Einsatzgruppen

Vůdce SS Reinhard Heydrich vytvořil Einsatzgruppen kolem roku 1938.

Heydrich nejprve v říjnu 1938 vyslal Einsatzgruppen do Sudet. Adolf Hitler, vůdce nacistického Německa, chtěl Sudety ovládnout. Byl připraven použít nacistickou armádu k invazi do této oblasti. V Mnichovské dohodě však světové mocnosti souhlasily s tím, že Hitler může Sudety získat. Einsatzgruppen pomohly obsadit vládní budovy a vzaly všechny vládní dokumenty, které našly. Zatkli také asi 10 000 českých komunistů a německých občanů. ^{pp. 405, 412}

Od září do prosince 1939 se Einsatzgruppen účastnily nacistického programu Akce T4. Nacisté věřili, že lidé s tělesným, mentálním a duševním postižením si nezaslouží žít. Akce T4 byla plánem, jak je všechny zabít. Zpočátku Einsatzgruppen a další nacisté tyto lidi stříleli. Na jaře 1940 však nacisté začali používat plynové komory, aby mohli postižené lidi zabíjet rychleji. ^{pp. 138–141}

V roce 1939 se Hitler rozhodl napadnout Polsko. Heydrich rozhodl, že Einsatzgruppen budou následovat pravidelnou německou armádu.^p. 425 Jejich úkolem mělo být zabíjení nejdůležitějších lidí v polské společnosti, například duchovních, učitelů a členů akademické obce. Zabíjeli by také každého, kdo by odmítal souhlasit s nacistickými myšlenkami nebo pravidly.^p. 144 Adolf Hitler prohlásil: "Einzatsgruppen se ^p. 143řídily tímto plánem a do konce roku 1939 zabily asi 65 000 civilistů. Mezi těmito lidmi byli polští vůdci, Židé, prostitutky, Romové a lidé s duševními chorobami. ^{pp. 430–432}

Nakonec Einsatzgruppen donutily přeživší Židy v Polsku přestěhovat se do ghett ve velkých polských městech. Nacisté měli v plánu zbavit se všech Židů v Polsku, ale ještě se nerozhodli, kam je pošlou. ^{pp. 227–228, 242-245}pomocí německé armády Einsatzgruppen také donutily desítky tisíc Židů odejít na východ do části Polska, kterou zabral Sovětský svaz. ^p. 429

V roce 1941 se Hitler rozhodl napadnout Sovětský svaz. Tento plán nazval operace Barbarossa. Hitler nenáviděl komunismus. Chtěl ovládnout komunistický Sovětský svaz a komunismus nadobro zničit. ^{pp. 95–96}

V květnu 1941 vydal Heydrich Einsatzgruppen rozkaz k vyvražďování Židů v Sovětském svazu. ^{pp. 94–95}

V červnu 1941 sdělil Heinrich Himmler, vůdce SS, ostatním vůdcům SS, že nacisté plánují v Sovětském svazu zabít až 30 milionů lidí. Einsatzgruppen v tom měly sehrát důležitou roli, neboť měly vyvražďovat lidi, které nacisté považovali za méněcenné. Nacisté by však k zabíjení ostatních Sovětů používali i jiné strategie, například hladovění. ^p. 181

Einsatzgruppen byly rozděleny do sedmi praporů.^p. 225 Hitlerova armáda vtrhla do Sovětského svazu 22. června 1941. O několik týdnů později začaly Einsatzgruppen působit ve východním Polsku, které bylo pod kontrolou Sovětského svazu. ^p. 185Heydrich jim zadal tři hlavní úkoly: ^p. 177

1. Převzít kontrolu nad všemi úřady a dokumenty, které patřily Sovětskému svazu a komunistické straně;
2. zabít všechny nejvyšší představitele Sovětského svazu a
3. Zahájit a podporovat pogromy (nepokoje a vraždy) proti Židům.

Einsatzgruppen tyto úkoly plnila mnoha způsoby. Někdy sestavovali seznamy lidí, které považovali za nepřátele, a pak je vraždili. Jindy prováděly masakry tisíců lidí během několika dní. Například v Babím Jaru jeden prapor Einsatzgruppen během dvou dnů zabil 33 771 Židů; při masakru v Rumbule jiný prapor během dvou dnů zabil asi 25 000 lidí.

Jak nacisté ovládali další a další země, vytvářeli další Einsatzgruppen. Vytvořili také menší skupiny zvané Einsatzkommando a Sonderkommando. Patřily k nim např:

• Einsatzgruppe E, která působila v Nezávislém státě Chorvatsko.
• Einsatzgruppe G v Rumunsku, Maďarsku a na Ukrajině
• Einsatzgruppe H, na Slovensku ^p. 419
• Einsatzgruppe Iltis, na slovinsko-rakouských hranicích
• Einsatzgruppen Jugoslawien a Serbien, v Jugoslávii
• Einsatzkommando Luxemburg, v Lucembursku
• Einsatzgruppe Norwegen, v Norsku
• Einsatzkommando Tilsit, Litva a Polsko ^p. 197
• Einsatzgruppe Tunis, v Tunisu

Příkazy k zabití

Po vpádu nacistů do Sovětského svazu bylo hlavním úkolem Einsatzgruppen stále zabíjet civilisty, stejně jako v Polsku. Tentokrát však Heydrich nařídil Einsatzgruppen zabíjet:

• Komisaři (úředníci sovětské vlády)
• Všichni vrcholní a středně postavení členové Kominterny, skupiny, která podporovala světový komunismus.
• Všichni vrcholní a středně postavení členové komunistické strany
• Všichni extrémističtí členové komunistické strany
• Všichni Židé, kteří zastávali funkce ve vládě nebo ve straně Společenství.

Mezi 8. a 17. červencem Heydrich také nařídil Einsatzgruppen zabíjet:

• Všichni Židé mužského pohlaví ve věku od 15 do 45 let. ^p. 198
• Všichni židovští váleční zajatci ze sovětské Rudé armády
• Všichni váleční zajatci Rudé armády z Gruzie a Střední Asie, protože to mohou být i Židé. ^p. 97
• Všichni Romové, které našli, a všichni lidé s duševním onemocněním.

Vraždy

Rudá armáda ustoupila. Heydrich se však domníval, že v oblasti jsou stále sovětští partyzáni, a myslel si, že jim místní Židé pomáhají. Nařídil Einsatzgruppen, aby na nově obsazených územích podporovaly protižidovské pogromy. Pogromy (z nichž některé Einsatzgruppen zahájily) vypukly v Lotyšsku, Litvě a na Ukrajině.^p. 526 Během několika prvních týdnů operace Barbarossa bylo při 40 různých pogromech zabito 10 000 Židů. Do konce roku 1941 se odehrálo asi 60 pogromů, při nichž zahynulo až 24 000 lidí. ^p. 526

Všechny hlavní Einsatzgruppen se od začátku války podílely na masových střelbách.^{pp. 196–202} Zpočátku střílely pouze dospělé židovské muže. Do srpna však střílely všechny Židy, včetně žen, dětí, kojenců a starců. Zpočátku zabíjeli lidi v popravčích četách. Když to začalo být příliš pomalé, začala Einsatzkommanda střílet větší skupiny vedle masových hrobů nebo dokonce uvnitř nich.^p. 207 Když se zprávy o tomto zabíjení rozšířily, mnoho Židů uteklo.

Nacisté začali posílat lidi do koncentračních táborů a ghett. Venkovské oblasti byly většinou Judenfrei (bez Židů).^{pp. 211–212} Nacisté vytvářeli tlupy nucených prací, aby mohli Židy využívat jako otroky, dokud je nacisté všechny nevyvraždí. Tento cíl nacisté odložili až na rok 1942. ^{pp. 212–213}

Einsatzgruppe A působila v pobaltských státech Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Tyto země byly před obsazením nacisty okupovány Sovětským svazem. Einsatzgruppe A zabila od června do listopadu 1941 přibližně 140 000 lidí. ^p. 98

Když Einsatzgruppe A vstoupila do litevského Kaunasu, probíhal pogrom. Propustili všechny zločince z vězení a vyzvali je, aby se k pogromu připojili. Během čtyř dnů bylo při pogromu zabito 4 000 Židů. ^p. 41

Vedoucí Einsatzgruppe A nechal násilnického antisemitu Viktorse Arajse založit menší Einsatzgruppe s názvem Arājs Kommando. Obě skupiny společně zabily v litevské Rize 2 300 Židů. Během šesti měsíců Arājsovo komando vyvraždilo asi polovinu Židů v Lotyšsku.

Skupiny jako Arājs Kommando vznikly také v Litvě a Estonsku. S jejich pomocí dokázala Einsatzgruppe A zabít téměř všechny Židy ve svém okolí. ^p. 182

Masakr v Rumbule

V listopadu 1941 Himmler rozhodl, že Lotyši nejsou zabíjeni dostatečně rychle. Chtěl do Lotyšska přesunout Židy z Německa. Nařídil, aby byli zavražděni všichni obyvatelé ghetta v lotyšské Rize. ^{pp. 206–209}

Nacisté řekli lidem v ghettu, že je posílají žít jinam. Řekli jim, aby si vzali své věci a cennosti. ^{pp. 208–210}

Nacisté stěhovali lidi po tisících do nedalekého lesa. Stříleli lidi, kteří se snažili utéct nebo nemohli jít dostatečně rychle. Brali Židům věci, které si přinesli s sebou, a nutili je svlékat se. Pak oběti po padesáti lidech nechali ulehnout do hromadného hrobu a zastřelili je. ^{pp. 208–210}

Během dvou dnů zavraždily Einsatzgruppen asi 25 000 lidí. ^{pp. 210–214}

Po nějaké době si Himmler uvědomil, že metody Einsatzgruppen nejsou tím nejlepším způsobem, jak zabíjet lidi co nejrychleji a nejlevněji.^p. 197Zjistil také, že mnohé Einsatzgruppen mají problém zabít tolik lidí. Někteří měli fyzické a psychické problémy a z jiných se stali alkoholici. ^{pp. 52, 124, 168}Konečné rozhodnutí učinil Himmler poté, co sledoval hromadnou popravu v srpnu 1941. Rozhodl se, že střílení Židů je pro jeho muže příliš stresující. ^{pp. 547–548}

Himmler se rozhodl, že řešením tohoto problému bude zabíjení Židů (a dalších osob) pomocí jedovatého plynu.^p. 167 Počínaje rokem 1942 začaly všechny hlavní Einsatzgruppen zabíjet lidi pomocí plynových vozů, které byly na počátku akce T4 používány k zabíjení postižených. V těchto dodávkách byly výfukové plyny oxidu uhelnatého z motorů dodávek vháněny do zadní části vozu a zabíjely oběti uvnitř. V září 1941 však nacisté v koncentračním táboře Osvětim začali experimentovat s Cyklonem B, pesticidem podobným kyanidu. ^{pp. 280–281}

Na konferenci ve Wannsee 20. ledna 1942 nacisté oficiálně rozhodli o vyvraždění všech Židů v Evropě (11 milionů lidí). Někteří z nich měli být zpracováni k smrti. Ostatní budou zabiti ve vyhlazovacích táborech (táborech smrti) (německy Die Endlösung der Judenfrage). ^p. 555-556Nacisté vytvořili tábory smrti jako Osvětim-Březinka a vyhlazovací tábory v Bełżci s cílem zabít co nejvíce lidí a co nejrychleji. Tyto tábory smrti nahradily Einsatzgruppen jako hlavní nacistickou strategii masového vyvražďování a genocidy. ^{pp. 279–280}

Zpočátku byly Einsatzgruppen posílány do boje proti partyzánům - lidem na nacisty okupovaných územích, kteří pokračovali v boji proti nacistům.^p. 248roku 1944 se však většina Einsatzgruppen stala součástí bojových jednotek Waffen-SS nebo byla poslána ke střežení táborů smrti.

Einsatzgruppen si vedly pečlivé záznamy o masových vraždách, aby mohly psát hlášení svým nadřízeným. Velitel Einsatzgruppen A podal 1. prosince 1941 hlášení Jäger Report, které pojednává o akcích Einsatzgruppen A na Litvě.

Zpráva uvádí, že Einsatzgruppen A zabila 137 346 lidí.^p. 215 Většina z nich byli Židé, ale další byli komunisté, zločinci a další nacističtí "nepřátelé".^p. 126Počínaje polovinou srpna, kdy bylo zavražděno 3 207 osob, byly mezi oběťmi i děti. ^p. 126

V únoru 1942 Jäger změnil své odhady počtu lidí, které Einsatzgruppen zabily. Uvedl, že obětí bylo 138 272, včetně: ^p. 126

• 48 252 mužů (35 %)
• 55 556 žen (40 %)
• 34 464 dětí (25 %)

Jäger také uvedl, že pouze 1851 obětí (1,3 %) nebylo židovského původu. ^p. 126

V mnoha dalších dokumentech a hlášeních Einsatzgruppen se hovoří o tom, kolik lidí jednotlivé jednotky zabily. Jeden badatel například prozkoumal více než 200 operačních situačních zpráv (hlášení Einsatzgruppen svým šéfům o tom, co dělají). Prozkoumal také dopisy a zprávy psané šéfy Einsatzgruppen. Zjistil, že v roce 1942 Einsatzgruppen A, B, C a D zabily téměř milion lidí: