Vzhled oblohy na jiných planetách a měsících

Vzhledem k tomu, že Merkur nemá téměř žádnou atmosféru, pohled na oblohu planety by se nijak nelišil od pohledu do vesmíru z oběžné dráhy. Merkur má jižní pól, hvězdu Alpha Pictoris. Je slabší než pozemská Polárka v souhvězdí Ursa Minor.

Slunce z Merkuru

Průměrný viditelný průměr Slunce na Merkuru je 2,5krát větší než při pohledu ze Země a jeho celková jasnost je více než 6krát větší. Vzhledem k dráze planety by se viditelný průměr Slunce na obloze pohyboval od 2,2násobku průměru ze Země až po 3,2násobek. Slunce by bylo více než desetkrát jasnější.

Vzhledem k pomalé rotaci trvá den na Merkuru přibližně 176 pozemských dní.

Další planety pozorované z Merkuru

Po Slunci je druhým nejjasnějším objektem na obloze Merkuru Venuše, která je zde mnohem jasnější než pro pozorovatele na Zemi.

Země a Měsíc jsou na obloze Merkuru také velmi výrazné. a -1,2. Všechny ostatní planety jsou viditelné stejně jako na Zemi, ale o něco méně jasné při opozici.

Atmosféra Venuše je tak hustá, že Slunce není na denní obloze dobře vidět a v noci nejsou vidět hvězdy. Barevné snímky pořízené kosmickými sondami naznačují, že obloha na Venuši je oranžová. Pokud by bylo možné Slunce z povrchu Venuše pozorovat, doba od jednoho východu Slunce do druhého by činila přibližně 117 pozemských dní. Vzhledem k rotaci Venuše by se zdálo, že Slunce vychází na západě a zapadá na východě.

Pozorovatel, který by se nacházel nad mraky Venuše, by ji obletěl přibližně za čtyři pozemské dny a viděl by oblohu, na níž jasně září Země a Měsíc. Merkur by bylo také snadné spatřit, protože je blíže a jasnější a protože jeho maximální elongace od Slunce je podstatně větší než při pozorování ze Země.

Atmosféra Měsíce je velmi řídká, takže jeho obloha je vždy černá, stejně jako v případě Merkuru. Slunce je však natolik jasné, že hvězdy není možné přes den spatřit, pokud není pozorovatel dobře chráněn před slunečním zářením.

Slunce z Měsíce

Slunce vypadá z Měsíce stejně jako z oběžné dráhy Země, je o něco jasnější než ze zemského povrchu a zbarvené čistě bíle díky absenci rozptylu a absorpce ve velmi řídké atmosféře.

Vzhledem k poloze a oběžné dráze Měsíce prochází Slunce v průběhu roku téměř vždy stejnou dráhou po obloze. V důsledku toho se v blízkosti pólů Měsíce nacházejí krátery a údolí, na které nikdy nedopadá přímé sluneční světlo, a mohou zde existovat hory a vrcholky kopců, které nejsou nikdy ve stínu.

Země z Měsíce

Mezi nejvýraznější rysy měsíční oblohy patří Země. Země vykazuje fáze stejně jako Měsíc pro pozorovatele na Zemi. Fáze jsou však opačné; když pozorovatel na Zemi vidí úplněk, pozorovatel na Měsíci vidí "novou Zemi" a naopak. Pro pozorovatele na Zemi září úplněk Země více než 50krát jasněji než Měsíc v úplňku v době, kdy je nejjasnější. Světlo Země odražené od tmavší poloviny Měsíce je dostatečně jasné, aby bylo viditelné ze Země, a je známé jako tzv. zemský svit.

V důsledku rotace Měsíce je jedna jeho strana ("blízká strana") trvale přivrácena k Zemi a druhá strana, "vzdálená strana", většinou není ze Země vidět. To naopak znamená, že Zemi lze vidět pouze z blízké strany Měsíce a ze vzdálené strany by byla vždy neviditelná.

Zatmění Měsíce

Země a Slunce se někdy setkají na měsíční obloze, což způsobí zatmění. Na Zemi bychom viděli zatmění Měsíce, když Měsíc projde zemským stínem; na Měsíci bychom zase viděli zatmění Slunce, když se Slunce dostane za Zemi. Protože zdánlivý průměr Země je čtyřikrát větší než průměr Slunce, Slunce by se na několik hodin skrylo za Zemí. Zemská atmosféra by byla viditelná jako načervenalý prstenec.

Stíny při zatmění Slunce, kdy Měsíc blokuje sluneční světlo dopadající na Zemi, by naopak pro pozorovatele na Měsíci při pohledu na Zemi nebyly tak působivé: umbra Měsíce se na zemském povrchu téměř zužuje. Rozmazaná tmavá skvrna by byla sotva viditelná. Efekt by byl srovnatelný se stínem golfového míčku, který vrhá sluneční světlo na objekt vzdálený 5 m. Pozorovatelé na Měsíci s dalekohledem by mohli rozeznat umbrální stín jako černou skvrnu ve středu méně tmavé oblasti (penumbry) putující přes celý zemský disk. Vypadal by v podstatě stejně jako pro observatoř Deep Space Climate Observatory, která obíhá kolem Země v Lagrangeově bodě L1 v soustavě Slunce-Země, 1,5 milionu km od Země.

Stručně řečeno, kdykoli dochází k nějakému druhu zatmění na Zemi, dochází k jinému druhu zatmění na Měsíci. K zatmění dochází pro pozorovatele na Zemi i na Měsíci vždy, když se obě tělesa a Slunce ocitnou v jedné přímce.

Mars má jen řídkou atmosféru, je však velmi prašný a světlo se na něm rozptyluje. Obloha je proto přes den poměrně světlá a hvězdy nejsou vidět.

Barva marťanské oblohy

Pořízení přesných barevných snímků z povrchu Marsu je obtížné. Dlouhá léta se mělo za to, že obloha na Marsu je růžovější, než se nyní předpokládá.

Nyní je známo, že během marťanského dne má obloha máslovou barvu. Kolem západu a východu Slunce má obloha růžovou barvu, ale v blízkosti zapadajícího Slunce je modrá. To je opak situace na Zemi. Soumrak trvá dlouho po západu Slunce a před jeho východem kvůli prachu vysoko v atmosféře Marsu.

Na Marsu je červená barva oblohy způsobena přítomností oxidu železa(III) v prachových částicích. Tyto částice jsou větší než molekuly plynu, takže většina světla je rozptýlena. Prach pohlcuje modré světlo a rozptyluje delší vlnové délky (červenou, oranžovou, žlutou).

Slunce z Marsu

Slunce při pohledu z Marsu je přibližně ⁄⁵₈ velikosti Slunce při pohledu ze Země a svítí 40 % světla, což je přibližně stejný jas, jaký má mírně zamračené odpoledne na Zemi.

Měsíce Marsu při pohledu z Marsu

Mars má dva malé měsíce: Fobos a Deimos. Z povrchu Marsu je Phobos velký jako třetina až polovina Slunce, zatímco Deimos je sotva větší než tečka.

Vzhledem ke své dráze vychází Phobos na západě a zapadá na východě. Deimos vychází na východě a zapadá na západě jako "normální" měsíc, ačkoli jeho vzhled pouhým okem by připomínal hvězdu. Fobos i Deimos mohou při pohledu z Marsu zatmít Slunce, ačkoli ani jeden z nich nedokáže zcela zakrýt jeho disk, a tak se ve skutečnosti jedná spíše o tranzit než o zatmění.

Země z Marsu

Země je z Marsu viditelná jako dvojhvězda; Měsíc by byl viditelný vedle ní jako slabší průvodce.

Venuše z Marsu

Venuše při pohledu z Marsu by měla zdánlivou hvězdnou velikost přibližně -3,2.

Vnější planety

Vnější planety (Jupiter, Saturn, Uran a Neptun) se v porovnání s pohledem ze Země jeví během opozice o něco jasnější, ale během konjunkce o něco slabší.

Obloha měsíců Marsu

Z Phobosu se Mars jeví 6 400krát větší a 2 500krát jasnější než Měsíc v úplňku při pohledu ze Země. Z Deimosu se Mars jeví 1000krát větší a 400krát jasnější než Měsíc v úplňku při pohledu ze Země.

Pás asteroidů je řídce osídlený a většina asteroidů je velmi malá, takže pozorovatel na jednom asteroidu by bez dalekohledu pravděpodobně neviděl jiný. Některé planetky, které křižují dráhy planet, se mohou občas přiblížit k planetce nebo asteroidu natolik, že pozorovatel z této planetky může rozeznat disk blízkého objektu bez pomoci dalekohledu nebo teleskopu.

Přestože nikdy nebyly pořízeny žádné snímky z nitra Jupiterovy atmosféry, umělecká zobrazení obvykle předpokládají, že obloha planety je modrá, i když tmavší než pozemská, protože sluneční světlo je zde v průměru 27krát slabší, přinejmenším ve vyšších vrstvách atmosféry. Úzké prstence planety mohou být slabě viditelné ze zeměpisných šířek nad rovníkem. Hlouběji v atmosféře by Slunce zakrývaly mraky a opar různých barev, nejčastěji modré, hnědé a červené. Ačkoli existuje mnoho teorií o příčině těchto barev, v současné době neexistuje jasná odpověď.

Z Jupiteru se Slunce jeví jako méně než čtvrtina své velikosti při pohledu ze Země.

Jupiterovy měsíce při pohledu z Jupiteru

Kromě Slunce jsou nejvýznamnějšími objekty na Jupiterově obloze čtyři Galileovy měsíce. Io, který je planetě nejblíže, by byl o něco větší než Měsíc v úplňku na pozemské obloze, i když méně jasný, a při pohledu z Jupiteru by byl největším měsícem ve Sluneční soustavě. Větší jasnost Europy by nepřekonala její větší vzdálenost od Jupiteru, takže by Io nezastínila. Ganymedes, největší měsíc a třetí od Jupiteru, je téměř stejně jasný jako Io a Europa, ale zdá se být jen o polovinu menší než Io. Callisto, vzdálenější měsíc, by se jevil jen o čtvrtinu větší než Io.

Žádný z povrchových útvarů na Jupiterových měsících není při pohledu ze Země tak výrazný jako měsíční maria. Na povrchu Io by byly patrné tmavé a světlé skvrny díky zbarvení síry, která Io pokrývá, a největší sopky by byly označeny tmavými body, ale nedostatek velkých, kontrastních prvků má za následek špatný pohled na něj. Europa by se však jevila jako zcela beztvarý bílý disk. Dokonce i při pohledu z blízké vzdálenosti většina snímků z kosmických sond používá zvýraznění kontrastu, aby byly jasně vidět trhliny v ledu Europanu. Na Ganymedu by byly patrné neurčité tmavé a světlé skvrny, zatímco Callisto je příliš daleko na to, aby bylo možné rozeznat nějaké rysy.

Všechny čtyři galileovské měsíce vynikají rychlostí svého pohybu ve srovnání s Měsícem. Všechny jsou také dostatečně velké na to, aby zcela zastínily Slunce.

Malé vnitřní měsíce Jupiteru se jeví pouze jako hvězdicovité body s výjimkou Amalthey, která se občas může jevit stejně velká jako Callisto. Všechny by však byly jasnější než jakákoli hvězda. Vnější měsíce by byly neviditelné s výjimkou Himalie, která by se pouhým okem jevila jako slabý bod podobný hvězdě pouze za příznivých okolností.

Obloha Jupiterových měsíců

Žádný z Jupiterových měsíců nemá více než stopy atmosféry, takže jejich obloha je černá nebo téměř černá. Pro pozorovatele na některém z měsíců je zdaleka nejvýraznějším prvkem oblohy Jupiter.

Protože vnitřní měsíce Jupiteru rotují kolem Jupiteru synchronně, planeta se na jejich obloze objevuje vždy na téměř stejném místě. Například pozorovatelé na stranách galileovských satelitů odvrácených od planety by Jupiter nikdy neviděli.

Zatmění Slunce způsobená Galileovými satelity by byla z Jupiterových měsíců velkolepá, protože pozorovatel by viděl, jak se kruhový stín zatmívajícího se měsíce pohybuje po Jupiterově tváři.

Obloha v horních částech Saturnovy atmosféry je modrá, ale převládající barva oblačných palub naznačuje, že níže může být nažloutlá. Saturnovy prstence jsou téměř jistě viditelné z horních částí jeho atmosféry. Prstence jsou tak tenké, že z pozice na Saturnově rovníku by byly téměř neviditelné. Z jakéhokoli jiného místa na planetě by však mohly být vidět jako velkolepý oblouk táhnoucí se přes polovinu nebeské polokoule.

Saturnovy měsíce by na obloze nevypadaly nijak zvlášť působivě, protože většina z nich je poměrně malá a ty největší jsou od planety značně vzdálené. Dokonce i Titan, největší Saturnův měsíc, se zdá být jen o polovinu větší než pozemský měsíc. Ve skutečnosti je Titan z velkých Saturnových měsíců kvůli své velké vzdálenosti a nevýraznosti nejtmavší; Mimas, Enceladus, Tethys, Dione a Rhea jsou jasnější. Většina vnitřních měsíců by se jevila jako jasné, hvězdám podobné body (s výjimkou Janusu, i když většina z nich by zářila jasněji než jakákoli hvězda. Žádný z vnějších měsíců by nebyl viditelný s výjimkou Phoebe, která by byla velmi slabá.

Obloha Saturnových měsíců

Protože všechny vnitřní měsíce Saturnu rotují synchronně, planeta se na jejich obloze objevuje vždy na stejném místě. Pozorovatelé na stranách těchto satelitů odvrácených od planety by Saturn nikdy neviděli. Na obloze vnitřních Saturnových měsíců je Saturn obrovským objektem.

Prstence ze Saturnových měsíců

Saturnovy prstence by nebyly z většiny měsíců patrné. Je to proto, že prstence jsou sice široké, ale ne příliš tlusté. Prstence jsou na okraji a z vnitřních měsíců jsou prakticky neviditelné. Z vnějších měsíců, počínaje Iapetem, by byl pohled na prstence šikmější, i když by se Saturn na obloze kvůli větší vzdálenosti jevil menší; z Phoebe, největšího z nepravidelných Saturnových měsíců, by se Saturn jevil jen tak velký jako Měsíc v úplňku ze Země. Nejlepší pohled na prstence by mohl být z vnitřního měsíce Mimas, který je poměrně blízko prstenců. Dobrý výhled by se naskytl i na souputníky Epimethea a Januse. Další nejlepší výhled má Tethys; Iapetus má dobrý výhled na prstence a je z něj více než z kteréhokoli z vnějších měsíců.

Obloha Titanu

Titan je jediným měsícem ve Sluneční soustavě, který má hustou atmosféru. Titánská obloha má světle mandarinkovou barvu. Astronaut stojící na povrchu Titanu by však viděl mlhavě hnědou/tmavě oranžovou barvu. V důsledku větší vzdálenosti od Slunce a tloušťky atmosféry dopadá na povrch Titanu jen asi ⁄¹₃₀₀₀ slunečního světla, které dopadá na Zemi - denní světlo na Titanu je tedy jen stejně jasné jako soumrak na Zemi. Zdá se pravděpodobné, že Saturn je trvale neviditelný za oranžovým smogem, a dokonce i Slunce by bylo jen světlejší skvrnou v mlze, která sotva osvětluje povrch ledových a metanových jezer. Ve vyšších vrstvách atmosféry by však obloha měla modrou barvu a Saturn by byl viditelný. Titan je díky své husté atmosféře a metanovému dešti jediným nebeským tělesem kromě Země, na jehož povrchu by se mohly tvořit duhy. Vzhledem k extrémní tloušťce atmosféry ve viditelném světle by však převážná většina duhy byla v infračervené oblasti.

Enceladova obloha

Při pohledu z Enceladu by měl Saturn šedesátkrát větší průměr než Měsíc viditelný ze Země. Navíc, protože Enceladus rotuje synchronně se svou oběžnou dobou, a proto je stále jednou stranou otočen k Saturnu, planeta se na obloze Enceladu nikdy nepohybuje a ze vzdálené strany družice ji nelze spatřit.

Saturnovy prstence by byly téměř neviditelné, ale jejich stín na Saturnově disku by byl jasně rozeznatelný. Podobně jako náš Měsíc ze Země by i Saturn vykazoval pravidelné fáze. Při pohledu z Enceladu by Slunce mělo průměr pouze jedné devítiny průměru Měsíce při pohledu ze Země.

Pozorovatel umístěný na Enceladu by také mohl pozorovat přechod Mimasu (největšího satelitu nacházejícího se na oběžné dráze Enceladu) před Saturnem v průměru každých 72 hodin. Jeho zdánlivá velikost by byla přibližně stejná jako velikost Měsíce pozorovaného ze Země. Pallene a Methone by se jevily téměř jako hvězdy. Tethys, viditelný z protisaturnské strany Enceladu, by dosáhl maximální zdánlivé velikosti, přibližně dvojnásobku velikosti Měsíce při pohledu ze Země.

Podle barvy atmosféry je obloha Uranu pravděpodobně světle modrá. Je nepravděpodobné, že by z povrchu planety byly vidět její prstence, protože jsou velmi tenké a tmavé.

Žádný z Uranových měsíců by se z povrchu Uranu nezdál tak velký jako Měsíc v úplňku na Zemi, ale jejich velký počet by představoval zajímavý pohled pro pozorovatele vznášející se nad vrcholky mraků. Na rozdíl od Jupiteru a Saturnu lze mnohé z vnitřních měsíců pozorovat spíše jako disky než hvězdicovité body; měsíce Portia a Julie se mohou někdy zdát přibližně stejně velké jako Miranda a řada dalších vnitřních měsíců se zdá být větší než Oberon. Vnější nepravidelné měsíce nejsou pouhým okem viditelné.

Nízká hladina světla v tak velké vzdálenosti od Slunce způsobuje, že měsíce vypadají velmi slabě; nejjasnější z nich, Ariel, by svítil více než stokrát slaběji než Měsíc při pohledu ze Země. Vnější velký měsíc Oberon by byl navzdory své blízkosti jasný jen jako Venuše.

Soudě podle barvy jeho atmosféry je obloha Neptunu pravděpodobně azurově nebo blankytně modrá, podobně jako obloha Uranu. Stejně jako v případě Uranu je nepravděpodobné, že by z povrchu planety byly vidět její prstence, protože jsou velmi tenké a tmavé.

Kromě Slunce je nejpozoruhodnějším objektem na neptunské obloze jeho velký měsíc Triton, který by se na Zemi jevil o něco menší než Měsíc v úplňku. Pohybuje se rychleji než náš Měsíc. Menší měsíc Proteus by měl disk o poloviční velikosti než Měsíc v úplňku. Uspořádání vnitřních měsíců by pravděpodobně přineslo velkolepou podívanou. Velký vnější satelit Neptunu, Nereida, není dostatečně velký na to, aby se z Neptunu jevil jako disk, a na obloze není patrný. Ostatní nepravidelné vnější měsíce by nebyly viditelné pouhým okem.

Stejně jako v případě Uranu jsou hlavní měsíce kvůli nízké hladině světla velmi slabé.

Tritonovo nebe

Triton, největší Neptunův měsíc, má atmosféru, ale je tak řídká, že jeho obloha je stále černá, možná s trochou světlého oparu na obzoru. Protože Triton obíhá po synchronní dráze, Neptun se na jeho obloze objevuje vždy ve stejné poloze. Vzhledem k tomu, že Neptun obíhá kolem Slunce, střídají se polární oblasti Tritonu po dobu 82 let směrem ke Slunci, což vede k radikálním sezónním změnám, kdy se jeden a pak druhý pól přesouvá do slunečního světla.

Samotný Neptun by měl v maximu jasnost zhruba jako Měsíc v úplňku na Zemi. Vzhledem ke své excentrické dráze by Nereid značně kolísal v jasnosti; jeho disk by byl příliš malý na to, abychom jej mohli pozorovat pouhým okem. Proteus by byl také obtížně rozlišitelný, ale v nejbližším místě by konkuroval Canopu.

Transneptunský objekt je jakákoli menší planeta ve Sluneční soustavě, která obíhá kolem Slunce v průměrné vzdálenosti větší než Neptun.

Pluto a Charon

Pluto, doprovázené svým největším měsícem Charonem, obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti, která je obvykle mimo dráhu Neptunu, s výjimkou dvacetiletého období v každém oběhu. Z Pluta je Slunce pro lidské oči bodové, ale přesto velmi jasné a vydává zhruba 150 až 450krát více světla než Měsíc v úplňku ze Země. Přesto by lidští pozorovatelé na Plutu zaznamenali velký úbytek dostupného světla.

Atmosféra Pluta se skládá z tenkého obalu z dusíku, metanu a oxidu uhelnatého, které pocházejí z ledu těchto látek na jeho povrchu. Když se Pluto nachází v blízkosti Slunce, teplota pevného povrchu Pluta se zvyšuje, což způsobuje sublimaci těchto ledů na plyny. Tato atmosféra také vytváří nápadný modrý opar, který je viditelný při západu Slunce a případně i v jiných částech plutonského dne.

Pluto a Charon jsou k sobě vzájemně slapově vázány. To znamená, že Charon má k Plutu vždy stejnou tvář a Pluto má k Charonu také vždy stejnou tvář. Pozorovatelé na vzdálené straně Charonu od Pluta by nikdy neviděli trpasličí planetu; pozorovatelé na vzdálené straně Pluta od Charonu by nikdy neviděli Měsíc. Charon, pozorovaný z povrchu Pluta, by byl na noční obloze velmi velkým objektem.

Obloha komety se při jejím přibližování ke Slunci dramaticky mění. Během nejbližší vzdálenosti se z povrchu komety začnou uvolňovat ledy, které vytvářejí ohony plynu a prachu a komu. Pozorovatel na kometě blížící se ke Slunci může vidět hvězdy mírně zakryté mléčným oparem, který může vytvářet halové efekty kolem Slunce a dalších jasných objektů.

Pro pozorovatele na extrasolárních planetách by se souhvězdí lišila v závislosti na vzdálenosti. Důsledkem pozorování vesmíru z jiných hvězd je, že hvězdy, které se na naší obloze mohou zdát jasné, se na jiné obloze mohou jevit slabší a naopak.

Planeta kolem α Centauri A nebo B by druhou hvězdu viděla jako velmi jasnou sekundární hvězdu.

Z planety obíhající kolem Aldebaranu, vzdálené 65 světelných let, by naše Slunce bylo vidět jako bezvýznamná hvězda mezi Ofiuchem a Štírem. Souhvězdí tvořená jasnými, vzdálenými hvězdami by vypadala trochu podobně (například Orion a Štír), ale většina noční oblohy by se člověku ze Země zdála neznámá. Dokonce i Orion by vypadal poněkud jinak; při pohledu z této pozice by se zdálo, že Alnilam a Mintaka jsou nad sebou, čímž by se pás zmenšil na dvě hvězdy. Také Bellatrix by byla mnohem blíže k pásu, takže "hruď" Orionu by byla poněkud menší.

Kdybychom Slunce pozorovali ze soustavy Alfa Centauri, která je nejbližší hvězdné soustavě k naší, vypadalo by jako hvězda v souhvězdí Kasiopeji. Vzhledem k blízkosti soustavy Alfa Centauri by se souhvězdí z velké části jevila podobně.

Z větší vzdálenosti by Slunce bylo průměrně vypadající hvězdou v souhvězdí Serpens Caput. V této vzdálenosti by se většina nám nejbližších hvězd nacházela na jiných místech než na naší obloze, včetně Alfa Centauri, Síria a Procyonu.