Erik Satie

Jeho život

Raná léta

Narodil se jako Alfred Eric Leslie Satie, ale v dospělosti své jméno vždy psal jako Erik. Jeho otec pracoval v lodní dopravě, ale rodina se poté přestěhovala do Paříže. Byl ještě docela malý, když mu zemřela matka a on byl poslán zpět do rodného Honfleuru, kde ho vychovávali otcovi rodiče. Jeho babička se však utopila, a tak byl opět poslán zpět do Paříže, kde ho otec vyučoval. Jeho otec se znovu oženil. Jeho nová žena byla klavíristka a poslala mladého Erika na hodiny klavíru na pařížskou konzervatoř.

Satie nenáviděl hodiny klavíru. Jeho učitel o něm říkal, že je nejlínějším žákem na konzervatoři. Špatně mu šlo čtení zrakem, ale v hodinách pokračoval, protože by mu to umožnilo absolvovat jen jeden rok vojenské služby místo pěti. Ve skutečnosti byl na vojně méně než rok, protože záměrně onemocněl bronchitidou. Zatímco se uzdravoval, začal komponovat. Jeho otec vydal několik písní, které napsal. S rodinou však nevycházel dobře a v roce 1887 odešel z domova.

Mladý Satie

Satie se brzy seznámil s mnoha lidmi ve slavném kabaretu Chat Noir. Nechal si narůst dlouhé vlasy a nosil frak a cylindr. Napsal balet, který většinu lidí šokoval. Spřátelil se s Debussym, který jako jeden z mála chápal vážné důvody Satieho neobvyklého chování.

V roce 1890 se přestěhoval do nových pokojů v horním patře domu, aby se k němu nedostali lidé, kterým dlužil peníze. Snažil se komponovat v jednoduchém stylu a zajímal se o mystické náboženství a gotické umění. Zdědil malou částku peněz, za kterou si koupil sedm sametových obleků, které byly všechny úplně stejné: jeden na každý den v týdnu. Založil církev s názvem Église Métropolitaine d'Art de Jésus Conducteur (Metropolitní církev umění dirigenta Ježíše), ale kromě něj do ní nikdo nepatřil.

Koncem roku 1898 se přestěhoval na pařížské předměstí Arceuil. Tam strávil zbytek života. Přestal veřejně vystupovat a vydělával si hrou na klavír v kavárnách a hospodách. Každé ráno chodil pěšky 10 kilometrů do Paříže a cestou se zastavoval v kavárnách, aby popíjel nebo skládal. Nosil buřinku s křídlovým límcem a vždy s sebou nosil srolovaný deštník. Pokud pršelo, měl deštník pod kabátem, aby zůstal suchý. Nosil také kladivo pro případ, že by ho někdo napadl. Pozdě v noci se vracel domů pěšky nebo jel posledním vlakem. V jeho bytě byl hrozný nepořádek.

Vzestup ke slávě

V roce 1905, ve svých 39 letech, se stal opět studentem a studoval hudbu ve Schole Cantorum. Chtěl se stát lepším skladatelem. Naučil se psát fugy. Ve své hudbě stále rád používal parodii.

V roce 1911 zahrál Maurice Ravel některé Satieho klavírní skladby na veřejnosti. Najednou si Satieho začali lidé všímat. Uvědomili si, že byl jedním z prvních impresionistických skladatelů. Debussy dirigoval jeho Gymnopédie ve své úpravě pro orchestr. Hudební kritici začali o Satiem psát články. Konečně se stával slavným. Vydal několik humorných klavírních skladeb. Svými skladbami vydělával nějaké peníze, takže se mohl vzdát hraní v kabaretech. Seznámil se s Jeanem Cocteauem, který ho představil Ďagilevovi, pro něhož napsal hudbu k filmu Paráda. Někteří lidé ji milovali, jiní nenáviděli, ale lidé si ho všímali. Byl požádán, aby psal další divadelní hudbu. Měl velký vliv na šestici skladatelů, kteří byli známí jako Les Six. Byl požádán, aby napsal symfonické drama, které nazval Sokrates. Mnozí hudebníci si myslí, že je to jeho nejlepší dílo.

Poslední roky

Ve 20. letech 20. století psal mnoho článků do novin a časopisů a spojil se s uměleckým hnutím známým jako dada. Jeho balety Relâche a Mercure šokovaly diváky při svém prvním uvedení. Relâche je raným příkladem toho, co se později stalo divadlem odcizení.

Satie pil hodně alkoholu a onemocněl. Dostal cirhózu jater a v roce 1925 zemřel. Když jeho přátelé po jeho smrti vstoupili do jeho bytu, bylo tam tolik nepořádku, že museli vyhodit dva vozíky odpadků, než se dostali k jeho papírům a rukopisům.

Jeho hudba

Satie se po většinu svého života věnoval tanci, divadlu a kabaretu, pro které je napsána většina jeho hudby. Ve své hudbě zkoušel stále nové nápady. Dokázal psát v pozdně romantickém stylu s chromatickými harmoniemi, ale psal i v modernějších stylech, často s využitím velmi jednoduchých nápadů. Vždy ho více zajímaly krásné melodie než psaní složitých rytmů. Jeho tři Gymnopédie jsou dodnes velmi populární. Zdá se, že pocházejí ze staromódního světa, kde vládne velká jednoduchost. Jeho tři Gnossiennes (1890) znějí více orientálně a Satie do nich napsal několik velmi zvláštních poznámek. Jeho klavírní skladba Vexations (1893) je krátká skladba s podivnými chromatickými akordy, které pak má klavírista zahrát 840krát. Uspud byl raným příkladem toho, co se později stalo "divadlem absurdity". Celý text byl napsán malými písmeny: bylo to poprvé v historii. Napsal mnoho kabaretních písní.

Později, po studiu na Schole Cantorum, se proslavil a napsal spoustu klavírních skladeb s vtipnými názvy a podivnými komentáři (např. "jako slavík s bolestí zubů"). Průvod má podivné nástroje, jako jsou psací stroje. Sokrates byl jeho nejvážnějším dílem.

Po jeho smrti o něm všichni, které urazil, napsali, že byl špatný skladatel. V důsledku toho byl téměř zapomenut až do 60. let, kdy se o jeho hudbu začal zajímat John Cage a znovu ji zpopularizoval. Satieho hudbou a myšlenkami se často inspirovalo mnoho surrealistických umělců.