Billie Holiday (Lady Day) — život a dílo americké jazzové legendy

Holiday se narodil v roce 1915 ve Filadelfii v Pensylvánii jako římský katolík. Prožila těžké dětství, které ovlivnilo její život i kariéru. O jejím raném životě toho není mnoho známo, ale vypráví o něm její autobiografie Lady Sings the Blues, která vyšla v roce 1956. Později se zjistilo, že některé části této knihy byly chybné.

Holiday získala svůj pseudonym nebo umělecké jméno od Billie Dove, herečky, kterou obdivovala, a Clarence Holidaye, muže, který byl pravděpodobně jejím otcem. Na začátku své kariéry psala své příjmení "Halliday", ale pak si ho změnila zpět na "Holiday" (v americké angličtině se vyslovují stejně, "Hahliday").

Lidé si nikdy nebyli jisti, kdo byl Holidayin otec. V jejím rodném listě je totiž uvedeno, že se její otec jmenuje Frank DeViese. Někteří lidé si nyní myslí, že to byla chyba, kterou někdo udělal, když se narodila.

Holidayova matka se jmenovala Sadie Faganová. Faganová otěhotněla, když jí bylo 13 let. Rodiče ji vyhodili z domu v Baltimoru a ona odešla do Filadelfie, kde se jí narodila dcera Eleanora (Billie Holiday). Faganová se vrátila do Baltimoru a provdala se za Clarence Holidaye, který byl pravděpodobně otcem jejího dítěte, ale později se rozvedli. Když bylo Holiday deset let, často chodila za školu. Když řekla, že byla znásilněna, byla poslána do katolické polepšovny The House of the Good Shepherd. Po dvou letech ji s pomocí rodinného přítele pustili ven. V roce 1928 se Holiday s matkou přestěhovala do New Yorku. V roce 1929 viděla Holidayina matka souseda Wilberta Riche, jak Holiday znásilňuje. Rich byl odsouzen ke třem měsícům vězení. Ale i po incidentu, kdy se stala obětí znásilnění, byla Holiday neustále znásilňována opilými muži ve svém sousedství. Málem otěhotněla s opilým mužem, který šel po jejich ulici.

Holiday později uvedla, že v roce 1930 pracovala jako prostitutka v nevěstinci a byla krátce vězněna za svádění k prostituci. Ve 30. letech 20. století začala v newyorském Harlemu zpívat za spropitné v nočních klubech a získala práci ve slavném harlemském jazzovém klubu Pod's and Jerry's. V roce 1952 se stala členkou skupiny "Pod's and Jerry's". V roce 1933 pracovala v klubu s názvem Monette's. Objevil ji hledač talentů John Hammond.

Hammond pomohl Holiday nahrát její první písně v listopadu 1933 s Bennym Goodmanem: "Your Mother's Son-In-Law" a "Riffin' the Scotch". V roce 1935 nahrála další písně se skupinou vedenou pianistou Teddym Wilsonem. Nahráli skladby "What a Little Moonlight Can Do" a "Miss Brown To You".

John Hammond podepsal smlouvu s nahrávací společností Brunswick Records, aby Teddy Wilson nahrával popové písně v novém swingovém stylu pro jukeboxy. Měli povoleno improvizovat s hudbou. Holiday byl velmi dobrý v improvizaci melodické linky tak, aby odpovídala emocím.

Ve třicátých letech napsala Holiday také písně jako "Billie's Blues", "Tell Me More (And Then Some)", "Everything Happens For The Best", "Our Love Is Different" a "Long Gone Blues".

Holidayovou často doprovázel tenorsaxofonista Lester Young. V roce 1934 bydlel v domě její matky a ona si s ním dobře rozuměla. Young jí dal přezdívku "Lady Day" a ona mu říkala "Prez". V roce 1937 strávila tři měsíce prací v Uptown House Clarka Monroea v New Yorku. Koncem třicátých let působila také jako zpěvačka big bandu s Countem Basiem a Artie Shawem. Byla jednou z prvních černošek, které spolupracovaly s bílým orchestrem (orchestrem Artieho Shawa).

Ve 30. letech nahrávala Holiday pro společnost Columbia Records. Uslyšela píseň s názvem "Strange Fruit". Byla založena na básni o lynčování, kterou napsal Abel Meeropol, židovský učitel z Bronxu. Báseň byla zhudebněna a hrála se na setkáních učitelských odborů. Slyšel ji majitel nočního klubu Barney Josephson a řekl o ní Holidayovi. V Josephsonově klubu ji v roce 1939 zazpívala. Zpočátku se obávala, že by mohla lidi rozzlobit. Později uvedla, že jí píseň připomínala smrt jejího otce, a že to byl částečně důvod, proč ji zpočátku nechtěla hrát. V rozhovoru z roku 1958 také řekla, že mnoho lidí nechápe, co píseň znamená: "Budou po mně chtít, abych zpívala tu sexy píseň o houpajících se lidech," řekla.

Hudební producenti z Columbia Records si mysleli, že téma písně (lynčování černochů) může lidi rozrušit. Hudební producent jménem Milt Gabler řekl, že Holiday by ji mohla nahrát pro jeho vydavatelství Commodore Records. To se stalo v dubnu 1939 a Holiday zpívala "Strange Fruit" dalších dvacet let. Píseň se nehrála v rádiu, ale přesto se dobře prodávala. Podle Gablera to bylo proto, že na druhé straně desky byla skladba "Fine and Mellow", která byla hitem jukeboxů. Později nahrála "Strange Fruit" znovu pro Verve.

V roce 1944 Holiday nastoupil do společnosti Decca Records, stále s Miltem Gablerem. Bylo jí 29 let. Její první písně pro Deccu se jmenovaly "Lover Man" a "No More". Píseň "Lover Man" byla napsána přímo pro ni. Je o ženě, která nikdy nepoznala lásku, a stala se jedním z jejích největších hitů.

V listopadu 1944 nahrála Holiday tři písně: "That Ole Devil Called Love", "Big Stuff" a "Don't Explain". Holiday napsala "Don't Explain" poté, co přistihla svého manžela Jimmyho Monroea s rtěnkou na límci. Poté Holiday až do srpna 1945 nenahrála žádnou píseň. Nahrála písně "Don't Explain", "Big Stuff", "You Better Go Now" a "What is This Thing Called Love?". V roce 1946 nahrála písně "No Good Man" a "Good Morning Heartache", "The Blues Are Brewin" a "Guilty". V únoru 1947 nahrála Holiday dva hity, "There Is No Greater Love" a "Deep Song". Nahrála také písně "Solitude" a "Easy Living", které nahrála s Teddym Wilsonem ve třicátých letech.

Další nahrávku nahrála Holiday po návratu z vězení v roce 1948. Tentokrát nahrávala s vokální skupinou Stardusters. Nahrála písně "Weep No More" a "Girls Were Made to Take Care of Boys". Obávala se, že se nahrávky nebudou lidem líbit, a nahrála další dvě písně bez skupiny, "My Man" a Gershwinovu "I Loves You Porgy". Ty se staly velmi populárními.

V dalším roce měla Billie více hitů. Nazpívala verzi písně Bessie Smithové "T'Ain't Nobody's Business if I Do", "Gimme A Pigfoot (And A Bottle of Beer)", "Do Your Duty" a "Keeps on Rainin'", k tomu svěží "You're My Thrill" a "Crazy He Calls Me". Nahrála také píseň, kterou sama napsala, s názvem "Somebody's On My Mind".

Na své poslední nahrávce z roku 1950 nahrála dvě písně. Obě doprovázely smyčce, lesní rohy a sbor. Nahrála vlastní písně "God Bless the Child" a "This is Heaven to Me".

V roce 1947 hrála Holiday ve filmu New Orleans s Louisem Armstrongem. V tomto hudebním dramatu zpívala Holiday s Armstrongem a jeho kapelou a režíroval ho Arthur Lubin. Holiday nebyla ráda, že musela hrát služku. Ve své autobiografii uvedla:

"Myslel jsem, že v něm budu hrát sám sebe. Myslela jsem, že budu Billie Holiday, která zahraje pár písní v nočním klubu, a to bude všechno. Měla jsem to vědět lépe. Když jsem viděla scénář, věděla jsem to. Jen řekněte jedné černošské holce, která točila filmy a nehrála služku nebo děvku. Já žádnou neznám. Zjistila jsem, že budu trochu zpívat, ale stejně jsem hrála roli služky." A tak jsem se rozhodla, že budu zpívat.

Holiday hrála také v krátkém filmu společnosti Universal-International z roku 1950 "Sugar Chile" Robinson, Billie Holiday, Count Basie and His Sextet, kde zpívala "God Bless the Child" a "Now, Baby or Never".

16. května 1947 byla Holiday zatčena za držení drog a narkotik ve svém newyorském bytě. Dne 27. května 1947 se musela dostavit k soudu. Holiday se přiznala (přiznala, že drogy měla) a byla odsouzena do Aldersonova federálního vězeňského tábora v Západní Virginii. Holiday prohlásila, že v Aldersonu nikdy "nezazpívala ani notu", i když to po ní lidé chtěli. Pro své dobré chování byla předčasně propuštěna (16. března 1948). Když dorazila do Newarku, všichni ji přišli přivítat zpět, včetně jejího klavíristy Bobbyho Tuckera.

Její manažer Ed Fishman přišel s nápadem uspořádat comebackový koncert v Carnegie Hall. Holiday měla zpočátku obavy, protože si myslela, že ji nikdo nebude chtít zpátky, ale rozhodla se to udělat. Koncert 27. března 1948 v Carnegie byl velmi úspěšný. Zazpívala písně jako "Night and Day" od Colea Portera a "Strange Fruit". Koncert nebyl zaznamenán.

Holiday byl znovu zatčen 22. ledna 1949 v hotelu v San Francisku.

Holiday uvedla, že tvrdé drogy začala užívat na počátku 40. let. Dne 25. srpna 1941 se provdala za trombonistu Jimmyho Monroea. Ještě za manželství s Monroem navázala milostný vztah s trumpetistou Joem Guyem, který byl zároveň jejím dealerem drog. Žila s ním jako jeho manželka (tzv. společná manželka) a s Monroem se rozvedla v roce 1947. S Guyem se rovněž rozešla. Poté, co byla v roce 1947 zatčena a odsouzena za držení drog, nesměla do konce života pracovat v newyorských klubech. Jediný případ, kdy mohla, bylo zpívání v klubu Ebony v roce 1948, kde měla povolení Johna Levyho.

V padesátých letech se zdravotní stav Holiday zhoršil kvůli pití alkoholu, užívání drog a vztahům s násilnickými muži. Její hlas zdrsněl, ale někteří lidé tvrdí, že její zpěv se stal emotivnějším.

28. března 1952 se Holiday provdala za Louise McKaye, muže, který pracoval pro mafii. McKay, stejně jako většina mužů v jejím životě, byl hrubý, ale snažil se ji přimět, aby přestala brát drogy. Později se rozešli.

10. listopadu 1956 vystoupila na dvou koncertech před velkým publikem v Carnegie Hall.

Holiday se v roce 1954 poprvé vydala na evropské turné s Buddy DeFrancem a Redem Norvem. Když se o téměř pět let později vrátila do Evropy, vystupovala v televizi v londýnském pořadu Chelsea at Nine stanice Granada. To byla jedna z posledních příležitostí, kdy se objevila v televizi. Poslední studiové nahrávky pořídila pro MGM v roce 1959 s Rayem Ellisem a jeho orchestrem, který ji doprovázel i na albu Lady in Satin od Columbie v roce 1958. Nahrávky MGM vyšly po Holidayině smrti na albu nazvaném Last Recordings.

V roce 1956 vyšla Holidayové autobiografie Lady Sings the Blues. Jejím autorem byl William Dufty, spisovatel a redaktor deníku New York Post, který byl ženatý s Holidayinou blízkou přítelkyní Maely Duftyovou. Knihu napsal rychle po rozhovoru s Holidayem v jeho bytě a také s využitím dřívějších rozhovorů. Chtěl nechat Holiday vyprávět její příběh po svém.

Holidayová nikdy neměla vlastní děti, ale měla dva kmotry: zpěvačku Billie Lorraine Featherovou, dceru Leonarda Feathera, a Bevana Duftyho, syna Williama Duftyho.

31. května 1959 byl Holiday převezen do Metropolitní nemocnice v New Yorku. Měla onemocnění jater a srdce. U dveří jejího pokoje stáli policisté. Když umírala, byla zatčena za držení drog a policie provedla razii v jejím nemocničním pokoji. V nemocnici ji hlídali, dokud 17. července 1959 nezemřela na cirhózu jater. V posledních letech svého života postupně přicházela o výdělek a zemřela s 0,70 dolaru v bance a 750 dolary v hotovosti.