Žralok hedvábný

Popis

Velký, štíhlý žralok hedvábný má poměrně protáhlý , zaoblený čenich, poměrně šikmou první hřbetní ploutev s tupým vrcholem, který se nachází za okraji prsních ploutví, malou druhou hřbetní ploutev s extrémně dlouhým volným zadním koncem (více než dvojnásobek výšky) a nízký mezihřbetní hřeben (hřeben mezi hřbetními ploutvemi). Prsní ploutve jsou dlouhé a štíhlé a mají soumračně zbarvené konce. Žraloci hedvábní jsou obvykle tmavě šedí s bronzovým nádechem, někdy však mají zlatohnědou barvu. Jejich spodní strana je bílá. Kromě první hřbetní ploutve jsou špičky všech ploutví soumračně zbarvené; to je více patrné u mláďat. Horní zuby jsou široce trojúhelníkové a šikmé, směrem k úhlu čelistí, které jsou silně vykrojené a po stranách silně zubaté, se stávají šikmějšími. Spodní zuby jsou vystouplé s hladkými okraji. Na obou čelistech, dolní i horní, jsou obvykle 1 až 2 symfyzární zuby. Kožní dentice jsou malé, těsně u sebe a překrývají se, což dodává kůži hladkou nebo "hedvábnou" strukturu, podle které dostal žralok své jméno. Maximální délka tohoto druhu je 3,3 metru. Samci dospívají v délce 2,2-2,3 metru (9-10 let) a dorůstají menší velikosti než samice, které dosahují dospělosti v délce 2,3-2,5 metru (12 let), tato čísla se však u různých populací tohoto druhu liší. Žraloci hedvábní váží kolem 350 kilogramů (770 liber).

Žralok hedvábný má krátkou první hřbetní ploutev a dlouhé prsní ploutve.

Taxonomie

První popsaný exemplář pojmenovali Johannes Müller a Jakob Henle v roce 1841 Carcharias (Prionodon) falciformis. Rodové jméno Carcharhinus pochází z řeckých slov "karcharos", což znamená "nabrousit", a "rhinos", což znamená "nos". Další jména, která se pro žraloka hedvábného používají, jsou Squalus nebo Prionodon tiburo, Gymnorhinus nebo Gymnorrhinus pharaonis, Aprionodon sitankaiensis, Carcharhinus floridanus, Eulamia malpeloensis a Carcharhinus atrodorsus.

Müllerova a Henleho kresba žraloka hedvábného

Sídliště

Žralok hedvábný je běžný v tropických a subtropických vodách a vyskytuje se v Atlantském, Tichém a Indickém oceánu. V západním Atlantiku se vyskytuje od amerického státu Massachusetts po Brazílii (včetně Mexického zálivu a Karibského moře) a na východě od Španělska po Angolu. V západní části Indického oceánu a v Rudém moři se vyskytuje od Tanzanie po Mosambik, včetně Madagaskaru a Komor, a ve střední a východní části Indického oceánu v pásmu od Malediv a Srí Lanky po západní Austrálii. V západním Pacifiku se vyskytuje od Číny po Nový Zéland (včetně Havajských ostrovů) a ve východním Pacifiku od Baja California po Peru.

Ačkoli se žralok hedvábný vyskytuje především v pelagické zóně, vyskytuje se nejen v otevřeném oceánu, ale byl zaznamenán i v hloubkách až 18 metrů. Je to aktivní, rychlý žralok, který dává přednost teplejším vodám (asi 23 °C). Běžně se vyskytuje při okrajích kontinentálních šelfů a nad hlubokovodními útesy, kde je velké množství zdrojů potravy. Pohybuje se převážně od hladiny do hloubky nejméně 500 metrů, ale byl uloven i nad vodou hlubokou až 4000 metrů. Studie ukazují, že skupiny žraloků hedvábných obsahují žraloky hedvábné různého pohlaví, ale stejné velikosti. Mladé žraloky hedvábné lze nalézt v pobřežních líhních, dospělé jedince pak dále od pobřeží nad hlubšími vodami.

Žraloci hedvábní se většinou vyskytují v otevřených vodách.

Krmení

Žralok hedvábný se živí hlavně kostnatými rybami, jako jsou tuňák, makrela, sardinky, parmice, skupináři, chňapalové, mořští mloci, mořští sumci, úhoři, lucerničky, pilovité ryby a dikobrazi. Na jídelníčku má také chobotnice, papírovou nautilus a plovoucí kraby a existují fosilní důkazy, že se živil mrchožrouty. Díky svému dobrému sluchu a lovecké taktice jsou tito žraloci vynikajícími lovci. Obvykle spolupracují, aby "nahnali" skupiny malých ryb na hladinu a chytili je do pasti. Když jsou všechny ryby těsně u sebe, žraloci hedvábní na ně zaútočí velkou rychlostí a často celou skupinu ryb zkonzumují.

Tuňák je oblíbenou kořistí žraloka hedvábného.

Reprodukce

Žralok hedvábný je živorodý, což znamená, že rodí zaživa. V západní části severního Atlantiku se samice páří koncem jara (květen-červen) a rodí ve stejném období, ale až v následujícím roce, což znamená, že březost trvá 12 měsíců. Počet mláďat v jednom vrhu je 6-14 v západním Atlantiku, 9-12 ve východním Atlantiku, 9-14 v západní části Indického oceánu a 2-11 ve střední části Indického oceánu. Mláďata tráví prvních několik měsíců na korálových útesech, ale do první zimy se přesunou do otevřeného oceánu. V západní části severního Atlantiku se oblasti rozmnožování nacházejí podél karibských ostrovů.

Další názvy

V angličtině se žralok hedvábný ve východním Pacifiku nazývá také "Net-eater shark" (žralok síťožravý), protože je často chytán do sítí používaných k lovu tuňáků. Žralok hedvábný je také nazýván "žralok černohnědý", "žralok šedý velrybí", "žralok olivový", "žralok útesový", "žralok hřebenový", "žralok srpovitý", "žralok hedvábný" a "žralok srpovitý". V jiných jazycích se žralok hedvábný nazývá "cação" (portugalsky), "cazon" (španělsky), "cazon de playa" (španělsky), "cazón-tiburón" (španělsky), "haukkahai" (finsky), "jaqueta" (španělsky), "jaqueton" (španělsky), "kanhaai" (nizozemsky), "karcharinos lios" (řecky), "kurotogarizame" (japonsky), "lombo preto" (portugalsky), "malie" (samojsky), "mandi sravu" (malajsky), "mangeur d'hommes" (francouzsky), "marracho sedoso" (portugalsky), "marracho-luzidio" (portugalsky), "mbamba menyo" (svahilsky), "moosi" (gudžarátsky), "mungsing" (javánština), "mushi" (maráthština), "papa" (svahilština), "papa bunshu" (svahilština), "pating" (tagalog), "requin soyeux" (francouzština), "seidenhai" (němčina), "suga sura" (telugština), "syhaai" (afrikánština), "tiburón" (španělština), "tiburon jaqueton" (španělština), "tiburón lustroso" (španělsky), "tiburón sedoso" (španělsky), "tinterero" (španělsky), "tollo" (španělsky), "tollo mantequero" (španělsky), "tribon berde" (papiamento), "tubarão-luzidio" (portugalsky), "yu jereh" (malajsky), "yu pasir" (malajsky) a "zijdehaai" (nizozemsky).

Interakce mezi lidmi

Žraloci hedvábní jsou pro svou agresivní povahu a velikost považováni za nebezpečné pro člověka. Žraloci hedvábní byli pozorováni se zdviženou hlavou, prohnutým hřbetem a sklopeným ocasem, což je považováno za projev hrozby. Žraloci hedvábní jsou důležití pro lov pomocí dlouhých lovných šňůr a tenatových sítí v mnoha částech světa. V Mexickém zálivu jsou často loveni spolu s úlovky tuňáků, ale loví se i žraloci. V Karibiku jsou občas loveni, obvykle dlouhými lovnými šňůrami, ale nejsou běžným úlovkem. Na Maledivách a Srí Lance jsou nejdůležitějším druhem žraloka, tvoří 70-80 % úlovků v pelagické oblasti. V japonských vodách jsou žraloci hedvábní běžným cílovým druhem při lovu žraloků a loví se také spolu s mečouny a tuňáky. Ve vodách středního Atlantiku v USA se žralok hedvábný loví v omezené míře, ale ne ve významném množství. Maso, olej a ploutve žraloka hedvábného se prodávají komerčně. Žraloka hedvábného loví také rekreační rybáři. Stejně jako ostatní žraloci je i žralok hedvábný ohrožen nadměrným lovem, a to kvůli dlouhé době březosti, nízkému počtu potomků a pomalému růstu. Kromě významu pro různé druhy rybolovu se žralok hedvábný používá v různých vědeckých studiích ke zkoumání smyslové biologie žraloků.