Kanut (nebo Knut Veliký) (asi 995-12. listopadu 1035) byl vikinský král Anglie, Dánska, Norska, části Švédska a správce či vládce Šlesvicka a Pomořanska. Dánský vliv v oblasti Severního moře nebyl nikdy větší než v jeho době. Uzavřel smlouvy s císaři Svaté říše římské Jindřichem II. a Konrádem II. a měl dobré vztahy s tehdejšími papeži.
Kanuta byl jediným mužem, který byl králem Anglie, Dánska a Norska. Vládl také části Švédska.
V létě roku 1015 vyplula Kanutova flotila do Anglie s dánskou armádou čítající snad 10 000 mužů na 200 dlouhých lodích. Knut stál v čele řady Vikingů z celé Skandinávie. Invazní vojsko mělo s Angličany vést často těsné a kruté boje po následujících čtrnáct měsíců. Prakticky všechny bitvy se odehrály proti Aethelredovu synovi Edmundu Ironsideovi.
Po nástupu na trůn v roce 1016 Kantus popravil mnoho Edmundových stoupenců, aby si zajistil korunu.
Křesťan Kantus měl dvě manželky. Jeho první žena, nebo snad konkubína, se jmenovala Ælfgifu. Byla to manželka snoubenců, což znamená, že sňatek byl uzavřen spojením rukou, nikoliv církevním obřadem. To bylo v té době legální. Stala se jeho severní královnou.
Jeho druhou manželkou byla Emma Normandská, která se ve staré angličtině nazývala Ælfgifu. Jejich svatba byla křesťanská. Byla držena na jihu, s panstvím v Exeteru.
Obě manželky mu porodily syny, kteří se stali anglickými králi. Kanut si církev namlsal mnoha dary.
Vypráví se, že Kanút seděl na trůnu a nařizoval moři, aby se obrátilo. Nevíme, zda se tak skutečně stalo. Zdá se, že pochází od Jindřicha z Huntingtonu (asi 1088 - asi 1154). Vypráví o tom takto:
"Když král Cnute vládl dvacet let, odešel z tohoto života v Shaftesbury a byl pohřben ve Winchesteru ve Starém Minsteru. Několik slov je třeba věnovat moci tohoto krále. Před ním nebyl v Anglii král s tak velkou autoritou. Byl pánem celého Dánska, celé Anglie, celého Norska a také Skotska. Kromě mnoha válek, v nichž se obzvláště vyznamenal, vykonal tři krásné a velkolepé činy....Třetí, že když byl na vrcholu své moci, nařídil, aby jeho křeslo bylo umístěno na mořském břehu, když přicházel příliv. Pak řekl přicházejícímu přílivu: "Jsi mi poddán, jako je mi poddána země, na níž sedím, a nikdo se beztrestně nebránil mé nadvládě. Proto ti přikazuji, abys nevstoupil na mou půdu a neopovažoval se smočit oděv nebo údy svého pána." "Ať je to cokoli," řekl. Moře však jako obvykle vystoupilo a neuctivě smáčelo královy nohy a holeně. Král tedy odskočil a zvolal: "Ať celý svět ví, že moc králů je prázdná a bezcenná a že není krále hodného toho jména kromě toho, z jehož vůle se nebe, země i moře řídí věčnými zákony. ' Od té doby král Knut nikdy nenosil zlatou korunu na krku, ale položil ji na obraz ukřižovaného Pána, aby věčně chválil Boha, velkého krále. Z jehož milosti ať se duše krále Knuta těší z odpočinku."
Jindřich z Huntingdonu, Historia Anglorum (VI.17)