Otrokářská moc: pojem, historie a politický význam v 19. století

Otroctví v Americe začalo v anglické kolonii Jamestown v roce 1619. Začalo nákupem 20 Afričanů z anglické válečné lodi jménem White Lyon. Kolonisté ve virginské kolonii koupili smlouvy s Afričany jako námezdními služebníky. Nedlouho poté se v koloniích stalo zvykem držet otroky doživotně. V 17. a 18. století byli otroci využíváni k pěstování tabáku a potravinářských plodin. Po vynálezu bavlníkového stroje v roce 1793 se nejdůležitější plodinou stala bavlna. V tomto okamžiku se otroctví stalo rozhodující součástí ekonomiky Jihu.

Koncem 50. let 19. století se rozšířilo přesvědčení, že zemi řídí otrokářská oligarchie. Bylo také rozšířeno přesvědčení, že ji řídí ve svůj vlastní prospěch, aby rozšířili otroctví. Toho využil Abraham Lincoln a nová Republikánská strana, aby získali politickou moc. Bylo také oblíbené mezi zastánci konspiračních teorií, které se odpůrci otroctví snažili využít k diskreditaci této myšlenky. Ale byli to právě členové Strany svobodné půdy ve 40. letech 19. století a republikáni v 50. letech 19. století, kteří dodali otrokářské síle důvěryhodnost. Dne 12. března 1857 vyšel v Cincinnati Daily Commercial článek o Slave Power. V článku byly Spojené státy označeny za "jedno velké homogenní otrokářské společenství" a otrokářství odstranilo všechny státní hranice. Obvinil otrokářskou moc, že má tři cíle. Těmi byly: obnovit obchod s otroky, rozšířit otroctví na celou zemi i mimo ni a učinit z bílého člověka otroka otrokářské jižanské aristokracie a severských kapitalistů.

Po roce 1850 jižanští otrokáři lobbovali za obnovení obchodu s otroky. Toto obvinění se tedy zdálo být oprávněné. Abolicionisté měli dostatek důkazů, že otrokářská moc chce rozšířit otroctví do všech států, a dokonce na celou polokouli. Třetí tvrzení, že se běloši stanou otroky Otrokářské moci, bylo těžší dokázat, i když mnozí věřili, že je pravdivé.

Zastánci otroctví měli řadu argumentů, kterými ospravedlňovali tuto instituci. Tvrdili, že by zničilo hospodářství Jihu. Bez otrocké práce by nemohli pěstovat bavlnu, tabák ani rýži. Osvobození otroků by způsobilo rozsáhlou nezaměstnanost, vedlo by k povstáním, krveprolití a naprostému chaosu. Jako příklad uváděli Francouzskou revoluci. Poukazovali na to, že otroctví existovalo po celou historii. Bylo v Bibli a dokonce i Abraham měl otroky. Jejich právní argumentace poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států, který v případu Dred Scott v. Sandford (1857) rozhodl, že černoši nejsou občané, ale majetek.

Zákon o uprchlých otrocích z roku 1850 byl velkým politickým ústupkem Jihu. Vytvořil novou komisi, která fungovala podobně jako United States Marshals Service, ale s několika rozdíly. Federální vláda jim vyplácela odměnu za každého dopadeného otroka (nebo za otroky prohlášené osoby). Brzy se stali největším federálním zaměstnavatelem té doby. Nový zákon byl vším možným, jen ne pro-státním zákonem, protože zákony severních států byly ignorovány. Neexistoval žádný řádný soudní proces. Stručně řečeno, zákon o uprchlých otrocích dával jižním státům moc nad zákony severních států tím, že využíval federální vládu k plnění jejich příkazů.

Zákon z roku 1850 znepokojil černochy i bělochy na Severu. Svobodní černoši se museli obávat, že budou uneseni a ocitnou se v zajetí otroků na Jihu. Severní běloši byli znepokojeni, protože jejich komunity byly napadány lovci otroků. Seveřané to považovali za pozitivní důkaz spiknutí otrokářské moci, které ohrožuje jejich svobodu.

Severští svobodomyslní a republikáni měli své neshody. V jedné věci se však shodovali: oba byli proti rozšiřování otroctví do teritorií. Oba byli proti jižanským plantážníkům, které nazývali "otrokářskými oligarchy". Společně měli výhodu oproti dřívějším pokusům politických stran postavit se proti otroctví. Dříve museli politici ze Severu v otázkách otroctví postupovat mírně, protože potřebovali politickou moc Jižanů, aby mohli vyhrát celostátní volby. Proto podporovali otrokářské prezidenty, kongresmany a senátory. Republikáni a svobodomyslní se však jižanským politikům nemuseli zavděčit a při každé příležitosti útočili na jejich moc. Vytahovali staré argumenty, že otrokářská moc příliš dlouho držela moc v americké politice. Tento argument používali už v době, kdy byl Thomas Jefferson zvolen prezidentem. Objevil se, když bylo Missouri v roce 1820 přijato za otrokářský stát, a znovu v roce 1845, když byl anektován Texas. Tentokrát republikáni tuto myšlenku tvrdě prosazovali. Nejvíce to poškodilo severní demokraty. Republikáni získali na Severu mnoho úřadů, které předtím po desetiletí zastávali demokraté. Ve volbách v roce 1860 se demokraté rozdělili na Sever a Jih a každý z nich podporoval svého kandidáta. To umožnilo Lincolnovi zvítězit, i když neměl většinu. To ukončilo dominanci otrokářské moci v politice a přispělo k vypuknutí americké občanské války.

Většina prezidentů z období Antebellum byla nejen z Jihu, ale také sama vlastnila otroky. Mnozí z nich se významně podíleli na udržování ekonomiky otroctví. Jedním z důvodů, proč bylo tolik jižanských prezidentů, je to, že těžili z výhody, kterou jim poskytovalo kolegium volitelů, zejména ti z největšího otrokářského státu Virginie. V Ústavodárném konventu (1787) delegáti ze severních států nechtěli, aby se otroci pro účely zastoupení státu v Kongresu počítali každý jako jedna osoba. Delegáti z Jihu chtěli, aby se otroci počítali jako jednotlivci, i když nemohli volit. Delegáti nakonec dospěli ke kompromisu o třech pětinách. V článku I, oddílu 2 Ústavy Spojených států amerických, který otroky nazývá eufemismem "všechny ostatní osoby", zakladatelé počítali každého otroka jako tři pětiny osoby. Díky tomu získaly otrokářské státy o třetinu více křesel v Kongresu, než by jim jinak náleželo podle počtu občanů. Tento faktor byl rozhodující v prezidentských volbách v roce 1800, které přinesly vítězství Thomasu Jeffersonovi ve Sněmovně reprezentantů.

Jedním z klíčových důvodů, proč byl Washington D.C. vybrán jako Kapitol Spojených států, byla skutečnost, že se nacházel v okolí otrokářského města Alexandrie ve Virginii. New York se nacházel ve svobodném státě a ve Filadelfii mohl být otrok držen pouze šest měsíců, než byl propuštěn. To bylo pro politiky vlastnící otroky nevýhodné. Washington D.C. také prosazovali George Washington, Thomas Jefferson a James Madison - tři klíčoví jižanští vlastníci otroků.