Tónový jazyk nebo také tónový jazyk je jazyk, ve kterém se slova kromě souhlásek a samohlásek mohou lišit také tóny (jako výšky tónů v hudbě).

Mnoho asijských jazyků je tónových, například čínština, vietnamština, thajština a paňdžábština. Většina jazyků, včetně indoevropských jazyků, jako je angličtina, není tónovými jazyky, ale paňdžábština je výjimkou. Kromě toho mnoho afrických jazyků, jako je jorůbština, igbo, luganda, ewe a zulu, používá také tónové jazyky.

V některých jazycích je důležitý spíše výškový přízvuk. Význam slova se pak může změnit, pokud je zdůrazněna jiná slabika. Příkladem je stará řečtina, hebrejština, švédština, norština, srbochorvatština, litevština a některé asijské jazyky, například japonština. Výškový přízvuk se však liší od tónů.

Některé tóny mohou znít podobně i lidem, kteří daným jazykem nemluví. Pro tyto lidi jsou nejobtížnější částí učení se tónovému jazyku.