Mercie — anglosaské království v srdci Anglie

Archeologické nálezy ukazují, že první anglické osady se nacházely v údolí řeky Trent. Původní království Mercie mělo různé druhy půdy. Většina z nich by nebyla první volbou každého, kdo by se zde chtěl usadit. Ne, pokud byla jinde k dispozici lepší půda. Název Mercie pochází z kmenového jména Mierce, což znamená "hraničáři". Pravděpodobně se jednalo o název známý již v anglickém Středozemí, který převzali Anglové, kteří se tam usadili. Anglové podle Bedy pocházeli z Angulu v severním Německu. Pocházeli ze stejného rodu jako Východoanglové a Northumbrijci. Invaze germánských kmenů do Anglie byla poměrně rychlá. Kolem roku 650 byla Anglie velkým souborem malých království, z nichž každé mělo svého vojevůdce nebo drobného krále. Během 200 let po jejich příchodu do Anglie, koncem 7. století, vznikla Heptarchie: sedm anglosaských anglických království. Od poloviny sedmého do počátku devátého století byla Mercie dominantní mocností mezi Anglosasy. V mercijských záležitostech hrálo důležitou roli několik mercijských šlechtičen. To je v kontrastu s Wessexem, kde se ženy aktivně podílely na vládě jen zřídka. V sedmém a osmém století Mercie bojovala především s Northumbrií. V devátém století byl Wessex dominantní mocností v regionu. Král Egbert z Wessexu (802-839) byl vládcem a poprvé předal toto postavení svým dědicům. Od této doby až do svého zániku jako království byla Mercie vazalským královstvím Wessexu. V poslední čtvrtině devátého století ztratila Mercie velkou část svého území ve Středozemí ve prospěch dánských osadníků.

Křesťanství bylo v Mercii zavedeno v roce 650. Prvními mnichy byli Irové a po nich Northumbrijci. V roce 653 bylo založeno jediné biskupství a následovala řada biskupů s irským vzděláním. V roce 674 byla zřízena druhá diecéze pro východní Mercii.

Penda (asi 626-655) byl pohanský král Mercie. Dokázal dát dohromady konfederaci několika menších království, z níž vytvořil Mercii. V roce 630 však nebyl schopen konkurovat větším anglosaským královstvím, která byla kolem něj. Hrozilo, že Northumberland bude expandovat na území Mercie. Pendovi přišlo vhod spojenectví s Gwyneddem, dominantním britským královstvím na západě. Byla to neobvyklá spolupráce mezi křesťany a pohany, ale fungovala. Společně porazili northumbrijského krále Edwina, který zemřel v bitvě u Hatfield Chase.

Athelred I. (675-716) byl třetím z Pendových synů, který se stal králem Mercie. Zpustošil Kent, aby zabránil jeho odtržení od své vlády. V roce 679 válčil s Northumbrií. Podle Bedy se Theodor, arcibiskup z Canterbury, stal prostředníkem mezi oběma králi, aby obnovil mír. Oženil se s Ostrythou, dcerou bernicijského krále. Byl to křesťanský král, který založil několik kostelů a klášterů. V roce 704 odstoupil z královské funkce a předal korunu svému synovci Cenredovi. Ten byl opatem kláštera v Bardsey a zřejmě zemřel kolem roku 716.

Offa (757-796) byl prvním z anglosaských králů, který mohl být právem nazýván "králem Anglů". Byl synem Thingfritha, bratra Pendy. Snažil se získat vládu nad Mercií, protože se dostal k moci těsně po občanské válce. Ukázal se však jako nemilosrdný, odvážný a kreativní, když pod svou kontrolu dostal Kent, Sussex a Essex. Offa udržoval diplomatické styky s Karlem Velikým. Byl jedním z mála anglosaských panovníků, kteří jednali s kontinentálními vládci. Vyměňovaly se dopisy a dary. Když však Offa usiloval o sňatek svého syna s jednou z dcer Karla Velikého, byly vztahy rychle přerušeny. Franské přístavy byly pro britské lodě uzavřeny. Offa se velmi angažoval v církevních záležitostech a v letech 786-7 osobně předsedal církevním koncilům. V roce 787 přesvědčil papeže, aby zřídil místo arcibiskupa v Lichfieldu v Mercii. Chtěl mít vlastního arcibiskupa, který by byl blíže na dosah než arcibiskup z Canterbury. Reorganizoval obranu svého království. Jednou z těchto obranných staveb byla Offova hráz, mohutný zemní val mezi Mercií a velšskými královstvími na západě. Offa zemřel v roce 796. Jeho syn Ecgfrith vydržel ve funkci krále pouhých 141 dní. Mercie už nikdy nebyla tak mocná jako za Offovy vlády.

Nový mercijský král Raedwulf byl v roce 844 zabit vikingskými nájezdníky. V roce 855 byly v Mercii poblíž Wrekinu zaznamenány vikingské tlupy. V roce 865 však došlo k zásadní změně v činnosti skandinávských nájezdníků. Jednalo se o mnohem větší vojenskou sílu, než jaká byla zaznamenána dříve. Příchod velké pohanské armády do východní Anglie. Po určitou dobu se Dánové (Vikingové) zajímali spíše o Northumbrii. Získali kontrolu nad Yorkem a přesunuli se na jih do Mercie, poté se na zimu utábořili v Nottinghamu. Na jaře roku 868 vytáhlo proti Vikingům spojené mercijské a západosaské vojsko, ale k bitvě nedošlo. Mercijský král Burghred uzavřel s útočníky mírovou smlouvu a ti se poté přesunuli na sever k Yorku. V roce 873 byl Burghred z Mercie vytlačen Vikingy, kteří si pak sami zvolili krále Ceowulfa. V roce 874 se pohanské vojsko rozdělilo a jeden z vůdců Halfdan se vydal se svou skupinou na sever. V roce 878 byli Vikingové v Mercii napadeni a poraženi králem Alfrédem z Wessexu. Konvertovali ke křesťanství a usadili se na území východní Anglie.

V devátém století došlo k úpadku Mercie jako království. V letech 873-74 byla Mercie dobyta pohanským vojskem. V roce 880 uzavřel Wessex s Mercií sňatkové spojenectví. Alfrédova dcera Ethelflaeda se provdala za Ethelstana (II.) z Mercie. Když Ethelstan v roce 912 zemřel, Eduard Starší jmenoval Ethelflaedu (svou sestru) "paní Mercijců". Když Ethelflaeda v roce 918 zemřela, mysleli si mercijští šlechtici, že jsou nyní svobodní od vlády Wessexu. Eduard zasáhl a jmenoval Ethelflaedinu dceru Aelfwynn, aby vládla Mercii jako jeho zástupkyně. V roce 919 ji však Eduard přivedl zpět do Wessexu. Poté byla Mercie považována za další hrabství pod jeho vládou. Následovala řada ealdormenů (obdoba hraběte v Evropě). Za Kanuta v roce 1017 se Mercie stala jednou ze čtyř částí Anglie.