Roe vs. Wade

Začalo to v Texasu jako protest proti zákonu zakazujícímu jakýkoli druh potratu, pokud není ohrožen život matky. V roce 1970 podala těhotná texaská žena Norma McCorveyová (alias Jane Roeová) u texaského federálního soudu žalobu na Henryho Wadea, okresního prokurátora v Dallasu. McCorveyová tvrdila, že je svobodná a těhotná žena, a chtěla své těhotenství ukončit. Chtěla, aby to bezpečně provedl lékař, ale uvedla, že si nemůže dovolit cestovat mimo Texas. V Texasu nemohla podstoupit legální potrat, protože její život nebyl ohrožen. V žalobě tvrdila, že texaský zákon porušuje její právo na soukromí chráněné prvním, čtvrtým, pátým, devátým a čtrnáctým dodatkem. Roeová dodala, že podala žalobu "jménem svým i všech ostatních žen" ve stejné situaci. Případ se pomalu dostal až k Nejvyššímu soudu USA. McCorveyová mezitím porodila své dítě a dala ho k adopci.

V rozhodnutí v poměru 7:2 soud rozhodl, že právo ženy na potrat je chráněno právem na soukromí podle čtrnáctého dodatku. Rozhodnutí umožňovalo ženě rozhodnout se, zda si ponechá plod/ nenarozené dítě, nebo zda jej přeruší během prvního trimestru. To ovlivnilo zákony 46 států. Většinové stanovisko napsal soudce Harry Blackmun. "Uznáváme ..., že jsme si vědomi citlivé a emocionální povahy sporu o potraty, živých protichůdných názorů, a to i mezi lékaři, a hlubokého a zdánlivě absolutního přesvědčení, které toto téma vzbuzuje." - Soudce Blackmun (1973).

Odlišné stanovisko napsal soudce William Rehnquist. Ten se ohradil proti rozhodnutí většiny a uvedl několik důvodů.

• Nejprve poukázal na to, že ve věci neexistuje žádný oprávněný žalobce, což je podmínkou pro projednání věci. Oprávněnou žalobkyní by byla žena v prvním trimestru těhotenství v určitém okamžiku, kdy se případ projednával. McCorveyová (Jane Roeová) tuto kvalifikaci nesplňovala, a proto se rozsudek na tento případ nevztahoval.
• Soud uznal právo ženy na potrat v rámci obecného "práva na soukromí z předchozích případů. Argumentoval však: "Taková transakce je v běžném slova smyslu stěží 'soukromá'."
• Většinové stanovisko bylo nejasné v tom, kde přesně se v ústavě nachází právo na soukromí. Bylo zmíněno několik dodatků, ale u žádného z nich nebylo výslovně uvedeno, že obsahuje právo na soukromí. Slovo soukromí se v Ústavě nenachází.
• Mezi další problémy patří to, že soud se chová jako zákonodárce, když rozděluje těhotenství na tři trimestry a stanovuje přípustná omezení, která mohou státy zavést. Rehnquist poukázal na to, že v roce 1868, kdy byl přijat čtrnáctý dodatek, mělo 36 z 37 států zákony proti potratům, včetně Texasu. Napsal: "...Jediný možný závěr, který z této historie vyplývá, je, že navrhovatelé neměli v úmyslu, aby Čtrnáctý dodatek odebral státům pravomoc vydávat zákony v této věci.".

Výklad práva na soukromí

Základem "práva na soukromí" je soudní výklad, který lze vysledovat z dřívějšího případu Griswold v. Connecticut (1965). V tomto přelomovém případu Nejvyšší soud rozhodl, že zákon státu Connecticut zakazující užívání antikoncepce porušuje právo na soukromí, jak je zakotveno v ústavě. Právo na soukromí však není v ústavě přímo zmíněno. Nejvyšší soud uvedl, že právo na soukromí vyplývá z několika dodatků. Počínaje rokem 1923 soud vykládal záruku "svobody" ve čtrnáctém dodatku jako široké právo na soukromí. Soudce William O. Douglas uvedl, že záruky práva na soukromí mají penumbry (implicitní práva) "tvořené emanací (plynutím) z těchto záruk, které jim pomáhají dát život a obsah".

Koncept trimestru

Soud při svém rozhodování vycházel ze tří trimestrů těhotenství. V prvním trimestru byl potrat pro matku bezpečnější než porod. Odůvodnil to tím, že rozhodnutí, zda v této fázi podstoupit interrupci, by mělo být ponecháno na matce. Jakýkoli zákon, který by zasahoval do interrupcí v prvním trimestru, by byl považován za protiústavní. Během druhého trimestru by zákony mohly regulovat potraty pouze za účelem ochrany zdraví matky. Ve třetím trimestru bylo nenarozené dítě životaschopné (schopné samostatného života mimo dělohu matky). Zákony tedy mohly omezit nebo zakázat potraty s výjimkou případů, kdy to bylo nezbytné pro zachování zdraví matky. Tato doktrína platila až do roku 1992. V rozsudku Planned Parenthood v. Casey (1992) soud změnil posuzování legálnosti potratu z trimestru na životaschopnost plodu.