F dur (nebo tónina F) je hudební durová stupnice začínající na tónu F. Má jedno předznamenání – jedno bé (B♭). Zapsaná stupnice F dur zní: F – G – A – B♭ – C – D – E – F.
Stupnice, stupně a základní akordy
Stupnice F dur a její funkční stupně:
- I (tonika): F – A – C (F dur)
- II (supertonika): G – B♭ – D (G moll)
- III (medianta): A – C – E (A moll)
- IV (subdominanta): B♭ – D – F (B♭ dur)
- V (dominanta): C – E – G (C dur)
- VI (submedianta): D – F – A (D moll)
- VII (vedlejší velký, zmenšený): E – G – B♭ (E zmenšený)
Relativní moll je d moll (D moll) a paralelní moll je f moll (F moll).
Transpozice a nástroje
F dur je častou "domovskou" tóninou pro některé dechové nástroje. V instrumentaci se obvykle uvádí, že F je ladění těchto nástrojů, například anglický roh, basetový roh, lesní roh in F, trubky in F a basové Wagnerovy tuby. To znamená, že pro nástroje laděné v F platí transpozice: jejich znějící tón je jiný než tón napsaný v partitury. Pro mnoho takových nástrojů platí, že znějí o dokonalou kvintu níže, než je napsáno; proto platí praktická poznámka, že chcete-li, aby tyto nástroje zněly v F dur, často musíte pro ně psát v C dur (tj. zapsaná C zní jako F).
U některých nástrojů a jejich historických či variantních typů může být transpozice odlišná (např. basetový roh často zní o oktávu a kvintu níže). Proto je vždy důležité zkontrolovat konkrétní typ a ladění nástroje před notací.
Hudební použití a charakter
F dur bývá v tradiční západní hudbě často považována za klidnou, přívětivou a teplou tóninu. Díky jednomu bé (B♭) je příznivá pro mnohé dechové nástroje a v orchestrální praxi se v ní často objevují pasáže s výrazným zapojením dřeva a lesních rohů.
Příklady a historické poznámky
Ve skladatelské praxi bylo běžné psát předehry a skladby v tóninách vhodných pro orchestrální zákazníkovo obsazení. Například ze šesti předeher, které Francesco Maria Veracini napsal pro drážďanského knížete Friedricha Augusta, je většina v tónině F dur nebo B dur, protože knížecí orchestr měl mnoho dechových nástrojů, které v těchto tóninách hrály nejlépe. Podobně v klasické a romantické literatuře se F dur používá tam, kde skladatel chtěl dosáhnout jasného, zpěvného a přitom teplého tónového zabarvení.
