Les Six (vyslovuje se přibližně [le sis], česky „le sis“) je francouzský výraz pro "The Six". Les Six byla skupina šesti francouzských skladatelů, kteří se spřátelili kolem roku 1920. V té době byli mladí a sdíleli mnoho společných myšlenek o hudbě. Skladatel Erik Satie je nazval "Les Nouveaux Jeunes", ale pak je jistý Henri Collet v jednom svém článku nazval "Les Six" a tento název se pro ně pak už vždy používal. Skupina nikdy nefungovala jako formální spolek se statutem — šlo spíše o volné přátelství, vzájemný vliv a občasné spolupráce.

Ve své hudbě se snažili odlišit od Richarda Wagnera a dalších skladatelů romantické hudby a od Debussyho a Ravela, kteří psali impresionistickou hudbu. Chtěli také psát jednoduchým způsobem namísto používání složitých rytmů jako Stravinskij nebo dvanáctitónové hudby jako Arnold Schoenberg. Mnoho jejich skladeb bylo poměrně krátkých. Měli rádi silnou, mužnou hudbu, zejména jazz. Kromě influence Eriku Satieho sehrál důležitou úlohu i Jean Cocteau, který prosazoval přístup založený na prostotě, vtipu a návratu k jasným formám.

Členové

  • Georges Auric (1899–1983) — později známý také jako autor filmové hudby.
  • Louis Durey (1888–1979) — nejméně propojený s ostatními členy, později politicky angažovaný.
  • Arthur Honegger (1892–1955) — autor výrazných orchestrálních děl (např. programní skladby inspirované technikou a průmyslem).
  • Darius Milhaud (1892–1974) — plodný skladatel, často ovlivněný jazzem a hudbou latinskoamerických zemí.
  • Francis Poulenc (1899–1963) — významný melodik, autor písní, klavírních skladeb a baletní hudby.
  • Germaine Tailleferre (1892–1983) — jediná žena ve skupině, známá svými skladbami pro klavír a komorní soubory.

Hudební styl a vlivy

Les Six společně prosazovali estetiku, která odmítala přehnaný patos romantismu i rozvitou impresi­onistickou orchestraci. Vyhýbali se také složitým avantgardním technikám, jako byla dvanáctitónová technika, a naopak inklinovali k přehledným formám, stručnosti, hravosti a kontaktu s populární hudbou (kabaretem, hudbou-hallu a jazzem). Jejich díla často kombinují lehkost, ironičnost a řemeslnou obratnost, přičemž každý z nich si nakonec vytvořil vlastní osobitý jazyk.

Dílo, spolupráce a význam

Ačkoliv skupina dlouho nepůsobila jako jednotná „škola“, vznikly mezi členy i konkrétní společné projekty a sbírky drobných skladeb. Některá díla členů Les Six se stala zásadní součástí francouzského hudebního repertoáru 20. století: Darius Milhaud například proslul flétnami a harmoniemi inspirovanými jazzem a brazilskou hudbou, Arthur Honegger napsal silné orchestrální kusy, Francis Poulenc se prosadil svými písněmi a baletními skladbami, Georges Auric se stal významným autorem filmové hudby a Germaine Tailleferre přispěla řadou kvalitních komorních děl. Louis Durey se v pozdějších letech věnoval hlavně písňové tvorbě a politickému aktivismu.

Historický význam Les Six spočívá nejen v konkrétních skladbách, ale i v tom, že pomohli formulovat francouzskou reakci proti převažujícím dramatickým proudům doby — přinesli nový smysl pro formu, jasnost a hudební humor, který ovlivnil meziválečnou scénu a i pozdější vývoj (např. filmovou hudbu a neoklasicismus).

Dodnes jsou jednotlivá díla členů Les Six pravidelně hrána a nahrávána a skupina zůstává důležitou kapitolou francouzské hudební historie první poloviny 20. století.