Oswiu (asi 611–15. února 670), známý také jako Oswy nebo Old English: Po smrti svého bratra Oswalda se stal bernicijským králem. Později se stal králem Northumbrie. Když Oswiu porazil a zabil Penda z Mercie v bitvě u Winwaedu, stal se sedmým bretwaldem nad jihoanglickými králi. Ujal se mercijského trůnu a svého zetě Peada (Pendova syna) jmenoval klientským králem. Oswiu byl jedním z těch vzácných northumbrijských králů, kteří zemřeli přirozenou smrtí, nikoli v bitvě.
Raný život a původ
Oswiu pocházel z vládnoucí rodiny Bernicie; byl synem krále Æthelfritha a mladším bratrem Oswalda. Po porážce rodiny a nástupu konkurenčních panovníků strávil část mládí v exilu na severu Británie a v keltských královstvích, kde získal kontakty s křesťanskými misionáři. Tyto zkušenosti ovlivnily jeho pozdější politiku vůči církvi i vztahy s keltskou a římskou křesťanskou tradicí.
Vláda a sjednocení Northumbrie
Po smrti bratra Oswalda (642) si Oswiu udržel kontrolu nad Bernicií a postupně se snažil ovlivnit i sousední Deiru. Jeho vláda byla poznamenána rivalitami mezi severními a jižními částmi Northumbrie, spory o nástupnictví a častými vojenskými střety se sousedy, především s Mercíí vedenou králem Pendou. Vnitřní politiku doplňoval systematickou podporou církevních institucí a klášterů, které považoval za nástroj integrace a upevnění moci.
Bitva u Winwaedu a následky
Rozhodující moment Oswiovy vlády představovala bitva u Winwaedu (655), v níž porazil a zabil Pendu z Mercie. Tato vítězná bitva mu dočasně udělila postavení vrchního panovníka (bretwalda) nad řadou jihoanglických králů. Po vítězství se Oswiu snažil posílit svůj vliv v Merciji: částečně uplatnil moc instalací klientských vládců a provázal se s mercejskou dynastií přes sňatky – jedním z jeho příbuzných byl i Peada, Pendův syn, kterého jmenoval klientským králem. Situace v Merciji však zůstala nestabilní; Peada byl brzy po svém ustanovení zavražděn a Mercie se později znovu osamostatnila pod vládou Wulfhera.
Náboženství a koncil v Whitby
Oswiova vláda je často spojována s rozhodujícím náboženským zlomem anglosaské církve. V roce 664 svolal koncil v Whitby (Synod of Whitby), kde se řešila otázka sporu mezi keltskou (ionařskou) a římskou církevní praxí, zejména ohledně výpočtu data Velikonoc a tonsury duchovenstva. Po debatě, v níž vystoupili mimo jiné opat Colman zastávající keltské zvyky a biskup Wilfrid za římskou praxi, se Oswiu rozhodl pro římské zvyklosti. Toto rozhodnutí výrazně přispělo k jednotě a centralizaci církve v Anglii a upevnilo spojenectví s římskou církví a kontinentalními strukturami.
Smrt a odkaz
Oswiu zemřel přirozenou smrtí 15. února 670. Jeho smrt a následný nástup jeho syna Ecgfritha značí pokračování northumbrijské dynastie, avšak politické poměry v Anglii zůstávaly proměnlivé. Oswiu je v dějinách vnímán jako vůdce, který dokázal uvést Northumbrii do pozice významného politického a náboženského centra, a jeho rozhodnutí na koncilu v Whitby mělo dlouhodobý dopad na vývoj anglosaské církve.
Dědictví: Oswiu zůstává považován za jednoho z klíčových anglosaských panovníků 7. století díky vojenskému vítězství u Winwaedu, konsolidaci moci v Northumbrii a rozhodnutí, které přispělo k zavedení římské církevní praxe v Anglii.