Židé v evropských zemích

Židé žijí v Evropě již tisíce let a jejich rozptýlení a vztahy s vládnoucími orgány a národy se značně měnily. Původně v Římské republice a Římské říši existovala židovská menšina, která měla různá práva a vztahy s Římany. Po římsko-židovských válkách v prvním a druhém století a zničení Chrámu byli Židé vyhnáni z Palestiny, čímž se jejich počet v Evropě (a v severní Africe a Asii) značně zvýšil. Ve středověku, kdy se rozšířilo křesťanství a křesťanský antisemitismus, byly podmínky obecně špatné a Židé měli zakázáno integrovat se (mísit se) s křesťany, vykonávat většinu zaměstnání a často byli izolováni v určitých částech měst, tzv. ghettech. Mohli vykonávat některé práce, které křesťané vykonávat nesměli, například půjčovat lidem peníze na úrok, což byla nezbytná součást moderní ekonomiky, ale pro křesťany to bylo považováno za nečisté nebo špatné. Díky tomu několik Židů zbohatlo, ale také se zvýšil odpor a pronásledování.

Židé byli nakonec přijati v Polsku, jehož král vyhlásil na jejich ochranu Kališský statut. Křesťané například nemohli svědčit proti Židům za spáchané zločiny, což běžně vedlo k nespravedlivým obviněním a trestům. U mnoha křesťanů však tato ochrana zvýšila jejich odpor. Mnoho Židů, tzv. aškenázů, se však kvůli tomu shromažďovalo ve východní Evropě. Ve Španělsku a Portugalsku pod muslimskou nadvládou, v takzvaném období Al Andalus, byli Židé obecně přijímáni, i když se nemohli podílet na vládě. Po obnovení křesťanské vlády na Pyrenejském poloostrově byli Židé odmítáni a pokud zůstali, byli pronásledováni. Někteří hledali útočiště v Osmanské říši, která byla tehdy k Židům i křesťanům poměrně tolerantní a umožňovala jim mít vlastní soudy a zákony, pokud platili daně a nebránili se osmanské vládě.

Po renesanci a raném novověku se Židé stále více integrovali a směli otevřeně žít jako Židé ve stále více zemích. Po Francouzské revoluci zavedla Francie a další evropské země postižené francouzskou nadvládou prostřednictvím Napoleona I. sekulární zákony, jejichž cílem bylo zrušit náboženství ve veřejné sféře a asimilovat Židy, tj. chovat se k nim otevřeněji jako k občanům a členům veřejnosti, kteří mohou v soukromí věřit, čemu chtějí, a přesto být členy komunity. Také další Židé začali své náboženství zavrhovat nebo se dobrovolně integrovali do širší komunity, například se stali křesťany, jako otec britského premiéra Benjamina Disraeliho, Isaac d'Israeli. V mnoha evropských zemích však až do 19. a 20. století platila pro Židy omezení, například zákaz vykonávat některá povolání nebo zastávat veřejné funkce. Mnozí Židé se však stali významnými vědci nebo veřejnými intelektuály, například Karel Marx, Sigmund Freud a Albert Einstein. Ještě před sto lety by to bylo nemožné.

S příchodem moderní doby a postupným vznikem republik a konstitučních monarchií v celé Evropě se podmínky pro Židy výrazně zlepšily. Někteří však raději emigrovali do Spojených států a dalších amerických zemí, včetně Argentiny, kde dodnes žije početná židovská komunita. Spojené státy nakonec shromáždily největší židovskou populaci mimo ruské impérium. Poté, co se Polsko po Versailleské smlouvě stalo opět nezávislým státem, mělo největší židovskou populaci v Evropě, která čítala asi 3 000 000 Židů. Sovětský svaz, který vznikl v roce 1922, jich měl téměř stejně tolik. S nástupem Adolfa Hitlera k moci v Německu se opět zvýšila emigrace, a to do západoevropských zemí a do Spojených států, podporovaná Němci, kteří nechtěli Židy na území spravovaném Německem. Více Židů emigrovalo do Palestiny, kterou v roce 1917 Velká Británie odebrala osmanským Turkům, aby zde pro Židy vytvořila židovskou vlast. Hitler tuto migraci dočasně podporoval, ale Britové byli skeptičtí, protože větší počet Židů znamenal konflikty s místními Araby, kteří se židovskému přistěhovalectví bránili, a mezi nimi a britskými jednotkami v oblasti proběhlo několik krvavých povstání. Za druhé světové války obsadila nacisty ovládaná německá armáda většinu Evropy a začala Židy deportovat na východ, přičemž nakonec přijala politiku masového vyvražďování známou jako holocaust. Po roce 1942 byli všichni Židé pod německou kontrolou (až na několik málo výjimek) posláni do východní Evropy a zabiti nebo upracováni k smrti. Nakonec před porážkou nacistického Německa v roce 1945 takto zahynuly asi dvě třetiny židovské populace v Evropě. Nedotčeny zůstaly pouze židovské komunity v Albánii, Dánsku, Švédsku, Švýcarsku, Španělsku, Portugalsku, Británii a Irsku, mnohem méně pak v Itálii, Jugoslávii a Rumunsku. Mnoho zbývajících Židů emigrovalo do Spojených států a Palestiny, kde v roce 1948 vznikl Izrael jako stát s židovskou většinou, v důsledku čehož Evropa ztratila většinu židovské populace a Spojené státy se staly nejžidovštější zemí. Také pozdější pronásledování v komunistickém Polsku a dalších zemích vedlo k dalšímu nárůstu počtu uprchlíků. Z 3 000 000 Židů v Polsku jich dnes zůstalo méně než 3 000. Ve Francii, Velké Británii a Rusku však zůstaly významné komunity srovnatelné s obdobím před válkou.

Mapa zobrazující pohyb Židů, často nucený, během středověku.
Mapa zobrazující pohyb Židů, často nucený, během středověku.

Barevná mapa znázorňující, jak byly židovské komunity zasaženy druhou světovou válkou a holocaustem. Celkem byly během války zabity asi 2/3 Židů.
Barevná mapa znázorňující, jak byly židovské komunity zasaženy druhou světovou válkou a holocaustem. Celkem byly během války zabity asi 2/3 Židů.

Mapa zobrazující nárůst nebo pokles počtu Židů v letech 1945-2010. Ve většině zemí došlo po válce k emigraci Židů, zatímco například ve Francii došlo k nárůstu židovské populace.
Mapa zobrazující nárůst nebo pokles počtu Židů v letech 1945-2010. Ve většině zemí došlo po válce k emigraci Židů, zatímco například ve Francii došlo k nárůstu židovské populace.


AlegsaOnline.com - 2020 / 2021 - License CC3