Mnoho filozofií a náboženství rozumí duši jako nadpřirozenou nebo nehmotnou část živého člověka, která může přetrvat po smrti. Některé tradice ji považují za nesmrtelnou, jiné za princip života, vědomí nebo osobní identity. Empirický výzkum dosud neposkytl potvrzení existence takové nehmotné entity a její postulát není ověřitelný kontrolovanými metodami; přesto existuje mnoho různých teorií a interpretací toho, co se podle jednotlivých tradic a filozofií děje s osobní zkušeností po smrti.
Reinkarnace (převtělení) je víra, že po smrti těla se duše nebo životní princip znovu narodí v jiném těle. Pro hinduismus má tato představa dlouhou historickou tradici. Buddhisté obvykle odmítají učení o věčné, neměnné duši (učení o anattě), avšak zároveň v buddhistických naukách existuje koncept znovuzrození vysvětlovaný prostřednictvím příčinných procesů a zákona karmy; v tomto kontextu se užívá i termín znovuzrození, přičemž cílem praxe v mnoha školách je ukončení koloběhu převtělení (nibbána/nirvána).
Vzkříšení je pojem důležitý především v křesťanství: předpokládá návrat osoby v obnoveném nebo vzkrieseném těle. V křesťanské tradici je vzkříšení připisováno osobě Ježíše Krista a je chápáno rovněž jako naděje pro věřící při posledním soudu; s tím souvisejí představy o nebi, peklu a eschatologickém soudu.
Vědecké a filosofické postoje k pojmu duše se liší. Někteří ateisté a zastánci materialismu považují vědomí a psychické jevy za výsledky fyziologických procesů v mozku a koncept nehmotné duše za nevědecký nebo metaforický. Jiné filozofické směry — například substance dualismus, emergentní teorie vědomí nebo funkční a symbolické interpretace duše — nabízejí alternativní vysvětlení, jak chápat osobní identitu a morální zodpovědnost. Kulturní, historické a náboženské rozdíly vedou k tomu, že pojetí „duše“ se výrazně liší mezi společnostmi a v průběhu dějin.
