Smrt

Společnost a kultura

Smrt je pro lidi obvykle smutná nebo nepříjemná věc. Může lidi přimět k přemýšlení o vlastní smrti. Lidem může zemřelý člověk chybět nebo jim může být smutno. Mohou být smutní také kvůli rodině a přátelům osoby, která zemřela.

V každé společnosti je smrt člověka obklopena rituálem - smuteční obřad nebo pohřeb je normální. Na některých místech bylo běžné jíst mrtvé v rámci rituálního kanibalismu. To však již není běžné, částečně proto, že se tímto způsobem mohou přenášet nemoci jako kuru. Lidská mrtvá těla jsou ve většině společností tabu a musí se s nimi zacházet zvláštním způsobem - z kombinace náboženských a hygienických důvodů. Lidské mrtvé tělo musí být vždy ohlášeno podle zákona, aby bylo jisté, že bude řádně zlikvidováno.

Nakládání s mrtvými těly a jejich majetkem

Zjištění příčiny úmrtí člověka a zabránění tomu, aby se podobná smrt stala někomu jinému, jsou hlavními důvody, proč se lidé zabývají lidskou nemocností nebo proč nechávají mrtvá těla rozřezat a prohlédnout při pitvě. Některá náboženství pitvy nepovolují, protože mají pocit, že tělo je svaté. Pitvu obvykle vyžaduje stát, pokud někdo zemře a lidé nevědí proč. Pitva pomáhá zjistit, zda dotyčného někdo úmyslně zabil, zda se mu pokusil ublížit nebo zda zemřel na nějakou nemoc.

Aby se člověk připravil na svou smrt, může sepsat závěť, v níž jasně určí, komu připadne jeho majetek a vlastnictví. Někdy se člověk také dobrovolně přihlásí jako dárce orgánů. To může znamenat darování celého těla na lékařský výzkum. Může také zachránit životy jiných lidí tím, že umožní transplantaci orgánů.

Náboženské pohledy na smrt

Dlouhou dobu se mnoho lidí bálo smrti a mnoho lidí přemýšlelo o tom, co se s lidmi může stát po jejich smrti. To je jedna z největších otázek filozofie a náboženství. Mnoho lidí věří, že existuje nějaká forma posmrtného života.

Starověcí vládci někdy trvali na tom, aby při jejich pohřbu byla zničena nejen jejich vlastní těla a mnoho majetku, ale dokonce i jejich služebnictvo a příbuzní.

Křesťanství klade zvláštní důraz na smrt kvůli státnímu zabití Ježíše Krista Římany. V islámu je to považováno za ukázku nespravedlnosti lidských systémů vyřizování smrti a schopnosti nejlepších lidí ji překonat a dokonce odpustit. V samotném křesťanství se má za to, že dokazuje, že sám Ježíš byl skutečně Bohem, a proto mohl ztratit své tělo a přesto mít moc vzkříšení. V buddhismu se věří, že k reinkarnaci dochází. Reinkarnace je myšlenka převzatá z hinduismu.

Konfucianismus doporučuje úctu k rodičům a formy uctívání předků, které mají respektovat jak mrtvé, tak živé předky.

Rituály spojené se smrtí

Každá etická tradice včetně lékařského pohledu na tělo má nějaký rituál spojený se smrtí. Ty často omlouvají chování, které by mohlo být nenáviděno, kdyby rituál neexistoval. Někdo například může říci, že transplantace orgánů je jako kanibalismus.

Velká část toho, co se děje při lidské smrti, je rituál. Lidé, kteří si přejí, aby se s jejich tělem zacházelo určitým způsobem, a kteří si přejí určitý způsob zacházení, například kremaci těla, by se měli rozhodnout předem a dohodnout si potřebné platby a dohody. To jejich rodině po jejich smrti značně usnadní situaci, protože již není možné toto přání jasně sdělit.

Ze stejného důvodu je důležité se rozloučit. Zdá se, že nejvíce stresu ze smrti mají ti blízcí, kteří "neměli možnost se rozloučit".

Možná právě proto, aby se tento stres zmírnil, vznikají rituály, při nichž se setkávají ti, kteří někoho znali, aby si osobní zkušenost, kterou člověk již nemůže sdělit sám, mohli vyměnit ostatní.

Některé rituály, například seance, prý umožňují lidem mluvit s mrtvými. Vědci, ale i ti, kteří je často provádějí, tvrdí, že to není příliš spolehlivé.

Mrtvá těla mohou být mumifikována buď přirozeně, nebo záměrně.

Příprava na smrt

Kromě závětí, rozloučení, dárcovství orgánů a pohřbů je důležitá osobní zkušenost, která rozhoduje o předání či nepředání, když někdo ví, že může brzy zemřít. Paliativní péče se zaměřuje na základní rozhodnutí, která lidé dělají, když se blíží konec jejich života, a zajišťuje, že je jim vždy k dispozici někdo, kdo s nimi může mluvit. Je náhradou za heroické lékařské zákroky, které je mohou udržet fyzicky naživu, ale bez kvality života. Lidská psychologie se musí na smrt připravit, pokud je něčím jiným než rychlým překvapením:

Elizabeth Kubler-Rossová napsala, že umírání má několik fází, z nichž první je popření a poslední přijetí. Zaznamenat svůj život je něco, co lidé s přijetím často udělají, aby zanechali paměti nebo úplnou autobiografii:

Protože události opouštějí živou paměť a mohou být pouze součástí ústní tradice, existují projekty, jejichž cílem je zaznamenat vše, co si lidé pamatují o první světové válce a šoa. Prvním z nich bylo zaznamenat vše, co si pamětníci pamatují o občanské válce v USA. Tato disciplína změnila dějiny, protože máme mnohem více dobových svědectví z první osoby, a učinila sociální dějiny mnohem standardnějšími.

Další termíny pro smrt

Existují i jiné výrazy pro smrt. Příklady: "odejít", "odejít na lepší místo", "koupit farmu" (obecně se používá v armádě), "opustit zemi", "velký spánek" a "kopnout do země". výraz pryč může být také výrazem pro popis smrti. například: pokud člověk zemřel, říká se také, že je pryč, jako že odešel na lepší místo nebo že už tu není.

Nepřirozené příčiny smrti

Stáří není jediná věc, která může ukončit lidský život. Kvůli lidem umírají i jiní lidé. Tomu se říká zabití nebo vražda. Tři slavné vraždy: John Wilkes Booth zabil Abrahama Lincolna, James Earl Ray zabil Martina Luthera Kinga mladšího a Harvey Lee Oswald zabil prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho. Lidé mohou zemřít také při nehodách, které mají za následek smrtelné trauma, podchlazení, vyhladovění, sebevraždu a dehydrataci.