Harthacanute (Kanut Tvrdý, někdy Hardicanute, Hardecanute; dánsky Hardeknud) (1018 – 8. června 1042) byl dánský král v letech 1035–1042 a anglický král v letech 1040–1042. Byl jediným synem Kanuta Velikého a Emmy Normandské. Narodil se pravděpodobně v Dánsku a většinu mládí strávil v severní Evropě po boku svého otce, který vládl rozsáhlému severoněmeckému, dánskému a anglosaskému panství.
Po smrti Kanuta v roce 1035 byl Harthacanute uznán za dánského krále a v Dánsku vystupoval jako Kanut III. Jeho příchod do Anglie zablokovaly boje se Skandinávií, především střetnutí a rivalita s norským králem Magnusem I., takže Harthacanute nemohl okamžitě odplout do Anglie a nastoupit tam na trůn. V Anglii se v té době politicky ujal moci jeho starší nevlastní bratr Harold, známý jako Harold Zajíc, který nejprve působil jako regent a později (podle anglických pramenů) se stal králem – formálně získal anglickou korunu v roce 1037.
Po upevnění své moci v Dánsku a řešení sporu s Norskem Harthacanute připravil přesun do Anglie a uplatnění svých práv na anglický trůn. Plány mu usnadnila smrt Harolda; poté Harthacanute v roce 1040 bez většího odporu nastoupil anglický trůn a vládnul jako král Anglie i Dánska. Jeho vláda v Anglii byla krátká, ale intenzivní – zaměřil se na obnovu námořní moci a na zabezpečení svých nároků.
Harthacanute je v pramenech líčen jako přísný a v Anglii málo oblíbený panovník. Aby udržel a financoval své lodě a výpravy, výrazně zvýšil daně a vybíral daně přísně. V roce 1041 došlo ve Worcesteru k zabití dvou královských výběrčích; podle kronik Harthacanute na incident odpověděl drakonickým potrestáním města a jeho obyvatel, město bylo potrestáno a vykonány tvrdé represe. Z tohoto období možná pochází i pozdější varianta příběhu o lady Godivě, která údajně jela nahá ulicemi Coventry, aby přesvědčila místního hraběte ke snížení daní — avšak spojení této legendy právě s Harthacnutovou vládou je nejisté a pochází z pozdějších tradic. Anglosaská kronika o něm píše: "Po celou dobu své vlády nedokázal nic královského".
V roce 1041 Harthacanute pozval svého nevlastního bratra Eduarda Vyznavače (syna své matky Emmy s předchozím manželem, Ethelredem Unready), aby se vrátil z vyhnanství v Normandii. Podle pramenů měl být Eduard považován za možného dědice, neboť Harthacanute zůstal svobodný a neměl potomky. Tato dohoda o nástupnictví umožnila klidnější přechod moci v případě Harthacnutovy smrti.
Harthacanute zemřel náhle 8. června 1042 v Lambethu – podle kronik "zemřel, když stál u svého nápoje, a náhle padl k zemi". Jeho smrt byla neočekávaná; byl pohřben ve winchesterské katedrále v hrabství Hampshire. Po jeho smrti se uplatnil dohodnutý nástupce: trůn Anglie připadl Eduardu Vyznavači, čímž skončilo krátké obnovení přímé dánské nadvlády nad Anglií.
Dědictví Harthacnuta je smíšené: na jedné straně zanechal silnou námořní moc a upevnil postavení severoevropských království po otcově smrti, na druhé straně jeho tvrdá fiskální politika a represivní opatření v Anglii mu přinesla špatnou pověst v pozdních anglických pramenech. Jeho vláda zároveň znamenala mezník, po jeho smrti nastoupila opět anglosaská dynastie vedená Eduardem, což mělo dlouhodobé důsledky pro anglickou politiku před normandským dobytím.