Genocida ve Rwandě 1994: přehled, příčiny a důsledky

V roce 1994 byli téměř všichni Rwanďané (85 %) Hutuové. Po mnoho let však měla tutsijská menšina větší moc a řídila rwandskou vládu. V roce 1959 Hutuové svrhli tutsijskou vládu a převzali moc. Desetitisíce Tutsiů utekly do okolních zemí.

Skupina Tutsiů v exilu vytvořila povstaleckou skupinu. Nazvali ji Rwandská vlastenecká fronta (RPF). RPF v roce 1990 vtrhla do Rwandy a zahájila rwandskou občanskou válku. Tutsijští povstalci a hutuská vláda bojovali až do roku 1993, kdy obě strany podepsaly mírovou dohodu.

Dne 6. dubna 1994 však bylo sestřeleno letadlo s prezidenty Rwandy a Burundi. Oba prezidenti byli Hutuové. Nikdo s jistotou neví, kdo letadlo sestřelil. Podle RPF sestřelili letadlo sami hutusští extremisté, jen proto, že chtěli mít záminku začít zabíjet lidi. Hutuští extremisté obvinili tutsijskou RPF a hned začali zabíjet Tutsie.

Během půl hodiny zablokovaly hutuské milice silnice po celém Kigali, hlavním městě Rwandy. Zastavovali každé auto, které projíždělo kolem, a zabíjeli každého Tutsiho, kterého našli. Toho dne začala rwandská genocida.

V následujících 100 dnech by příslušníci hutuské vládní armády, milice a dokonce i civilisté zabili 800 000 lidí - v průměru 8 000 lidí denně. Rwandská genocida se tak stala jednou z nejrychlejších genocid v dějinách.

Dvě hlavní skupiny milicí, které vraždy prováděly, byly Interahamwe a Impuzamugambi. Mělo se jednat o mládežnické organizace dvou pro-hutujských politických stran. Vláda je však přeměnila na milice, které prováděly genocidu.

Během několika hodin po smrti prezidentů svolali vojenští velitelé v různých provinciích Rwandy milice a civilisty. Řekli jim, že prezident je mrtvý a že ho zabila tutsijská RPF. Poté nařídili davu, aby zabíjel Tutsije, a říkali například: "Začněte pracovat!" a "Nikoho nešetřete!". - včetně dětí.

Zabíjení umírněných politiků

Hned po smrti prezidentů zavraždili hutusští extremisté rwandského premiéra. Mučili a zabili také deset belgických vojáků, kteří byli pověřeni její ochranou.

Poté v noci z 6. na 7. dubna získaly hutuské milice a rwandská armáda seznamy lidí ve vládě, kteří byli politicky umírnění (to znamená, že nebyli extremisté). Tyto lidi našli v Kigali a zabili je.^p. 230 Udělali to proto, aby umírnění nemohli genocidu zastavit. Zabíjeli také novináře a aktivisty za lidská práva, kteří vystupovali proti hutuské vládě.

Zabíjení civilistů

První dny

V noci na 6. dubna se hutuské milice vydaly v Kigali také od domu k domu a zabíjely Tutsije. Ráno 7. dubna se zabíjení ještě zhoršilo. Interahamwe zabíjeli a rabovali, jak se jim zachtělo. Novináři z jiných zemí mohli mnohé z toho natočit. Během několika dní se genocida rozšířila po celé zemi. Jak se genocida šířila do venkovských částí Rwandy, vrazi věnovali méně pozornosti vraždění umírněných Hutuů a více masakrování Tutsiů.

Genocida se šíří

Rwandská genocida byla spáchána velmi organizovaně. Vůdci genocidy například sestavovali seznamy lidí, kteří byli proti vládě vedené Hutuy. Tyto seznamy předali milicím, které šly a tyto lidi i s jejich rodinami zabily. Milice také blokovaly silnice, aby mohly kontrolovat průkazy totožnosti každého, kdo šel kolem. Na těchto průkazech byla uvedena etnická skupina osoby. Když našli Tutsijce, milice ho zabily. Často k tomu používali mačety. Když se Tutsiové snažili před zabijáky ukrýt, milice prohledávaly každou budovu v oblasti, centimetr po centimetru, dokud nenašly skrývající se lidi. Vrahy dokonce od masakru k masakru vozily autobusy.

Armáda a milice se k ženám chovaly velmi brutálně. Znásilnili 150 000 až 250 000 tutsijských žen. Ženy také unášeli a nutili je k sexuálnímu otroctví. Po znásilnění žen násilníci často zohavovali jejich pohlavní orgány, například zbraněmi, vařící vodou nebo kyselinou.

Většina obětí genocidy byla zabita ve svých vlastních vesnicích. Často je zabili jejich vlastní sousedé. Vládní rozhlasové stanice povzbuzovaly obyčejné lidi, aby zabíjeli své tutsijské sousedy. Hutuové, kteří odmítli zabíjet Tutsije, byli často okamžitě popraveni. Manželé zabíjeli své tutsijské manželky, protože se báli, že budou zabiti, pokud odmítnou. Byli dokonce odsouzeni kněží a jeptišky za zabíjení lidí, kteří se snažili ukrýt v kostelech. Jak vysvětluje historik Richard Prunier: během genocidy "buď jste se účastnili masakrů, nebo jste byli sami zmasakrováni". . ^p. 247

Propaganda

Vrazi používali propagandu, aby podpořili genocidu. Založili rozhlasové stanice a noviny plné nenávistných projevů. Často vyzývali lidi, aby "vymetli šváby", což znamenalo "zabíjejte Tutsie". Vrazi předčítali v rozhlase jména lidí, které chtěli zabít. Rozhlasové stanice svým posluchačům říkaly, aby se ujistili, že vykuchají těhotné tutsijské ženy.

V říjnu 1993 Rada bezpečnosti OSN102984 zřídila Pomocnou misi OSN pro Rwandu (UNAMIR). Měla pomoci uvést v život mírovou dohodu z roku 1993. UNAMIR však neměla povolení Rady bezpečnosti chránit civilisty ani se snažit zastavit genocidu. V této době směli vojáci UNAMIR střílet ze svých zbraní pouze v sebeobraně, pokud na ně někdo osobně útočil. Nesměli použít své zbraně ani se zapojit do ochrany napadených civilistů.

Reakce Rady bezpečnosti

Mírové jednotky UNAMIR byly stále častěji napadány. Země začaly stahovat své vojáky ze Rwandy. Někteří členové Rady bezpečnosti OSN, například Spojené státy, důrazně prosazovali, aby OSN stáhla ze Rwandy všechny své mírové jednotky. Nakonec Rada bezpečnosti rozhodla o snížení počtu vojáků, které UNAMIR směl mít. Dne 21. dubna 1994, kdy se ve Rwandě šířila genocida, Rada bezpečnosti snížila počet povolených jednotek UNAMIR z 2 548 na 270, tedy téměř o 90 %.

Velitel UNAMIR Roméo Dallaire neustále žádal OSN o další vojáky. Rada bezpečnosti 15. května zvýšila povolený počet vojáků UNAMIR na 5 500. Členským zemím OSN však trvalo téměř šest měsíců, než se dobrovolně přihlásily k tomuto počtu vojáků. Mezitím genocida pokračovala.

Francie a operace Turquoise

Francie se nabídla, že povede humanitární misi v jihozápadní Rwandě, zatímco UNAMIR se bude snažit shromáždit další jednotky. Rada bezpečnosti tuto misi schválila 22. června 1994. Francie misi nazvala "Operace Turquoise". Během této operace zřídili vojáci z Francie a dalších zemí v jihozápadní Rwandě "bezpečnou zónu". Měla to být oblast, kam mohli přijít lidé, aby byli chráněni před útoky Hutuů. Historici se domnívají, že operace Turquoise zachránila 13 000 až 14 000 životů.^p. 308 Francie však byla obviněna, že přes bezpečnou zónu nechala uniknout válečné zločince ze Rwandy.

Masakry

Protože jednotky UNAMIR nesměly použít zbraně k ochraně civilistů, mohly milice masakrovat civilisty, i když byly jednotky UNAMIR poblíž.

Kigali

Například 7. dubna 1994 pobývali belgičtí vojáci ve škole u Kigali. Tisíce Tutsiů utíkaly z Kigali do školy v naději, že je vojáci ochrání před masakry, k nimž v Kigali docházelo. Hutuové školu obklíčili, ale dovnitř nevstoupili, protože se belgických vojáků báli.

Jednoho dne však belgičtí vojáci odešli. Dostali rozkaz odejít, aby mohli odvézt Evropany na letiště a dostat je ze země. Později jeden belgický plukovník "řekl, že mu mladí vojáci řekli, že ve zpětných zrcátkách viděli vrahy", když odjížděli. Poté, co vojáci odjeli, zabily hutuské milice tisíce Tutsiů.

Technická škola Murambi

K dalšímu masakru došlo v Murambi, městě na jihu Rwandy. Když genocida dorazila do Murambi, Tutsiové se snažili ukrýt v nedalekém kostele. Biskup a starosta je však oklamali a řekli jim, aby šli do technické školy v Murambi. Tvrdili, že je tam ochrání francouzští vojáci. Dne 16. dubna 1994 přiběhlo do školy asi 65 000 Tutsiů. Jeden z přeživších řekl: "Dali nám čtyři [francouzské vojáky] na ochranu, ale od 17. dubna jsme je už nikdy neviděli."

Poté, co se dostali do školy, neměli Tutsiové žádné jídlo. Ve škole byla také odpojena voda, takže Tutsiové byli příliš slabí na to, aby se mohli bránit. Tutsiové se ještě několik dní dokázali bránit pomocí kamenů. Dne 21. dubna však na školu zaútočili příslušníci Interahamwe. Ve škole zabili asi 45 000 Tutsiů. Dalších 20 000 Tutsiů se uteklo schovat do nedalekého kostela, ale milice je tam našly a téměř všechny zabily.

Ve škole je nyní muzeum genocidy. Muzeum uvádí, že masakr přežilo pouze 34 lidí z 65 000. Uvádí také, že po masakru se francouzští vojáci vrátili a pohřbili těla v masových hrobech. Nad masovými hroby pak postavili volejbalové hřiště, aby zakryli, co se stalo.

Nezávislá zpráva o "selhání" OSN

V roce 1999 požádal generální tajemník OSN Kofi Annan o vypracování nezávislé zprávy o rwandské genocidě. Chtěl vědět, proč OSN a svět "selhaly" při zastavení rwandské genocidy. Ve zprávě se uvádí, že hlavní chyby byly následující:

• Nedostatek zdrojů (např. mírových jednotek, které by bylo možné vyslat).
• Země neměly "politickou vůli" pomoci Rwandě (země nepovažovaly pomoc Rwandě za důležitou a nemyslely si, že by z pomoci něco měly).
• Země, které si neuvědomují, jak špatná byla situace ve Rwandě.

Ugandská armáda se připojila k RPF v boji proti extremistickým Hutuům. Postupně ovládla další části Rwandy. Nakonec 4. července 1994 ovládli Kigali.

Poté z Rwandy do Zairu utekly asi dva miliony Hutuů. Do této skupiny patřilo 1,4 milionu hutuských civilistů, kteří neměli s genocidou nic společného, ale bylo jim řečeno, že je RPF zabije jen proto, že jsou Hutuové.

Podle BBC "skupiny na ochranu lidských práv tvrdí, že RPF zabila tisíce hutuských civilistů, když se ujala moci, a ještě více poté, co se vydala do Zairu za Interahamwe. RPF to popírá."

V roce 1994 měla Rwanda 7,9 milionu obyvatel. Po genocidě:

• 800 000 lidí bylo zabito (10 % populace).
• Z toho 300 000 dětí
• 2 miliony lidí utekly do jiných zemí (25 % populace).
• Až 2 miliony lidí byly vnitřně vysídleny (museli opustit své domovy a uprchnout do jiných částí Rwandy) (dalších 25 % obyvatel).
• 95 000 dětí osiřelo

Před genocidou tvořili Tutsiové asi 1,1 milionu Rwanďanů. Po genocidě zůstalo v zemi jen asi 300 000 Tutsiů. Téměř tři ze čtyř Tutsiů ve Rwandě byli během genocidy zabiti.

Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu

V roce 1995 Rada bezpečnosti OSN zřídila Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR). Jeho cílem bylo stíhat osoby, které se podílely na genocidě, válečných zločinech nebo zločinech proti lidskosti, a potrestat viníky. ICTR měl pravomoc stíhat každého, kdo porušil mezinárodní zákony o lidských právech.

ICTR byl vůbec prvním mezinárodním soudem:

• Najít viníky genocidy
• Zjištění, že znásilnění a sexuální napadení jsou způsoby páchání genocidy.
• shledat pracovníky masmédií vinnými za to, že vysílali věci, které měly lidi podněcovat ke genocidě.

Z 93 osob obžalovaných ICTR bylo 61 shledáno vinnými a posláno do vězení. Dalších deset případů bylo odesláno do Rwandy, aby je mohly projednat tamní soudy. Tři osoby obžalované ICTR jsou stále na útěku.

ICTR byl uzavřen 31. prosince 2015.

Rwandské soudy

Rwandská vláda mohla začít soudit osoby podezřelé z genocidy až v roce 1996. Důvodem bylo to, že během genocidy bylo zabito mnoho soudců a že bylo zničeno mnoho soudních budov a věznic.

V roce 2000 čekalo na soudní řízení více než 100 000 podezřelých. Běžné rwandské soudy nemohly zvládnout tolik případů. Aby vláda tento problém vyřešila, zřídila nový a odlišný systém soudů, který měl běžným rwandským soudům pomoci.

Do poloviny roku 2006 rwandské soudy soudily více než 10 000 osob podezřelých z genocidy.

Soudy Gacaca

V roce 2001 začala rwandská vláda vytvářet systém soudů Gacaca (vyslovuje se "GA-CHA-CHA"). U těchto soudů si Rwanďané volí soudce, kteří projednávají případy podezřelých z genocidy. Soudy Gacaca mohou projednávat případy týkající se jakýchkoli trestných činů kromě plánování genocidy nebo znásilnění. Tyto případy musí projednávat běžné rwandské soudy.

Pokud je podezřelý shledán vinným, soudy gacaca udělují mírnější tresty, pokud toho dotyčný skutečně lituje a žádá komunitu o odpuštění. Cílem soudů Gacaca je dosáhnout spravedlnosti a zároveň směřovat ke smíření. Dává také pachatelům šanci přiznat, co udělali, což dává obětem šanci dozvědět se, co se stalo jejich blízkým.

V letech 2001-2012 řešilo 12 000 soudů gacaca více než 1,2 milionu případů po celé Rwandě. Tyto soudy oficiálně ukončily svou činnost 4. května 2012.

Oběti a masakry

·         Najetím na každou fotografii zobrazíte její popisek. Kliknutím na obrázek jej zvětšíte.

Po genocidě

·         Najetím na každou fotografii zobrazíte její popisek. Kliknutím na obrázek jej zvětšíte.

Památníky

·         Najetím na každou fotografii zobrazíte její popisek. Kliknutím na obrázek jej zvětšíte.

• Genocida
• Válečné zločiny
• Zločiny proti lidskosti