Penda († 655) byl král Mercie v 7. století. Byl šlechticem z královského rodu Mercie a celý život byl pohanem. Penda byl ústřední postavou anglických dějin od roku 632 až do své smrti. Penda považoval každého northumbrijského krále za svého nepřítele, zejména pokud měl tento král nějaký vliv v jižní Anglii.

 

Původ a nástup na trůn

Podle raných genealogických pramenů pocházel Penda z panovnické rodiny mercijských králů; je běžně uváděn jako syn krále Pybby. Konkrétní data narození nejsou zachována; vláda Pendy je obvykle datována do první poloviny 7. století (různé prameny uvádějí začátek vlády zhruba kolem let 626–632). Jeho nástupci popisují moc Pendy jako výrazné posílení Mercie mezi anglosaskými královstvími.

Války, spojenci a hegemonie

Penda proslul jako válečník a politik, který dokázal vytvářet účinné koalice proti northumbrijské expanzi. Jeho soupeřem byli především králové Northumbrie, kterou představovali dynastie Bernicie a Deiry. V důležitých střetech dosáhl několika drtivých vítězství, která posílila postavení Mercie v Anglii.

  • Bitva u Hatfield Chase (633) – Penda se spojil s velšským králem Cadwallonem ap Cadfanem a porazil northumbrijského krále Edwina. Edwin padl a northumbrijská moc byla na čas rozbita.
  • Bitva u Maserfeldu / Maserfieldu (642) – Penda zvítězil nad králem Oswaldem z Northumbrie, Oswald padl. Výsledek této bitvy upevnil Pendu jako předního vládce v regionu.
  • Bitva u Winwaedu (655) – setkání s králem Oswiu z Northumbrie skončilo porážkou a smrtí Pendy. Bitva znamenala zvrat v rovnováze sil ve prospěch Northumbrie a oslabila pohanství v Merciji.

Penda uměl využívat spojenectví s keltskými (velšskými) vládci a s jinými anglosaskými vůdci nespokojenými s northumbrijskou dominancí. Jeho koalice nebyly výlučně založeny na náboženské příslušnosti: Penda jako pohan často spolupracoval i s křesťanskými panovníky, pokud to odpovídalo jeho politickým cílům.

Náboženství a vnitřní politika

Penda zůstával po celý život pohanem, zatímco řada jeho protivníků a některých spojenců přijala křesťanství. To vedlo k pozdějšímu obrazu Pendy v křesťanských pramenech (zejména u biskupa Bedy Ctihodného) jako krutého pohanského vládce. Moderní historici nicméně zdůrazňují politický rozměr jeho konfliktů: náboženství sice hrálo roli, ale stěžejním motivem byla snaha o moc a kontrolu nad územím.

Vnitřně Penda upevnil postavení Mercie a zřejmě i toleroval křesťanské misie a církevní instituce na územích, která dobyl nebo nad kterými měl vliv; jeho přístup byl pragmatický, nikoli ideologicky pronásledovatelský.

Dědictví a význam

Penda je považován za jednoho z nejmocnějších anglosaských vládců své doby, protože dokázal rozšířit vliv Mercie a narušit hegemonii Northumbrie. Jeho smrt v bitvě u Winwaedu (655) znamenala konec výrazné pohanské opozice vůči křesťanské expanzi v Anglii. Po jeho smrti následovala rychlejší christianizace Mercie; jeho synové (např. Peada a později Wulfhere) již přijali křesťanství a pokračovali v budování mercijské moci, i když za jiných náboženských poměrů.

Prameny a historické hodnocení

Hlavním současným pramenem o Pendo je Beda Ctihodný (Historia Ecclesiastica Gentis Anglorum), který Pendu líčí z křesťanského úhlu a často jej hodnotí negativně. Dalšími prameny jsou Anglo-Saxon Chronicle a pozdější kroniky a genealogie. Archeologické důkazy o Pendu samotném jsou omezené, a proto je jeho podoba v historických pramenech zčásti ovlivněna perspektivou autorů.

Penda zůstává významnou a složitou postavou raně středověké anglosaské historie – jako mocný válečník a politik, který na čas změnil rozložení sil v Británii, ale jeho vláda také ukončila éru, v níž byla pohanská politická moc schopna dlouhodobě odolávat šíření křesťanství.