Alpy: přehled, geografie a Mont Blanc (4 808 m)

Alpy se táhnou od Rakouska a Slovinska na východě přes Itálii, Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Německo až do Francie na západě.

Pohoří se dělí na Západní Alpy a Východní Alpy. Dělení probíhá podél linie mezi Bodamským a Komským jezerem, podél Rýna. Západní Alpy jsou vyšší, ale jejich centrální řetězec je kratší a zakřivený; nacházejí se v Itálii, Francii a Švýcarsku.

Východní Alpy (hlavní hřebenový systém protáhlý a široký) patří Rakousku, Německu, Itálii, Lichtenštejnsku, Slovinsku a Švýcarsku. Nejvyššími vrcholy Západních Alp jsou Mont Blanc (4 808 m), Mont Blanc de Courmayeur (4 748 m), Dufourspitze (4 634 m) a další vrcholy skupiny Monte Rosa a Dom (4 545 m). Nejvyšším vrcholem Východních Alp je Piz Bernina, 4 049 metrů (13 284 stop). Asi nejznámější lokalitou pro turisty do Alp jsou Švýcarské Alpy.

Hlavní řetězec

Hlavní řetězec Alp se táhne od Středozemního moře k Vídeňskému pohoří a vymezuje severní hranici Itálie. Dále prochází přes mnoho nejvyšších a nejznámějších vrcholů Alp. Od Colle di Cadibona až po Col de Tende vede na západ, poté se stáčí na severozápad a u Colle della Maddalena se stáčí na sever. Po dosažení švýcarských hranic směřuje linie hlavního řetězce přibližně na severovýchod, kterým se ubírá až do svého konce u Vídně.

Společné průchody

Alpy netvoří neprostupný blok; procházely jimi válečné a obchodní cesty, později poutníci, studenti a turisté. Horské průsmyky poskytují cesty mezi horami pro silniční, vlakovou nebo pěší dopravu. Některé jsou proslulé, používají se již tisíce let.

Mezinárodní unie alpských asociací (UIAA) stanovila seznam 82 "oficiálních" alpských čtyřtisícovek. Seznam obsahuje mnoho dílčích vrcholů s malou význačností, ale dobrých pro horolezectví. Zde je dvanáct čtyřtisícovek s prominencí alespoň 1 km.

Karl Blodig byl prvním člověkem, který kolem roku 1900 vystoupil na všechny hlavní čtyřtisícové vrcholy.

Důvodem vzniku pohoří je obvykle vzájemný pohyb kontinentálních desek zemské kůry. Alpy vznikly v důsledku pomalého, ale gigantického tlaku africké desky, která se pohybovala na sever proti stabilní euroasijské pevnině. Zejména Itálie (která byla samostatným ostrovem) byla zatlačena do Evropy.

To vše se odehrálo v třetihorách, většinou v miocénu a pliocénu. To je asi před 35 až 5 miliony let.

Alpy jsou jen součástí většího orogenního pásma horských řetězců, kterému se říká alpidské pásmo. Ten se táhne jižní Evropou a Asií od Atlantského oceánu až k Himálaji.

Mezera v těchto horských řetězcích ve střední Evropě odděluje Alpy od Karpat na východě. Příčinou mezer mezi nimi je sesedání půdy.

Mezi Afrikou a Evropou se kdysi rozkládal velký a starobylý oceán Tethys. Nyní se sedimenty oceánské pánve Tethys a její druhohorní a raně kenozoické vrstvy nacházejí vysoko nad hladinou moře. Dokonce i metamorfované základní horniny se nacházejí vysoko na Mont Blancu, Matterhornu a dalších vysokých vrcholech v Peninských Alpách a Hohe Tauern.

Středozemní moře vzniklo až v nedávné době.

Alpy jsou oblíbené v létě i v zimě. Alpy jako místo pro poznávání památek a sportovní vyžití. Zimní sporty (alpské a klasické lyžování, snowboarding, sáňkování, chůze na sněžnicích, lyžařské túry) se můžete naučit ve většině regionů od prosince do dubna. V létě jsou Alpy oblíbené u pěších turistů, cyklistů na horských kolech, paraglidistů a horolezců. Jsou zde také alpská jezera, která lákají plavce, jachtaře a surfaře. Nižší místa a větší města v Alpách jsou dobře obsloužena dálnicemi a hlavními silnicemi, ale vyšší průsmyky a vedlejší silnice mohou být špatně sjízdné i v létě. Mnoho průsmyků je v zimě uzavřeno. Mnoho letišť v okolí Alp (a některá i uvnitř nich), stejně jako dálková železniční spojení ze všech sousedních zemí, umožňují velkému počtu cestujících snadný přístup ze zahraničí. Alpy běžně navštíví více než 100 milionů návštěvníků ročně.

Alpy se dělí na pět klimatických pásem, z nichž každé má jiný typ prostředí. Podnebí, rostlinstvo a živočišstvo se na různých úsecích nebo v různých zónách hor liší.

1. Úsek Alp, který se nachází ve výšce nad 3 000 metrů, se nazývá névé zóna. Tato oblast, která má nejchladnější klima, je trvale pokryta stlačeným sněhem. Rostliny jsou proto v zóně névé vzácné.
2. Alpská oblast se nachází v nadmořské výšce mezi 2 000 a 3 000 metry. V této zóně je méně chladno než v zóně névé. Rostou zde divoké květiny a trávy.
3. Těsně pod alpínským pásmem se nachází subalpínské pásmo ve výšce 1 500 až 2 000 metrů. V subalpínském pásmu rostou lesy jedlí a smrků, protože teplota pomalu stoupá.
4. Ve výšce přibližně 1 000 až 1 500 metrů se nachází orná zóna. V této oblasti rostou miliony dubů. Zde se také provozuje zemědělství.
5. Pod 1 000 m n. m. se nacházejí nížiny. Zde se pěstuje větší množství rostlin. Kromě rostlin se v nížinách nacházejí také vesnice, protože teplota je zde pro lidi a hospodářská zvířata příznivější.

Alpy jsou klasickým příkladem toho, co se stane, když mírné oblasti v nižších nadmořských výškách ustoupí vyšším polohám. Stoupání od hladiny moře do vyšších oblastí způsobuje pokles teploty. Vliv horských řetězců na větry spočívá v tom, že teplý vzduch patřící do nižší oblasti se dostává do vyšší zóny, kde se rozpíná, ztrácí teplo a padá z něj sníh nebo déšť.

Typické stromy - dub, buk, jasan a javor klen - mají přirozenou výškovou hranici: "stromořadí". Jejich horní hranice odpovídá změně klimatu, která přichází s rostoucí výškou. Změna mírného klimatu na chladnější se projevuje také změnou volně rostoucích rostlin. Tato hranice leží obvykle ve výšce asi 1 200 m nad mořem na severní straně Alp. Na jižních svazích dosahuje často až 1 500 m, někdy dokonce až 1 700 m. Na jižních svazích je tato hranice vyšší než 1 500 m, někdy až 5 580 m.

V Alpách nejsou vždy typické stromy. Lidé je na mnoha místech vykáceli. S výjimkou bukových lesů v rakouských Alpách se lesy s typickými listnatými stromy téměř nevyskytují. Tam, kde takové lesy byly, dnes roste borovice lesní a smrk ztepilý. Tyto stromy jsou méně citlivé na útoky koz, které sežerou sazenice listnatých stromů.

Nad stromořadím se často vyskytuje pásmo zakrslých borovic (Pinus mugo), které zabírá místo zakrslým keřům. Tyto keře jsou Rhododendron ferrugineum (na kyselých půdách) nebo Rhododendron hirsutum (na nekyselých půdách).

Nad ním se nachází alpská louka. Nad alpínskou loukou je stále méně rostlin. V těchto velkých výškách rostliny pravděpodobně tvoří samostatné skupiny. V Alpách bylo zaznamenáno mnoho druhů kvetoucích rostlin ve výšce nad 4 000 metrů. Jsou to například Ranunculus glacialis, Androsace alpina a Saxifraga biflora.

Druhy běžné v Alpách.