Mandarínština (Putonghua/Guoyu): standardní čínský jazyk a dialekty
Mandarínština (Putonghua/Guoyu) — průvodce standardním čínským jazykem, jeho dialekty, rozdíly a globální rolí. Poznej 800+ milionů mluvčích.
Mandarínština (často nazývaná standardní čínština) je hlavním jazykem státní správy a školství na čínské pevnině a také široce užívaným jazykem na Tchaj-wanu, s výjimkou Hongkongu a Macaa, kde se častěji používá místní dialekt čínštiny zvaný kantonština. Standardní podoba, používaná ve školách a v médiích, byla vytvořena jako společný komunikační prostředek pro jazykově velmi rozmanitá oblast.
Co je to standardní mandarínština?
Mandarínština v běžném smyslu označuje soubor vzájemně příbuzných severních a středních čínských variet. Standardní mandarínština je kodifikovaná forma založená především na pekingském dialektu a na nejrozšířenějších prvcích výslovnosti a slovní zásoby. Není to výhradně rodný jazyk jedné skupiny — jde o "neutrální" standard, ke kterému se přibližují mluvčí z různých regionů.
Ve školách a v oficiálních situacích se používá termín Putonghua (普通话/普通話), což znamená "obecný (hovorový) jazyk", nebo Hanyu (汉语/漢語), tedy "jazyk Chanů". V Malajsii a v některých dalších oblastech se setkáme s názvem Huayu (华语/華語). Na Tchaj-wanu je běžné označení Guoyu (国语/國語), tedy "národní jazyk". Mezi těmito normami existují drobné rozdíly ve výslovnosti, slovní zásobě a v používání znaků.
Dialekty a vzájemná srozumitelnost
Mandarínština není jeden jednotný dialekt, ale soubor mnoha regionálních variet. Mezi hlavní skupiny často řazené pod pojem "mandarínské dialekty" patří například pekingský, severovýchodní (dongbei), jiangbei/jianghuai, západomandarínský (southwestern) a další. V rozsáhlých oblastech, například při cestě z Pekingu do provincie Jün-nan (Yunnan), mohou být rozdíly natolik velké, že běžný mluvčí jedné variety nebude plně rozumět místním mluvčím — příkladně yunnanhua má vlastní zvláštnosti.
Z tohoto důvodu čínská vláda a kulturní instituce v průběhu 20. století (od 20. let a zejména po vzniku Čínské lidové republiky) prosazovaly standardizaci jazyka. Cílem bylo vytvořit srozumitelný společný prostředek dorozumívání, používaný ve vzdělávání, médiích a veřejném životě.
Fonologie a gramatika (stručně)
- Tóny: Standardní mandarínština má čtyři hlavní tóny plus tón neutrální; tónová výslovnost mění význam slov.
- Sylabická struktura: slabiky obvykle sestávají z počátečního souhláskového zvuku (initial), následovaného jádrem (samohláska nebo diftong) a volitelně koncovým nazalizovaným zvukem.
- Slovní druhy a pořádek slov: jazyk je analytický (méně ohýbání), s pevnějším slovosledem SVO (podmět–sloveso–předmět) a častým používáním číselných klasifikátorů (measure words).
- Slovní zásoba: silně závisí na složeninách, kontextu a pořadí znaků; mnoho slov je dvouslabičných složenin.
Písmo, romanizace a výuka
Čínština používá k záznamu myšlenek čínské znaky (hanzi). Po druhé světové válce a zejména v pevninské Číně byly zavedeny zjednodušené znaky, zatímco na Tchaj-wanu se používají tradiční znaky. To vede k rozdílům v písemném zápisu, i když mluvená řeč je blízká.
Pro výuku výslovnosti a pro zápis čínských slov latinkou je v pevninské Číně standardem Hànyǔ Pīnyīn (pinyin), zavedený v 50. letech 20. století a oficiálně přijatý v roce 1958. Na Tchaj-wanu se hojně užívá systém Zhuyin (bopomofo) a v minulosti byla v použití také romanizace typu Wade–Giles. Pinyin je dnes celosvětově nejrozšířenější pomocný systém pro studium výslovnosti.
Rozšíření, počet mluvčích a status
Mandarínštinou mluví více než 800 milionů lidí nativně i jako druhý jazyk, což z ní činí nejpočetnější jazyk na světě podle počtu mluvčích. V průběhu 19. a 20. století se migrační vlny měnily — zatímco dříve mezi čínskými emigranty převažovaly dialekty jako kantonština nebo tchajšanština, dnes mnoho emigrantů hovoří mandarínsky.
Standardní mandarínština je jedním ze šesti oficiálních jazyků OSN. K dalším oficiálním jazykům OSN patří angličtina, francouzština, španělština, ruština a arabština.
V médiích a v každodenním životě
Putonghua je dominantním jazykem v celostátních televizních a rozhlasových stanicích, ve školách a při oficiálních vystoupeních. V regionálních a místních kontextech však stále hrají velkou roli místní dialekty a regionální kultury. Na Tchaj-wanu a v diaspoře se běžně setkáte s rozdíly ve výslovnosti, slovních výrazech a v používání tradičních vs. zjednodušených znaků.
Proč se učit mandarínštinu?
- Je to klíčový jazyk pro obchod, diplomacii a kulturní kontakty s čínsky mluvícími oblastmi.
- Studium tónů a znaků rozvíjí sluchovou i vizuální schopnost paměti.
- Umožňuje přístup k bohatému literárnímu, historickému a mediálnímu dědictví.
Mandarínština je tedy zároveň živým souborem regionálních variet i sjednoceným standardem používaným napříč rozsáhlou oblastí. Pro cizince bývá výzvou zejména tónová výslovnost a psaný systém, ale současně otevírá široké možnosti porozumění moderní i tradiční čínské kultuře.
Psaní
Mandarínština se píše čínskými znaky zvanými Hànzì (漢字 nebo 汉字), což doslova znamená "znaky Han". Každé Hànzì má svou vlastní výslovnost a význam. Běžný slovník obsahuje přibližně 10 000 znaků. Mluvená mandarínština používá velmi mnoho složených slov, slov, která kombinují významy podobně jako angličtina výrazy jako "kulomet", "hasičské auto", "hřiště" atd.
Hanzi jsou ideogramy: jeden znak znamená jednu myšlenku. Různé pojmy se odvozují z ideogramů jejich kombinací. Mandarínskou čínštinu lze také zapsat foneticky (to znamená: napsat tak, jak se mluví) pomocí latinky, protože ze znaků hanzi opravdu nelze vyčíst pravopis. Tomu se říká transliterace. Nejoblíbenější systém transliterace se nazývá Pinyin.
Některé čínské znaky byly původně poměrně konkrétními obrazy věcí, které představují. Postupem času se lidé rozhodli psát jednodušší verze, které se snáze píší, ale nevypadají tolik jako skutečné věci, stejně jako lidé někdy raději kreslí muže na tyči, než aby kreslili lidi s reálně vypadajícími těly, rukama, nohama atd. Zde je několik příkladů:
| Archaické | Skript pro pečeť | Tradiční moderní | Zjednodušené | Pinyin | Lesk |
|
|
| - — | rén | člověk | |
|
|
| - — | nǚ | žena člověka | |
|
|
| - — | zǐ | dítě | |
|
|
| 日 | - — | rì | slunce |
|
|
| - — | yuè | měsíc | |
|
|
| - — | shān | hora | |
|
|
| - — | chuān | řeka | |
|
|
| - — | shuǐ | voda | |
|
|
| - — | yǔ | déšť | |
|
|
| - — | zhú | bambus | |
|
|
| - — | mù | strom | |
|
|
| mǎ | kůň | ||
|
|
| niǎo | pták | ||
|
|
| guī | želva | ||
|
|
| lóng | drak |
Většina znaků však vzniká kombinací obrázků, přičemž jeden vyjadřuje obecný význam a druhý zvuk. Například "媽 mā". (máma) vznikne přidáním 女 (nǚ, lidská žena) k 馬 (mǎ, kůň). Část "ma" je zde pouze pro vyjádření zvuku.
Ve většině dialektů staré čínštiny stačil jeden znak pro jedno slovo, ale moderní mluvená mandarínština používá většinou složeniny jako "媽媽 māma", což je prostě "mama".
Další příklady ukazují různé způsoby kombinování komponent:
- 火車 huǒ chē (lit. požární vozidlo) lokomotiva, vlak
- 大人 dà rén (lit. velký člověk) dospělý
- 打開 dǎ kāi (lit. udeřit do dveří) otevřít (dveře, okno, obálku atd.)
Stejně jako angličtina používaná ve Velké Británii dává přednost slovu "petrol", ale angličtina používaná ve Spojených státech téměř vždy používá "gasoline", mohou různé regionální jazyky v Číně používat pro pojmenování stejné věci různá složená slova.
V mluvené mandarínštině je většina slov tvořena znakovými složeninami, protože mandarínština postupem času ztratila mnoho zvuků, které existovaly v dřívějších formách čínštiny. Kvůli ztrátě zvuků se z mnoha čínských slov staly homofony, a proto bylo ke slovům přidáno více znaků, aby se od sebe odlišila. Například čínský název básně Básník požírající lvy v kamenné jámě 施氏食狮史 se vyslovuje "Shī Shì Shí Shī Shǐ" a každý znak v básni se vyslovuje stejnou slabikou, ale s různými tóny. Ve starších formách čínštiny bylo možné jednotlivé znaky tvořící název od sebe rozeznat, protože mohly znít výrazně odlišně.
Jednoznaková slova v klasické čínštině jako např.
| znak | význam | pinyin |
| lev | shī | |
| hůlky(y) | kuài | |
| zlato/kovy/peníze | jīn |
se stala mandarínskými složenými slovy
| znak | význam | pinyin |
| lev | shīzi | |
| hůlky(y) | kuàizi | |
| peníze | jīnqián |
jasně odlišit taková slova od jejich homofonů, jinak by mohlo dojít k záměně již zmíněných znaků za podobně znějící znaky jako např.
| znak | význam | pinyin |
| učitel/učitel/mistr | shī | |
| rychle/rychle | kuài | |
| nyní/přítomnost | jīn |
bez složených slov je tak mluvený jazyk obtížně srozumitelný.
Rozdíl mezi mandarínštinou (pekingským přízvukem) a pekingským dialektem
Mandarínština je definována a navržena na základě pekingského přízvuku. V Číně existuje více než 600 000 dialektů a více přízvuků, ačkoli všechny používají čínský jazyk a znaky, ale jejich výslovnost a některé výrazy jsou zcela odlišné. Čína musí najít standardní výslovnost, aby si všichni lidé rozuměli a mohli spolu komunikovat. Peking je již více než 1000 let hlavním městem Číny, a proto Čína definovala pekingský přízvuk jako standardní mandarínštinu.
V Pekingu se také vyskytují některá místní nářečí, která zatím nejsou zahrnuta do mandarínštiny nebo standardního čínského jazyka. Vzhledem k tomu, že Peking je hlavním městem a politickým, ekonomickým, kulturním a vzdělávacím centrem Číny, stále více nových pekingských dialektů je nebo bude přijímáno jako mandarínština nebo standardní čínština. Ostatní dialekty, jako je šanghajština, kantonština, hakka atd., mají jen málo příležitostí, aby byly začleněny do mandarínštiny nebo standardního čínského jazyka nebo aby je přijala celá Čína.
Následující ukázky představují některé pekingské dialekty, které dosud nejsou považovány za standardní mandarínštinu. 倍儿: bèi'ér znamená "velmi mnoho"; 拌蒜: bànsuàn znamená "potácet se"; 不吝: bùlìn znamená "nedělat si starosti"; 撮: cuò znamená "jíst"; 出溜: chūliū znamená "sklouznout"; 大老爷儿们儿: dàlǎoyérmenr znamená "muži, samci";
Následující ukázky jsou některé pekingské dialekty, které již byly v posledních letech přijaty jako mandarínština. 二把刀: èrbǎdāo znamená "nepříliš zručný"; 哥们儿: gēmenr znamená "dobrý mužský přítel"; 抠门儿: kōuménr znamená "šetrný"; 打小儿: dǎxiǎo'ér znamená "od dětství".
Příklady
- 你好 nǐ hǎo - ahoj
- 你好吗？nǐ hǎo ma? - Jak se máte?
- 我 wǒ- me, I
- 你 nǐ - vy
- 您 nín - vy (Používá se pouze z úcty)
Související stránky
- Čínský jazyk
- Standardní čínština (jazyk)
Otázky a odpovědi
Otázka: Co je to mandarínská čínština?
Odpověď: Mandarínská čínština, známá také jako guānhuà, je jazykem vlády a vzdělávání v pevninské Číně a na Tchaj-wanu. Je jedním z pěti hlavních regionálních jazyků Číny.
Otázka: Kde se častěji používá kantonština?
Odpověď: Kantonština se častěji používá v Hongkongu a Macau.
Otázka: Kolik lidí na světě mluví mandarínštinou?
Odpověď: Mandarínštinou mluví více než 800 milionů lidí na celém světě, což z ní činí nejrozšířenější jazyk na světě.
Otázka: Jaký dialekt se používá ve standardní mandarínštině?
Odpověď: Standardní mandarínština používá dialekt založený na pekingském nářečí.
Otázka: Jaké další názvy má standardní mandarínština?
Odpověď: Mezi další názvy standardní mandarínštiny patří Putonghua (普通话/普通話), což znamená "běžný (hovorový) jazyk", nebo Hanyu (汉语/漢語), což znamená "jazyk Chanů". V místech, jako je Malajsie, je známá jako Huayu (华语/華語). Na Tchaj-wanu je znám jako Guoyu (国语/國語), což znamená "národní jazyk".
Otázka: Existují mezi těmito normami nějaké rozdíly?
Odpověď: Mezi těmito normami existují drobné rozdíly.
Otázka: Které další jazyky jsou v OSN oficiální?
Odpověď: V OSN je šest úředních jazyků: angličtina, francouzština, španělština, ruština, arabština a standardní mandarínština.
Vyhledávání