Kovadlina je masivní a pevný kus kovu, který slouží jako pevná pracovní plocha při tvarování předmětů z železa nebo oceli. Klasickou uživatelkou kovadliny je kovář, který na ní buší do žhavého kovu, aby ho natvaroval nebo srazil do požadovaného profilu. Pomocí kovadliny se vyrábějí nebo opravují například podkovy, nářadí, kleště, nože i menší drobné kovové součástky.

Stavba kovadliny a její části

Kovadlina není jen prostá kostka železa — má několik běžných částí, které pomáhají při práci:

  • Čelo (face) – rovná horní pracovní plocha, na kterou se buší.
  • Roh / roh ve tvaru kužele (horn) – zaoblená část sloužící k ohýbání a tvarování oblouků.
  • Hardy otvor – čtvercový otvor v ploše pro vsazování nástrojů (např. štípače, ohýbače).
  • Pritchel otvor – menší kulatý otvor pro protahování nebo ustřelování třísek, použitý při podkování.
  • Zadní část (heeľ/peggy) – někdy plochá nebo zakončená pro speciální úkony.

Materiál a výroba

Kovadliny se vyrábějí z různých materiálů a konstrukcí. Tradiční kovadlina mohla být celá z kovaného železa, často s přivařenou nebo nýtovanou ocelovou pracovní plochou. Moderní kovadliny jsou obvykle z kalené oceli (pro vyšší tvrdost a odolnost proti otěru). Levnější typy mohou být odlévané ze šedé nebo tvárné litiny, které jsou těžší a méně odolné vůči deformaci než kvalitní ocelové kusy.

Velikosti a montáž

Kovadliny existují v širokém spektru hmotností od malých přenosných kusů (několik kilogramů) až po velké dílenské kusy přes 100 kg. Výběr velikosti závisí na druhu práce: kováři podkůvek používají menší, mobilní kovadliny nebo speciální podkovářské kovadliny; průmysloví kováři a výrobci těžkých železných dílů používají velké a těžké kusy stočené na stabilní stojan nebo pařez.

Kovadlina se obvykle pevně upevňuje na masivní stojan, tzv. pařez či stojan, aby pohlcovala ráz a hluk a zvyšovala stabilitu. Někdy se používají pryžové podložky nebo šroubové upínky.

Historie

Kovadlina patří mezi nejstarší nástroje lidské civilizace. Kovadlina byla známa již v době bronzové a možná i dříve, protože práci s kovem doprovázela potřeba pevné plochy pro tvarování. Používala se ve starověkém Řecku a v starém Egyptě, kde kováři vyráběli zbraně, nástroje a ozdoby. V průběhu staletí se tvar, velikost i materiál kovadlin proměňovaly podle technologií a potřeb řemeslníků.

Použití

Kromě klasického kování žhavého kovu má kovadlina mnoho dalších použití:

  • Podkovářství (podkování koní a oprava podkůvek).
  • Výroba a oprava nářadí, nádobí a drobných strojních součástí.
  • Tváření plechů a drátů u klempířů a truhlařů (v menším měřítku).
  • Hobby a umělecké kovářství — výroba ozdob, plotů či soch.
  • V dílnách i v domácích podmínkách pro různé opravy, kde je potřeba pevné a odolné opěrné plochy.

Péče a bezpečnost

Aby kovadlina dlouho sloužila, je třeba dodržovat několik zásad:

  • Pravidelně kontrolovat pracovní čelo na praskliny a rýhy; větší poškození je nutné opravit nebo vyměnit.
  • U ocelových povrchů dbát na správné zakalení a případné přeplatování, aby čelo zůstalo tvrdé a odolné proti opotřebení.
  • Správné upevnění kovadliny na stojan minimalizuje pohyb při úderech a zvyšuje bezpečnost.
  • Při práci používat ochranné pomůcky: brýle, rukavice, vhodnou obuv a oděv chránící před žhavými třískami.

Zajímavost

Kovadlina byla natolik běžným nástrojem, že se často objevuje i v literatuře a lidových příbězích. Spisovatel 17. století John Bunyan, známý hlavně jako kazatel a autor náboženských spisů, vykonával dříve práci dráteníka (řemeslníka opravujícího hrnce a pánve). Cestoval po vesnicích v hrabství Bedfordshire s malou kovadlinkou a několika nástroji na zádech. Jeho kovadlina byla upravena do tvaru klínu, aby se dala snadno zatlouci do země při opravách — tento kus je dnes vystaven v muzeu Johna Bunyana v Bedfordu.