Osmnáctý dodatek Ústavy USA — prohibice alkoholu (1919–1933)

Oddíl 1.

Po uplynutí jednoho roku od ratifikace tohoto článku se zakazuje výroba, prodej nebo přeprava omamných nápojů na území Spojených států a na celém území podléhajícím jejich jurisdikci, jejich dovoz do Spojených států a jejich vývoz z těchto států pro účely výroby nápojů.

Oddíl 2.
Kongres a několik států mají souběžnou pravomoc prosazovat tento článek prostřednictvím příslušných právních předpisů.

Oddíl 3. Tento článek pozbývá platnosti, pokud nebude ratifikován jako změna ústavy zákonodárnými sbory několika států, jak je stanoveno v ústavě, do sedmi let ode dne, kdy byl Kongresem předložen státům.

V prvním odstavci, paragrafu jedna, se uvádí, že zákon vstoupí v platnost jeden rok po ratifikaci. Kongres jej schválil 18. prosince 1917. Třicátý šestý stát (potřebný počet pro přijetí), který dodatek ratifikoval, tak učinil o 394 dní později, 16. ledna 1919. Čtyřicátým sedmým státem, který dodatek ratifikoval, bylo New Jersey 9. března 1922. Rhode Island byl jediným státem, který ratifikaci 18. dodatku odmítl.

Druhá klauzule dává federální a státní vládě souběžné pravomoci k prosazování dodatku. Kongres přijal národní zákon o prosazování prohibice, známý také jako Volsteadův zákon. Tento zákon definoval jakýkoli nápoj obsahující více než půl procenta jako omamný nápoj. Dal daňovému úřadu pravomoc vymáhat dodržování tohoto zákona.

Třetí klauzule stanovila sedm let jako lhůtu pro státy, aby dodatek ratifikovaly. Jedná se o první dodatek, u něhož byla stanovena lhůta pro jeho ratifikaci. Pokud by jej v této lhůtě neratifikoval požadovaný počet států, dodatek by nevstoupil v platnost. Článek pět Ústavy Spojených států vyžaduje, aby byl dodatek schválen třemi čtvrtinami států. (V té době to bylo 36 ze 48 států.)

Ve 20. letech 19. století se po celé zemi šířila intenzivní náboženská a sociální hnutí, která alkohol a opilství označovala za "národní prokletí". Říkalo se jim hnutí za zdrženlivost. Prvním státem, který přijal zákon o střídmosti, byl Massachusetts, který v roce 1838 přijal zákon zakazující prodej alkoholu v množství menším než 15 galonů (57 l; 12 imp gal). V roce 1846 přijal Maine první státní prohibiční zákon. Ten byl o dva roky později zrušen, přesto podobné zákony přijaly i další státy.

Po americké občanské válce se do velkých měst hrnuly miliony přistěhovalců, především z Irska, Německa, Itálie a dalších částí Evropy. Mnozí z nich tvrdě pracovali a stejně tvrdě pili. Oblíbeným nápojem se stalo pivo a mnozí Američané německé národnosti, kteří uměli vařit pivo, ho začali vyrábět ve velkém. V 70. letech 19. století začalo mnoho manželek a matek, které byly na svých mužích zcela závislé, protestovat proti tomu, že jim alkohol ničí život. Přidala se k nim řada duchovních. Zorganizovaly se jako Ženská křesťanská umírněná unie (Woman's Christian Temperance Union, WCTU) a staly se mocnou silou pro změnu. Přidaly se k nim ženy jako Susan B. Anthonyová a Elizabeth Cady Stantonová, významné představitelky hnutí za volební právo (volební právo žen). Hnutí za zdrženlivost dokázalo vyvinout politický tlak na politiky, kterých se mnozí báli. WCTU začalo volat po celonárodním zákazu pití alkoholu. Zpočátku byla většina senátorů proti. Zároveň však nechtěli být vnímáni jako ti, kteří hlasují proti. Proto stanovili lhůtu pro ratifikaci na sedm let. Mnozí doufali, že k ratifikaci nedojde. Plán však nevyšel, protože byl ratifikován jen něco málo přes rok po svém přijetí.

Koncem roku 1929 navštívil New York starosta Berlína Gustav Boess. Zeptal se starosty New Yorku Jimmyho Walkera, kdy má prohibice vstoupit v platnost. V té době již prohibice platila více než devět let. To, že se německý starosta musel vůbec ptát, ukazuje, jak dobře osmnáctý dodatek fungoval. Ve skutečnosti nefungoval vůbec dobře.

Ekonomika

Zastánci prohibice očekávali, že se výrazně zvýší prodej domácích potřeb a oblečení. Mnozí očekávali, že se zavřením barů a vyčištěním čtvrtí vzrostou ceny nemovitostí a nájmů. Mnozí výrobci nealkoholických nápojů, džusů a žvýkaček očekávali, že se zvýší prodej, protože Američané budou muset hledat nové způsoby zábavy. Nic z toho se nestalo. Místo toho se ukázalo, že nezamýšleným důsledkem byl pokles zábavního průmyslu v celé zemi. Restaurace zkrachovaly, protože bez legálního prodeje alkoholu již nemohly dosahovat zisku. Tržby divadel spíše klesly, než aby se zvýšily, a jen málo dalších předpovídaných ekonomických přínosů se naplnilo. Prohibice se ukázala být pro ekonomiku do značné míry negativní. Pracovní místa v pivovarech, lihovarech a barech zanikala po tisících. Velký počet pracovních míst ztratili řidiči nákladních automobilů, číšníci, výrobci sudů a mnoho dalších pracovníků v příbuzných oborech. Snad největším nezamýšleným důsledkem byla ztráta daňových příjmů pro vládu. Stát New York přišel o téměř 75 % svých příjmů. Federální vláda přišla na daňových příjmech o více než 11 milionů dolarů, zatímco náklady na jejich vymáhání činily přes 300 milionů dolarů.

Mezery v zákonech

Prohibiční zákony měly mnoho mezer (způsobů, jak zákon obejít), které byly rychle využívány. Největší mezera spočívala v tom, že ani osmnáctý dodatek, ani Volsteadův zákon nezakazovaly pití nebo opilost na veřejnosti. Farmáři, kteří pěstovali ovoce, se rychle naučili prodávat svou úrodu v dehydrovaných cihlách. Varovná etiketa obsahovala návod, jak cihly snadno proměnit v alkoholické nápoje. Lékárníci směli předepisovat whisky na nejrůznější neduhy od úzkosti po chřipku. Když se o tom pašeráci dozvěděli, počet lékáren se v místech, jako je stát New York, ztrojnásobil. V železářství a obchodech s potravinami se prodávaly nástroje a přísady k domácí výrobě alkoholu. Legální byly také knihy o tom, jak vyrábět alkohol.

Zločin

Pití alkoholu se za prohibice nezastavilo, pouze přešlo do ilegality. Jen v New Yorku existovaly tisíce speakeasy klubů. Mafie vydělala miliony na nelegálním prodeji alkoholu na černém trhu. Většina Američanů zákony jednoduše ignorovala. Agenti, kteří prosazovali prohibiční zákony, byli špatně placení a snadno se nechali podplatit. Gangsteři v době prohibice vydělávali peníze a stávali se mocnými. Dokonce mezi sebou spolupracovali při stanovování cen. Organizovaný zločin se díky prohibici prosadil v celé zemi. Jedním z nejznámějších gangsterů byl Al Capone. Když Capone v roce 1920 přijel do Chicaga, okamžitě si všiml příležitostí, které mu prohibice nabízela. Zorganizoval nelegální pašování v mezinárodním měřítku. Dokonce měl pod kontrolou i distribuci svého alkoholu. Najímal si vlastní rozvážkové vozy, prodejce a vlastní těžce ozbrojenou ochranku, aby chránil své investice. Capone vydělával přes 100 milionů dolarů ročně. Neměl problém podplatit všechny politiky a příslušníky pořádkových sil ve svém okrsku.