinent pro mírové a vědecké účely.