Filipíny – ostrovní stát v jihovýchodní Asii: geografie, dějiny

Nejstarší známé fosilie homininů z Filipín pocházejí z Homo luzonensis, vyhynulého druhu archaického člověka rodu Homo. Jsou staré asi 67 000 let.

Byly nalezeny lidské fosilie, které dokazují, že moderní Homo sapiens žil na Filipínách po tisíce let. Negritové překonali pravěkou pevninu nebo led, aby se usadili na ostrovní půdě. V prvním tisíciletí začalo na Filipíny přicházet mnoho skupin Austronésanů, kteří vytlačovali původní obyvatelstvo do vnitrozemí nebo je možná pohlcovali vzájemnými sňatky.

V 8. století sem dorazili čínští obchodníci. Vznik mocných buddhistických království umožnil obchod s indonéským souostrovím, Indií, Japonskem a jihovýchodní Asií. Frakční boje mezi královstvími jihovýchodní Asie oslabily jejich sílu. Mezitím se do oblasti šířil islám prostřednictvím obchodu a proselytismu, podobně jako křesťanství, a do oblasti přicházeli obchodníci a misionáři; Arabové vkročili na Mindanao ve 14. století. Když sem v roce 1521 dorazili první Evropané v čele s Ferdinandem Magellanem, žili zde až do Manily rádžové, kteří byli historicky poplatní královstvím jihovýchodní Asie. Ostrovy však byly v podstatě soběstačné a samosprávné.

Španělé pod vedením conquistadora Miguela Lopeze de Legazpiho si ostrovy nárokovali a kolonizovali v 16. století a pojmenovali je Filipíny po španělském králi Filipovi II. Okamžitě byl zaveden římský katolicismus. Filipíny byly ovládány z Nového Španělska (Mexika) a v 18. století začal obchod s využitím galeon přes Tichý oceán. Ve městech v blízkosti oceánu a během následujících tří století začaly některé vzpoury a násilnosti kvůli určité nespravedlnosti vlády.

V roce 1781 založil guvernér José Basco y Vargas Hospodářskou společnost přátel země s cílem dosáhnout nezávislosti Filipín na Novém Španělsku.

Země se otevřela v průběhu 19. století. Vzestup ambiciózní, nacionalističtější filipínské střední třídy a čínské mestické komunity znamenal konec španělského kolonialismu na ostrovech. Osvíceni propagandistickým hnutím na nespravedlnosti španělské koloniální vlády požádali o nezávislost. Jose Rizal, nejznámější propagandista, byl v roce 1896 zatčen a odsouzen k smrti za podvratnou činnost. Brzy poté vypukla filipínská revoluce, kterou vedl Katipunan, tajný revoluční spolek založený Andresem Bonifaciem a později vedený Emiliem Aguinaldem. Revoluci se téměř podařilo vyhnat Španěly v roce 1898.

V témže roce Španělsko a Spojené státy vedly španělsko-americkou válku, po níž se Španělsko vzdalo Filipín ve prospěch Spojených států za 20 milionů dolarů. Filipínci v té době vyhlásili nezávislost a prosazení americké kontroly vedlo k filipínsko-americké válce, která oficiálně skončila v roce 1901, ale boje pokračovaly ještě v roce 1913. V letech 1899 až 1913 se vedla americko-filipínská válka, o život přišlo asi milion Filipínců a hodně přes 5500 amerických vojáků (včetně misionářů a soukromých dodavatelů, vojenských rodin), další desetitisíce byly zraněny. Většina filipínských obětí byla způsobena hladem, zraněními, nemocemi a nedostatkem čistého života. Nepřátelství pokračovalo až do roku 1914, kdy byla Filipínám přislíbena budoucí nezávislost.

Prezidenta Williama McKinleyho zabil anarchista Leon Czolgosz, protože se domníval, že prezident McKinley je proti dobrým pracujícím lidem, a považoval ho za zodpovědného za zfalšování důvodů války a za schválení a vedení nezákonné, ničivé války na Filipínách.

Americký režim zavedl na ostrovech angličtinu jako lingua franca prostřednictvím bezplatného veřejného školství. V roce 1935 byl status země změněn na americký Commonwealth, což umožnilo větší samosprávu.

Nezávislost byla konečně získána v roce 1946, po druhé světové válce. V následujících letech se objevilo mnoho poválečných problémů. Lidé nebyli spokojeni ani během nepopulární diktatury Ferdinanda Marcose, který musel v roce 1986 opustit prezidentský úřad. Později přetrvával problém komunistického povstání a maroského separatismu.

Filipínská vláda je podobná vládě Spojených států amerických. Filipínský prezident působí jako hlava státu, hlava vlády a vrchní velitel filipínské armády a ozbrojených sil. Prezident je volen hlasováním stejně jako v Americe, s výjimkou lidového hlasování, protože zde neexistuje volební systém. Prezidentem zůstává 6 let. Stojí v čele vlády.

Dvoukomorový filipínský zákonodárný sbor, filipínský Kongres, se skládá z filipínského Senátu a filipínské Sněmovny reprezentantů; členové obou sborů jsou voleni v lidovém hlasování. V Senátu zasedá 24 senátorů na 6 let, zatímco Sněmovna reprezentantů se skládá z nejvýše 250 kongresmanů, z nichž každý zasedá na 3 roky.

V čele soudní moci stojí Nejvyšší soud Filipín, v jehož čele stojí předseda a 14 soudců, které jmenuje prezident.

Filipíny jsou zakládajícím a významným členem Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Je také aktivním účastníkem Asijsko-pacifické hospodářské spolupráce (APEC), členem Skupiny 24 a jedním z 51 zakládajících členů Organizace spojených národů z 24. října 1945.

Místní samospráva. Součásti Filipín jsou "jednotky místní správy" (LGU). Nejvyšší jednotkou je provincie. V zemi je 79 provincií (2002). V provinciích se nacházejí města a obce (městečka). V těchto obcích jsou menší barangays (vesnice). Barangay je nejmenší jednotkou místní samosprávy.

Všechny provincie jsou administrativně (organizačně) rozděleny do 17 regionů. Většina státních úřadů má regionální kanceláře pro jednotlivé provincie. Regiony nemají samostatnou místní samosprávu, s výjimkou regionů Muslimské Mindanao a Cordillera, které mají vlastní moc (autonomní vláda).

Regiony

Region	Označení	Regionální centrum
Oblast Ilocos	Oblast I	San Fernando, La Union
Údolí Cagayan	Region II	Tuguegarao, Cagayan
Střední Luzon	Region III	San Fernando, Pampanga
CALABARZON ¹	Region IV-A	Laguna, Quezon
MIMAROPA ¹	Region IV-B	Calapan, Východní Mindoro
Oblast Bicol	Oblast V	Legazpi, Albay
Západní Visayas	Region VI	Město Iloilo
Střední Visayas	Region VII	Město Cebu
Východní Visayas	Region VIII	Tacloban
Poloostrov Zamboanga	Region IX	Pagadian, Zamboanga del Sur
Severní Mindanao	Oblast X	Cagayan de Oro
Oblast Davao	Region XI	Město Davao
SOCCSKSARGEN ¹	Region XII	Koronadal, Jižní Kotabato
Caraga	Region XIII	Butuan
Bangsamoro	BARMM	Město Cotabato
Správní oblast Kordillery	CAR	Baguio
Region hlavního města	NCR	Manila

¹ Názvy jsou psány velkými písmeny, protože se jedná o zkratky obsahující názvy provincií nebo měst.

Filipíny mají 7 641 ostrovů. Dohromady se jedná o 300 000 km2 pevniny. Ostrovy jsou rozděleny do tří skupin: Luzon, Visayas a Mindanao. Luzon je největší ostrov a Mindanao je druhý největší. Visayas je skupina ostrovů v centrální části Filipín. Rušný přístav Manila na Luzonu je hlavním městem země a po Quezon City je druhým největším městem. Na Visayas je největším městem Cebu City. Na Mindanau je největším městem Davao City.

Podnebí je horké, vlhké (ve vzduchu je hodně vody) a tropické. Průměrná celoroční teplota se pohybuje kolem 26,5 °Celsia. Filipínci obvykle říkají, že jsou tři roční období: Tag-init nebo Tag-araw (horké období neboli léto od března do května), Tag-ulan (období dešťů od června do listopadu) a Tag-lamig (chladné období od prosince do února).

Filipíny leží v Tichomořském ohnivém kruhu (oblast častých zemětřesení a sopečných erupcí). Na většině hornatých ostrovů se kdysi dávno rozkládaly tropické deštné pralesy. Začaly jako sopky. Nejvyšším místem je Mount Apo na ostrově Mindanao ve výšce 2 954 m. Mnoho sopek v zemi, například Mount Mayon, je aktivních. V zemi se také ročně vyskytne asi 19 tajfunů.

Sopka Taal je ostrov v jezeře Taal. Nachází se ve staré kaldeře v provincii Batangas. Z Manily je to na jih asi 2 hodiny jízdy autobusem. Výchozí bod v Talisay je vhodný pro jednodenní výlety i přenocování.

Na Filipínách existuje mnoho problémů v oblasti životního prostředí. Jedním z nich je nadměrný rybolov v mnoha oblastech, který vede k žalostným úlovkům. Dalším problémem je, že pouze deset procent odpadních vod se čistí a upravuje, zatímco zbylých 90 % se vypouští zpět do přírody a oceánu, což vede ke znečištění. Vážným problémem je odlesňování, po desetiletích kácení lesů, nelegální těžby dřeva a lesních požárů zbývají z původního lesního porostu pouhá 3 %. Úbytek lesů se na Filipínách projevuje také vážnou erozí půdy, která ohrožuje filipínskou biologickou rozmanitost.

Filipíny jsou rozvojovou zemí. V roce 1998 se filipínská ekonomika, která je směsicí zemědělství, lehkého průmyslu a podpůrných služeb, zhoršila v důsledku dopadů asijské finanční krize a špatných klimatických podmínek. Růst ekonomiky se v roce 1998 snížil z 5 % v roce 1997 na 0,6 %, ale v roce 1999 se zotavil na přibližně 3 % a v roce 2000 na 4 %. V roce 2012 se odhaduje na 6,6 %.

Vláda slíbila, že bude pokračovat v hospodářských reformách, aby se Filipíny vyrovnaly tempu rozvoje nově industrializovaných zemí jihovýchodní Asie. Strategie spočívají ve zlepšení infrastruktury, úpravě daňového systému, který má pomoci státním příjmům, podpoře deregulace (odstranění vládní kontroly) a privatizaci ekonomiky a zvýšení obchodu v rámci regionu. Budoucí vyhlídky do značné míry závisí na ekonomické výkonnosti tří hlavních obchodních partnerů, Číny, Spojených států a Japonska.

V roce 2010 žilo na Filipínách přibližně 94 milionů lidí. Většina obyvatel Filipín je austronéského původu. V zemi žijí také etničtí Číňané, kteří od 9. století pomáhají provozovat podniky. Nyní tam žije 105 milionů lidí. Negritové žijí v horách Luzonu a Visayas. Na Luzonu žije hodně mesticů, což je španělský výraz pro člověka se smíšenou hispánskou a domorodou krví.

Obyvatelům Filipín se říká Filipínci. Filipínci se dělí do mnoha skupin, z nichž tři největší jsou Tagalogové, Cebuánci a Ilokaňané. V době, kdy byly Filipíny kolonií, se výrazem "Filipínci" označovala španělská a španělsky smíšená menšina. Nyní se však "Filipíncem" nazývá každý, kdo je občanem/občankou Filipín. I tak se jedná o nejrozmanitější etnické skupiny v Asii, druhou je Indonésie. Lidé také Filipíncům říkají zkráceně "Pinoy".

Úředními jazyky jsou filipínština a angličtina. Filipínština vychází převážně z tagalogu, rodného jazyka, kterým se mluví v metropoli Manile a sousedních provinciích. Filipínština je příbuzná malajštině. Dalšími místními jazyky a dialekty jsou cebuánština a ilocano a mnoho dalších. Angličtina se používá ve státní správě, ve školách a v obchodě. Dalšími jazyky jsou čínština, kterou mluví etnické čínské obyvatelstvo, a čínština-Filipínci. Většina muslimů žije hluboko na jihu ostrova Mindanao a na menších ostrovech u jižní filipínské pevniny poblíž severovýchodního cípu Malajsie. Jako druhým jazykem hovoří také arabsky, ale ve velmi malé míře. Španělštinu, která byla kdysi úředním jazykem Filipín v 70. letech 20. století, ovládá také významná menšina Filipínců.

Před příchodem Španělů se Filipínci nepovažovali za jednu kulturu. Většina Filipín byla buddhistickou, muslimskou a hinduistickou říší. Španělé přišli v roce 1565 a přinesli s sebou španělskou kulturu. Brzy se na ostrovech rozšířili, vybudovali pevnosti a školy, hlásali křesťanství a většinu domorodců obrátili na katolické náboženství. Když v roce 1898 ostrovy kolonizovaly Spojené státy, přinesli s sebou Američané svou vlastní kulturu, která má dodnes nejsilnější vliv. Díky tomu jsou Filipíny nejzápadněji orientovanou zemí ve východní Asii. Španělská kultura na Filipínách však nepochází přímo ze Španělska, ale z Mexika, protože Filipíny byly ovládány Španělskem prostřednictvím Mexika. Byly řízeny z Mexico City, což vysvětluje velkou část španělského vlivu na Filipínách, který lze nalézt pouze v Mexiku, nikoli ve Španělsku. Také španělština, kterou se na Filipínách mluvilo, byla mexická španělština, nikoli evropská. Mnoho potravin na Filipínách lze nalézt také v Mexiku. Filipínci podle tradice obvykle jedí rukama, podobně jako je tomu u Malajců. A většina filipínské kuchyně je také z velké části ovlivněna malajskou kuchyní.

Každý rok se konají velké slavnosti zvané barrio fiestas. Připomínají svaté patrony měst, vesnic a regionálních okresů. Slavnosti zahrnují bohoslužby, pouliční průvody, ohňostroje, hostiny, taneční a hudební soutěže a kohoutí zápasy.

Většina obyvatel Filipín jsou křesťané. Asi 92 % lidí jsou křesťané. Většina obyvatel Filipín se hlásí k římskokatolické víře (70 %). Značné procento lidí jsou protestanti (mnoho různých křesťanských denominací) (17 %), Iglesia ni Cristo (2 %), muslimové (5-10 %), buddhisté (2 %). Žije zde také několik hinduistů a několik dalších menších náboženství s menším počtem vyznavačů (6,6 %).

• Seznam filipínských řek
• Filipíny na olympijských hrách
• Filipínský národní fotbalový tým