Ges dur je durová stupnice založená na tónu Ges (G♭). Její tóninová signatura obsahuje šest béček: B♭, E♭, A♭, D♭, G♭ a C♭.

Její relativní moll je es moll. Paralelní moll by formálně byla g♭ moll (G♭ moll), ta je ovšem v praxi nepraktická, protože vyžaduje použití dvojitých béček; proto se ve skladatelské a notové praxi většinou nahrazuje enharmonicky ekvivalentním fis moll (F♯ moll).

Jejím enharmonickým ekvivalentem je Fis dur (F♯ dur), jehož tóninová signatura má rovněž šest akcidentů — v tomto případě šest křížků: F♯, C♯, G♯, D♯, A♯ a E♯. Při notování a transpozici je obvyklé volit mezi těmito dvěma zápisy podle praktických hledisek (přehlednosti zápisu pro konkrétní nástroje, běžnosti křížků vs. béček apod.). Například při psaní hudby v E dur pro béčkové nástroje bývá někdy výhodnější zapsat části enharmonicky jako Ges dur než jako Fis dur, aby se předešlo nadměrnému počtu křížků v partu.

Stupnice a základní tóny

Stupnice Ges dur v notaci (diatonické tóny): G♭ – A♭ – B♭ – C♭ – D♭ – E♭ – F – (G♭). Pořadí béček v tóninové signatuře je vždy: B, E, A, D, G, C, F (u Ges dur jsou použita první šesti z nich).

Použití v repertoáru a orchestraci

Ges dur se často vyskytuje v klavírní literatuře, protože klavír a klavírní technika umožňují pohodlné zahrání i tónin s mnoha béčky. U klavírních skladeb najdeme tuto tóninu například u děl některých romantických skladatelů — Chopin a Schubert psali skladby, které využívají barevnost Ges dur (např. Schubertovo Impromptu Op. 90 č. 3 je psáno v Ges dur). Pro orchestr se tato tónina používá relativně zřídka především z praktických důvodů zápisu pro dechové a transponující nástroje, u nichž může být čtení mnoha béček nepohodlné; přesto ji skladatelé někdy volí kvůli specifickému sonickému efektu.

Někteří skladatelé využívali Ges dur selektivně pro jeho zabarvení v orchestrace — například rakouský skladatel Gustav Mahler občas sáhl po této tónině pro dosažení určité harmoničnosti a barevnosti v jednotlivých úsecích svých symfonií.

Praktické poznámky

  • Relativní moll (es moll) sdílí se Ges dur stejnou tóninovou signaturu — šest béček.
  • Paralelní moll (g♭ moll) je teoreticky správná, avšak v praxi se nahrazuje fis moll kvůli složitosti zápisu (dvojitá béčka).
  • Při volbě mezi Ges dur a Fis dur rozhoduje čitelnost not, složení orchestru a zvyklosti pro dané nástroje; někdy je proto lepší použít enharmonický zápis, který zjednoduší part.