Mandejství

Mandejská víra

Mandeismus je náboženství mandejského národa. Vychází ze společné historie a dědictví. Neexistuje žádný pevný soubor náboženských vyznání a doktrín. Základní příručka mandejské teologie neexistuje. Korpus mandejské literatury je poměrně rozsáhlý. Zahrnuje také témata jako eschatologie, poznání Boha a posmrtný život. Činí tak však pouze nesystematicky. Kromě kněží ji zná jen velmi málo lidí.

Základní přesvědčení

Podle E. S. Drowera se mandejská gnóze vyznačuje devíti rysy, které se v různých podobách objevují i u jiných gnostických sekt:

1. Existuje nejvyšší entita bez formy. Vyjádřila se tím, že vytvořila řadu duchovních, éterických a hmotných světů a bytostí. Existuje Stvořitel, který z ní vzešel a všechny tyto světy a bytosti stvořil. Vesmír je stvořen Archetypálním člověkem, který jej vytváří podobný jeho vlastnímu tvaru.
2. Dualismus: kosmický Otec a Matka, Světlo a Tma, Pravice a Levice, syzygie v kosmické a mikrokosmické podobě.
3. Součástí tohoto dualismu jsou protipóly, svět idejí.
4. Duše je zobrazena jako vyhnanec, zajatec: jejím domovem a původem je nejvyšší Entita, ke které se nakonec vrací.
5. Planety a hvězdy ovlivňují osud a člověka a jsou také místem, kde se po smrti zdržuje.
6. Duch spasitel nebo duchové spasitelé, kteří pomáhají duši na její cestě životem a po ní do "světelných světů".
7. Kultovní jazyk symbolů a metafor. Ideje a vlastnosti jsou personifikovány.
8. "mystéria", tj. svátosti, které mají pomoci duši a očistit ji, zajistit její znovuzrození do duchovního těla a výstup ze světa hmoty. Často se jedná o úpravy existujících sezónních a tradičních obřadů, k nimž je připojen esoterický výklad. V případě Námořníků se tento výklad opírá o příběh o stvoření (viz 1 a 2), zejména o božského člověka Adama jako korunovaného a pomazaného krále-kněze.
9. Zasvěcencům je předepsáno velké tajemství; úplné vysvětlení 1, 2 a 8 je vyhrazeno těm, kteří jsou považováni za schopné pochopit a uchovat gnózi.

Mandejci věří v manželství a plození dětí a v důležitost etického a morálního životního stylu na tomto světě. Rodinnému životu přikládají velkou důležitost. Mandejci proto nepraktikují celibát ani askezi. Mandejci se však zdržují silných nápojů a červeného masa. Těší se na budoucnost osvobozenou od vlivu Tóry, kterou považují za původně zlou. Shodují se sice s ostatními gnostickými sektami v tom, že svět je vězení, kterému vládnou planetární archonti, ale nepovažují ho za krutý a nehostinný.

Mandejské náboženské texty

Mandejci mají mnoho náboženských textů. Nejdůležitější z nich je Genzā Rabbā neboli Ginza. Ginza je sbírka historie, teologie a modliteb. Genzā Rabbā se dělí na dvě poloviny - Genzā Smālā neboli "Levá Ginza" a Genzā Yeminā neboli "Pravá Ginza".

Před vynálezem knihtisku se texty opisovaly ručně. Lidé, kteří to dělali, se nazývali písaři. Rukopis každého člověka je v určitých ohledech zvláštní. Stejně tomu bylo i u písařů. Písař mohl určitým způsobem spojit dvě písmena nebo mohl zvláštním způsobem udělat tečky na těch písmenech, která je mají. Jorunn J. Buckley se podíval na tyto zvláštní značky, které přepisovači zanechali v Levé gince. Tímto způsobem se mu podařilo prokázat, že opisování tohoto textu sahá až do konce 2. nebo počátku 3. století našeho letopočtu. Tyto zvláštní značky ukazují, že mandejci existovali nejpozději v pozdním arsakovském období. To posiluje i legenda zvaná Harrān Gāwetā. Podle této legendy Mandejci opustili Palestinu po zničení Jeruzaléma v 1. století n. l. a usadili se uvnitř Arsakovské říše. Přestože se Ginza dále vyvíjela za vlády Sásánovců a islámské říše, jen málokterá textová tradice si může činit nárok na tak rozsáhlou kontinuitu.

K dalším důležitým knihám patří Qolastá, "Kánonická modlitební kniha Mandejců", kterou přeložil E. S. Drower. Jedním z nejdůležitějších děl mandejského písemnictví je Draša d-Iahia "Kniha Jana Křtitele". Tato kniha je přístupná jak laikům, tak zasvěceným osobám. Existuje také mnoho dalších náboženských textů, například rituálních komentářů, do nichž zpravidla nahlížejí pouze příslušníci kněžského stavu.

Jazyk, v němž byla původně napsána mandejská náboženská literatura, se nazývá mandajština a patří do rodiny aramejských dialektů. Je psán kurzivní variantou parthského kancléřského písma. Většina mandejských laiků tímto jazykem nemluví. Někteří členové mandejské komunity v Íránu ( asi 300-500 z celkového počtu cca 5000 íránských mandejců) nadále hovoří novomandejštinou, moderní verzí tohoto jazyka.

Hlavní proroci

Mandejci mají několik proroků. Iahia nebo Iuhana "Jan Křtitel" má zvláštní postavení, vyšší než jeho role v křesťanství a islámu. Mandejci nepovažují Jana za zakladatele svého náboženství. Uctívají ho pouze jako jednoho ze svých největších učitelů. Svou víru odvozují od Adama.

Mandejci tvrdí, že Ježíš byl mšiha kdaba "falešný mesiáš", který změnil učení, jež mu předal Jan. Mandejské slovo k(a)daba však pochází ze dvou kořenů: první kořen, který znamená "lhát", je tradičně připisován Ježíšovi; druhý, který znamená "psát", by mohl poskytovat druhý význam, a to "kniha". Někteří mandejci, kteří jsou snad motivováni ekumenickým duchem, tvrdí, že Ježíš nebyl "lživý Mesiáš", ale "knižní Mesiáš". Dotyčnou "knihou" jsou pravděpodobně křesťanská evangelia. Zdá se, že jde o lidovou etymologii bez opory v mandejských textech.

Podobně mandejci věří, že Abrahám, Mojžíš a Mohamed byli falešní proroci, ale uznávají další prorocké postavy z monoteistických tradic, jako jsou Adam, jeho synové Hibil (Ábel) a Šitil (Set) a jeho vnuk Anuš (Enoš), stejně jako Nuh (Noe), jeho syn Sam (Šém) a jeho syn Ram (Aram). Poslední tři jmenované považují za své přímé předky.

Kněží a laici

Mandejští laici a kněží jsou přísně rozděleni. Podle E. S. Drowera (The Secret Adam, s. ix):

[T]i, kdo mají tajné vědění, se nazývají Naṣuraiia - Naṣorejci (nebo, pokud se těžké "ṣ" píše jako "z", Nazorejci). Současně se neznalí nebo poloznalí laici nazývají "mandejci", Mandaiia - "gnostici". Když se člověk stane knězem, opouští 'mandejství' a vstupuje do tarmiduty, 'kněžství'. Ani tehdy však nedosáhl pravého osvícení, neboť to, zvané 'Naṣiruta', je vyhrazeno jen několika málo lidem. Ti, kdo ovládají její tajemství, se mohou nazývat naṣorejci a "naṣorejec" dnes označuje nejen toho, kdo přísně dodržuje všechna pravidla rituální čistoty, ale i toho, kdo rozumí tajnému učení.

V mandaismu existují tři stupně kněžství: tarmidia "žáci" (novomandsky tarmidānā), ganzibria "pokladníci" (ze staroperského ganza-bara "id.", novomandsky ganzeḇrānā) a rišamma "vůdce lidu". Tento poslední úřad, nejvyšší stupeň mandejského kněžství, byl po mnoho let neobsazen. V současnosti je nejvyšším úřadem, který je v současnosti zastáván, ganzeḇrā, titul, který se poprvé objevuje v náboženském kontextu v aramejských rituálních textech z Persepole (asi 3. stol. př. n. l.) a který může souviset s kamnaskires (elamsky < qa-ap-nu-iš-ki-ra> kapnuskir "pokladník"), titulem vládců Elymaisu (dnešní Chuzestán) v helénistické době. Tradičně se o úřad rišammy může ucházet každý ganzeḇrā, který pokřtí sedm nebo více ganzeḇrānů, ačkoli mandejská komunita se zatím jako celek nesjednotila na žádném jednotlivém kandidátovi.

Současné kněžství má svůj bezprostřední původ v první polovině ^{19. století}. V roce 1831 vypukla v regionu epidemie cholery, která zlikvidovala většinu, ne-li všechny mandejské náboženské autority. Dva z přeživších akolytů (šgandia), Yahia Bihram a Ram Zihrun, obnovili kněžství na základě vlastního vzdělání a textů, které měli k dispozici.

Související skupiny

Podle Fihrist ibn al-Nadíma byl Mani, zakladatel manicheismu, vychován v sektě Elkasajců (Elcesajců nebo Elchajců). Elkasajité byli křesťanskou křestanskou sektou, která mohla být příbuzná mandejcům. Členové této sekty nosili bílé oblečení a prováděli křty stejně jako mandejci. Žili ve východním Judsku a severní Mezopotámii. Podle harranské gawaitské legendy odtud mandejci migrovali do jižní Mezopotámie. Mani později opustil Elkásaity a založil vlastní náboženství. Mandejský badatel Säve-Söderberg ukázal, že Maniho Tomášovy žalmy jsou úzce spjaty s mandejskými texty. To by znamenalo, že Mani měl přístup k mandejské náboženské literatuře.

K dalším skupinám, které byly ztotožňovány s Mandejci, patří "Nasorejci", které popisuje Epifanius, a Dositheové, o nichž se zmiňuje Theodor Bar Kōnī ve svém Scholionu. Ibn al-Nadim se také zmiňuje o skupině zvané Mughtasila, "samobuditelé", kterou lze ztotožnit s jednou nebo druhou z těchto skupin. Členové této sekty se stejně jako mandejci oblékali do bílého a prováděli křty.

Je těžké říci, zda jsou skupiny jako Elkasajci, Mughtasilové, Nasorejci a Dositheové příbuzné s Mandejci nebo mezi sebou navzájem. Názvy napovídají, že jde o řadu různých skupin. Velká část učení těchto skupin je tajná. Proto je obtížné poznat povahu těchto skupin nebo vztahy mezi nimi.

Mandaeans dnes

Pronásledování

Za SaddámaHusajna byli mandejci uznáni za náboženskou menšinu. Mnozí z nich jsou řemeslníci, například kováři nebo obchodníci se zlatem a stříbrem. Tito lidé patřili ke středním vrstvám. Od změny vlády v Iráku je pronásledují islámští extremisté. Objevují se také zprávy o útocích na ženy, které se odmítají zahalovat. Většina iráckých mandejců v důsledku toho uprchla a mandejské komunitě v Iráku hrozí zánik.

V Íránu nemají mandejci problém s násilím, ale kvůli zákonu Gozinesh se nemohou plně zapojit do občanského života. Tento zákon a další ustanovení gózinéše vyžadují náboženskou prověrku pro osoby, které chtějí získat přístup k zaměstnání, vzdělání a řadě dalších oblastí. Velmi důležitou součástí této prověrky je oddanost zásadám islámu. Tyto zákony jsou pravidelně uplatňovány k diskriminaci náboženských a etnických skupin, které nejsou oficiálně uznávány, jako jsou například mandejci.

Mnoho lidí odešlo kvůli válce v Iráku

Na počátku 90. let žilo v Iráku více než 60 000 mandejců. V roce 2007 jich tam zůstalo jen asi 5 000 až 7 000; více než 80 % iráckých Mandejců bylo uprchlíky v Sýrii a Jordánsku. To je důsledek války v Iráku. Malé populace mandejců žijí v Austrálii (cca 3 500 osob v roce 2006), Kanadě, USA (cca 1 500 osob), Velké Británii (cca 1 000 osob) a Švédsku (cca 5 000 osob).

Současné postavení Mandejců přimělo řadu amerických intelektuálů a aktivistů za občanská práva, aby vyzvali svou vládu k rozšíření statusu uprchlíka na tuto komunitu. V roce 2007 uveřejnil deník New York Times článek, v němž profesor ze Swarthmoru Nathaniel Deutsch vyzval Bushovu vládu, aby okamžitě podnikla kroky k zachování komunity:

Spojené státy si nekladly za cíl vyhladit Mandejce, jednu z nejstarších, nejmenších a nejméně pochopených menšin v Iráku. Toto vymírání, které se připravuje, je pouze dalším nešťastným a zcela nezamýšleným důsledkem naší invaze do Iráku - i když to Mandejce, jejichž dvoutisícileté kultuře hrozí vážné nebezpečí, že zmizí z povrchu zemského, příliš nepotěší. . . . . V době invaze amerických vojsk v roce 2003 žilo v Iráku pravděpodobně 60 000 Mandejců, dnes jich zbývá méně než 5 000. . . . Z pouhých 500 iráckých uprchlíků, kterým byl od dubna 2003 do dubna 2007 povolen vstup do Spojených států, bylo jen několik Mandejců. A navzdory závazku Bushovy administrativy vpustit do země 7 000 uprchlíků ve fiskálním roce, který skončil [30. září 2007], jich do země vstoupilo méně než 2 000, včetně pouhých tří iráckých mandejských rodin. Pokud bude všem iráckým Mandejcům přiznán privilegovaný status a bude jim umožněn vstup do Spojených států ve značném počtu, může to stačit k tomu, aby byli zachráněni oni i jejich starobylá kultura před zničením. Pokud ne, po dvou tisících letech historie, pronásledování a houževnatého přežívání poslední gnostici definitivně zmizí jako oběti vymírání, které nechtěně odstartovala nedbalost našeho národa v Iráku.

- Nathaniel Deutsch, profesor náboženství, Swarthmore College, 7. října 2007