Rekonstrukční dodatky USA: 13., 14. a 15. dodatek – otroctví, občanská práva

Třináctý dodatek Ústavy Spojených států zrušil otroctví a nedobrovolné nevolnictví, s výjimkou trestu za trestný čin. Byl schválen americkým Senátem 8. dubna 1864. Sněmovna reprezentantů USA jej schválila 31. ledna 1865. Opatření bylo rychle ratifikováno všemi státy Unie kromě tří (výjimku tvořily státy Delaware, New Jersey a Kentucky) a dostatečným počtem pohraničních a "obnovených" jižanských států. Ratifikováno bylo 6. prosince 1865. Dne 18. prosince 1865 ji ministr zahraničí William H. Seward prohlásil za začleněnou do federální ústavy. Součástí ústavy se stal 61 let po dvanáctém dodatku. Jedná se o dosud nejdelší interval mezi ústavními dodatky.

Čtrnáctý dodatek k Ústavě Spojených států navrhl Kongres 13. června 1866. Do 9. července 1868 jej ratifikovaly zákonodárné sbory potřebného počtu států, aby se oficiálně stal čtrnáctým dodatkem. Dne 20. července 1868 ministr zahraničí William Seward potvrdil, že byl ratifikován a připojen k federální ústavě. Dodatek se týká občanských práv a rovné ochrany zákonů. Byl navržen v reakci na problémy související se zacházením s propuštěnci po válce. Proti dodatku se ostře postavily zejména jižanské státy, které byly nuceny jej ratifikovat, aby se jejich delegace mohly vrátit do Kongresu. Čtrnáctý dodatek, zejména jeho první oddíl, je jednou z nejspornějších částí ústavy. Stal se základem pro přelomová rozhodnutí, jako je Roe v. Wade (1973), týkající se potratů, a Bush v. Gore (2000), týkající se prezidentských voleb v roce 2000.

Patnáctý dodatek Ústavy Spojených států amerických zakazuje federální vládě a vládám jednotlivých států upírat občanům mužského pohlaví volební právo na základě jejich "rasy, barvy pleti nebo předchozího otroctví". Byl ratifikován 3. února 1870 jako třetí a poslední z rekonstrukčních dodatků.

Do roku 1869 byly přijaty dodatky, které zrušily otroctví a zajistily občanství a rovnou ochranu podle zákonů. Těsné zvolení Ulyssese S. Granta prezidentem v roce 1868 však přesvědčilo většinu republikánů, že černošští voliči budou pro budoucnost strany důležití. Po zamítnutí rozsáhlejších verzí dodatku o volebním právu navrhl Kongres 26. února 1869 kompromisní dodatek zakazující omezení na základě rasy, barvy pleti nebo předchozího otroctví. Dodatek přežil obtížný boj o ratifikaci a byl přijat 30. března 1870. Poté, co černoši získali volební právo, Ku-klux-klan zaměřil některé své útoky na narušování jejich politických setkání a zastrašování u voleb, aby potlačil účast černochů. V polovině 70. let 19. století došlo k nárůstu nových povstaleckých skupin, jako byly Červené košile a Bílá liga, které jednaly jménem Demokratické strany s cílem násilně potlačit hlasování černochů. Zatímco bílí demokraté znovu získali moc v zákonodárných sborech jižních států, v průběhu 80. a počátkem 90. let 19. století bylo v mnoha státech i nadále voleno mnoho černochů do místních úřadů a ještě v roce 1894 do Kongresu.

V letech 1890 až 1910 přijaly všechny státy bývalé Konfederace nové ústavy a další zákony, které našly nové způsoby, jak obejít patnáctý dodatek, například volební daně, pravidla pro bydliště a testy gramotnosti, které prováděli bílí zaměstnanci, někdy s výjimkami pro bělochy prostřednictvím doložek o dědečkovi. Když se námitky dostaly k Nejvyššímu soudu, ten vykládal dodatek úzce a rozhodoval spíše na základě deklarovaného záměru zákonů než jejich praktického účinku. Výsledky potlačování volebních práv byly dramatické, protože seznamy voličů se snížily: téměř všichni černoši, stejně jako desítky tisíc chudých bělochů v Alabamě a dalších státech, byli vyřazeni ze seznamů voličů a z politického systému, což fakticky vyloučilo miliony lidí ze zastoupení. Demokratické státní zákonodárné sbory přijaly zákony o rasové segregaci ve veřejných zařízeních a další typy omezení Jima Crowa. Během tohoto období politického boje dosáhl počet lynčování na Jihu rekordní úrovně.

Ve dvacátém století soud vykládal dodatek šířeji a v rozsudku Guinn v. Spojené státy (1915) zrušil ustanovení o dědečkovi. Trvalo čtvrt století, než byl systém bělošských primárek definitivně zrušen v "texaských primárkách" (1927-1953). Vzhledem k tomu, že po zbavení černochů volebního práva se Jih stal regionem jedné strany, byly primárky Demokratické strany jedinými konkurenčními soutěžemi ve státech. Jižní státy však na rozhodnutí Nejvyššího soudu reagovaly rychle a často vymýšlely nové způsoby, jak černochy nadále vylučovat ze seznamů voličů a z hlasování; většina černochů na Jihu získala možnost volit až po přijetí federální legislativy o občanských právech v polovině 60. let a zahájení federálního dohledu nad registrací voličů a hranicemi volebních okrsků. Čtyřiadvacátý dodatek (1964) zakázal vyžadovat volební daně ve federálních volbách; do té doby pět z jedenácti jižanských států tyto daně nadále vyžadovalo. Spolu s rozsudkem Nejvyššího soudu USA ve věci Harper v. Virginia State Board of Elections (1966), který zakázal vyžadovat volební daně ve státních volbách, získali černoši opět možnost účastnit se amerického politického systému.

Cílem těchto dodatků bylo zaručit svobodu bývalým otrokům a zabránit diskriminaci v občanských právech bývalých otroků a všech občanů Spojených států. Příslib těchto dodatků byl v průběhu 19. století zmírněn státními zákony a rozhodnutími federálních soudů. V roce 1876 a později přijaly některé státy zákony Jima Crowa, které omezovaly práva Afroameričanů. Důležitými rozhodnutími Nejvyššího soudu, která tyto dodatky podkopala, byly Slaughter-House Cases v roce 1873, které zabránily tomu, aby se práva zaručená doložkou o výsadách a imunitách ve čtrnáctém dodatku rozšířila na práva podle státního práva, a Plessy v. Ferguson v roce 1896, které dalo vzniknout výrazu "oddělený, ale rovný" a dalo federální souhlas zákonům Jima Crowa. Plný přínos třináctého, čtrnáctého a patnáctého dodatku byl realizován až na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Brown v. Board of Education v roce 1954 a zákonů, jako je zákon o občanských právech z roku 1964 a zákon o volebních právech z roku 1965.