Anglická abeceda

Historie

Stará angličtina

Angličtina byla poprvé zapsána anglosaskými runami futhorc, které se používají od 5. století. Tuto abecedu spolu se starou angličtinou, nejstarší formou jazyka, přinesli na území dnešní Anglie anglosasští osadníci. Dochovalo se jen velmi málo příkladů této formy staroanglického písma, většinou se jedná o krátké spisy nebo útvary.

Latinské písmo, které zavedli křesťanští misionáři, začalo přibližně od 7. století nahrazovat anglosaské písmo futhorc, ačkoli se obě písma ještě nějakou dobu používala vedle sebe. Futhorc ovlivnila novou anglickou abecedu založenou na latince tím, že jí dala písmena thorn (Þ þ) a wynn (Ƿ ƿ). Písmeno eth (Ð ð) bylo později vymyšleno jako přepis písmene dee (D d) a konečně písmeno yogh (Ȝ ȝ) vytvořili normanští písaři z ostrovního g ve staré angličtině a irštině a používali ho vedle svého karolinského g.

Ligatura a-e ash (Æ æ) byla přijata jako samostatné písmeno, pojmenované podle futurální runy æsc. Ve velmi rané staré angličtině se jako samostatné písmeno objevila také ligatura o-e ethel (Œ œ), rovněž pojmenovaná podle runy œðel ^[]. Používala se také ligatura v-v nebo u-u double-u (W w).

V roce 1011 mnich jménem Byrhtferð zaznamenal tradiční pořadí staroanglické abecedy. Nejprve uvedl 24 písmen latinské abecedy (včetně ampersandu), poté 5 dalších anglických písmen, počínaje tironskou poznámkou ond (⁊), ostrovním symbolem pro and:

A B C D E F G H I K L M N O P Q R S T V X Y Z & ⁊ Ƿ Þ Ð Æ

Moderní angličtina

V abecedě moderní angličtiny neexistují thorn (þ), eth (ð), wynn (ƿ), yogh (ȝ), ash (æ) a ethel (œ). Latinské výpůjčky znovu zavedly homografy ash a ethel do středoangličtiny a raně novověké angličtiny, i když se nepředpokládá, že by šlo o stejná písmena^[], ale spíše o ligatury, a v každém případě jsou poněkud zastaralé. Thorn a eth byly nahrazeny th, ačkoli thorn ještě nějakou dobu existoval, jeho malá podoba byla ve většině rukopisů stále obtížněji rozeznatelná od minuskulního y. S y místo th se stále můžeme setkat v pseudoarchaismech (moderní spisy psané tak, aby vypadaly jako starší slova nebo fráze), například "Ye Olde Booke Shoppe". Písmena þ a ð se stále používají v dnešní islandštině, zatímco ð se stále používá v dnešní faerštině. Wynn zmizelo z angličtiny kolem 14. století, kdy bylo nahrazeno uu, z něhož se nakonec vyvinulo moderní w. Yogh zmizelo kolem 15. století a bylo obvykle nahrazeno gh.

V 16. století se písmena u a j začala psát jako písmena odlišná od písmen v a i, zatímco dříve byla tato dvě písmena jen různými podobami druhých dvou písmen.Také písmeno w se stalo samostatným písmenem a nebylo považováno za dvě různá písmena. Po těchto změnách má nyní anglická abeceda 26 písmen:

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

Alternativní podoba s malým písmenem (ſ) se udržela až do raného novověku a v nekoncové pozici se používala až do počátku 19. století.

Navrhované reformy

Pro psanou angličtinu byly navrženy různé abecedy - většinou rozšiřující nebo nahrazující základní anglickou abecedu - jako například deseretská abeceda, šavská abeceda, greggský těsnopis atd.

Diakritika

Diakritická znaménka (dodatečná znaménka, která pomáhají nerodilým mluvčím s výslovností) se objevují hlavně ve výpůjčkách, jako je naivita a fasáda. Jakmile se taková slova stanou běžnou součástí anglické slovní zásoby, objevuje se tendence diakritiku odstraňovat, jako se to stalo u starých výpůjček z francouzštiny, např. hôtel. Neformální anglicky psané texty mají tendenci se diakritiky zbavovat kvůli její absenci na klávesnici, zatímco profesionální copywriteři a sazeči mají tendenci ji zahrnovat, například v Microsoft Word. Slova, která jsou stále považována za cizí, mají tendenci je zachovávat; například jediný pravopis slova soupçon, který lze nalézt v anglických slovnících (OED a další), používá diakritiku. Diakritika se také častěji zachovává tam, kde by jinak došlo k záměně s jiným slovem (například résumé (nebo resumé) místo resume), a výjimečně se dokonce přidává (jako ve slově maté ze španělského yerba mate, ale podle vzoru café z francouzštiny).

Někdy, zejména ve starším písmu, se diakritika používá k označení slabik ve slově: cursed (sloveso) se vyslovuje s jednou slabikou, zatímco cursèd (přídavné jméno) se vyslovuje se dvěma. Č se hojně používá v poezii, např. v Shakespearových sonetech. J. R. R. Tolkien používá ë, například ve slově O křídlaté koruně. Podobně zatímco ve slově slepičí kurník písmena -oo- zastupují jednu samohlásku (digraf), v zastaralých spřežkách, jako je zoölogist a coöperation, zastupují dvě. S tímto použitím diaereze se setkáváme jen zřídka, ale v některých publikacích, například v MIT Technology Review a The New Yorker, se používá ještě v roce 2000.

Akut, grave nebo diaereze může být také umístěna nad "e" na konci slova, aby naznačila, že není tiché, jako ve slově saké. Obecně se tyto značky často nepoužívají, i když by mohly zmírnit určitou míru záměny.

Ampersand

Písmeno & se někdy objevuje na konci anglické abecedy, například v Byrhtferrově seznamu písmen z roku 1011. Historicky je tato číslice ligaturou pro písmena Et. V angličtině a mnoha dalších jazycích se používá k vyjádření slova a a příležitostně i latinského slova et, jako ve zkratce &c (et cetera).

Apostrof

Apostrof se sice nepovažuje za součást anglické abecedy, ale používá se ke zkracování anglických frází. Několik dvojic slov, jako například its (patřící k němu) a it's (je nebo má), were (množné číslo od was) a we're (jsme) a shed (zbavit se) a she'd (by nebo měla), se v písemné podobě rozlišuje pouze tím, zda mají, nebo nemají apostrof. Apostrofem se také rozlišují přivlastňovací koncovky -'s a -s' od běžné koncovky množného čísla -s, což se začalo používat v 18. století; dříve se všechny tři koncovky psaly na -s, což mohlo vést k záměně (jako ve slovech apoštolů).

Názvy písmen

Jména písmen se píší jen zřídka, s výjimkou složených slov (např. tee-shirt, deejay, emcee, okay, aitchless atd.), odvozených tvarů (např. exed out, effing, to eff a blind atd.) a názvů předmětů pojmenovaných podle písmen (např. em (space) v tisku a wye (junction) v železnici). Níže uvedené tvary pocházejí z Oxfordského slovníku angličtiny. Samohlásky stojí samy za sebe a souhlásky mají obvykle podobu souhláska + ee nebo e + souhláska (např. bee a ef). Výjimkou jsou písmena aitch, jay, kay, cue, ar, ess (ale es- ve složeninách ), wye a zed. Množné číslovky souhlásek končí na -s (včela, efs, ems) nebo v případech aitch, ess a ex na -es (aitches, esses, exes). Množné číslo samohlásek končí na -es (aes, ees, ies, oes, ues); ty jsou vzácné. Všechna písmena samozřejmě mohou stát sama za sebe, zpravidla v podobě s velkým písmenem (okay nebo OK, emcee nebo MC), a plurál může být založen na nich (aes nebo As, cees nebo Cs atd. ).

Některé skupiny písmen, jako například pee a bee nebo em a en, se v řeči snadno zaměňují, zejména při telefonickém nebo rádiovém spojení. Hláskovací abecedy, jako je hláskovací abeceda ICAO, kterou používají piloti letadel, policisté a další, se této záměny snaží zbavit tím, že každému písmenu dají název, který zní zcela odlišně od ostatních.

Etymologie

Názvy písmen jsou z velké části přímými potomky latinských (a etruských) názvů prostřednictvím francouzštiny.

Pravidelný fonologický vývoj (v hrubém chronologickém pořadí):

• palatalizace před předními samohláskami latinského /k/ postupně na /tʃ/, /ts/ a nakonec na středofrancouzské /s/. Působí na k.
• palatalizace před předními samohláskami latinského /ɡ/ do protorománštiny a středofrancouzštiny /dʒ/. Působí na g.
• z latinského /uː/ do středofrancouzského /yː/, ze kterého se stalo středoanglické /iw/ a poté moderní anglické /juː/. Působí na Q, U.
• nedůsledné snížení středoanglického /ɛr/ na /ar/. Působí na r.
• velký samohláskový posun, který posunul všechny dlouhé samohlásky ve střední angličtině. Týká se A, B, C, D, E, G, H, I, K, O, P, T a pravděpodobně i Y.

Novými formami jsou aitch, které vzniklo pravidelným vývojem středověkého latinského acca; jay, nové písmeno, které se pravděpodobně vokalizuje jako sousední kay, aby se zabránilo záměně se zavedeným gee (druhé jméno, jy, bylo převzato z francouzštiny); vee, nové písmeno pojmenované analogicky k většině; double-u, nové písmeno, které se samo vysvětluje (název latinského V byl ū); wye, nejasného původu, ale s předchůdcem ve starofrancouzském wi; zee, americká nivelizace zed podle analogie s většinou; a izzard, z románské fráze i zed nebo i zeto "a Z", která se říká při odříkávání abecedy.

Fonologie

Písmena A, E, I, O a U jsou považována za samohlásky, protože (kromě případů, kdy jsou němá) představují samohlásky; ostatní písmena jsou považována za souhlásky, protože pokud nejsou němá, představují zpravidla souhlásky. Písmeno Y však běžně zastupuje samohlásku i souhlásku (např. "myth"), stejně jako velmi zřídka písmeno W (např. "cwm"). Naopak U a I někdy zastupují souhlásku (např. "kvíz", resp. "cibule").

Jazykovědci někdy označují W a Y jako polosamohlásky.

Čísla písmen a frekvence

Nejčastěji používaným písmenem v angličtině je E. Nejméně používaným písmenem je Z.

Následující tabulka ukazuje četnost použití písmen v psané angličtině, ^[vysvětlit, že ^d]četnost se poněkud mění podle typu textu.

Související stránky

• Abecední píseň
• Fonetická abeceda NATO
• Anglický pravopis
• Reforma anglického pravopisu
• Americká ruční abeceda
• Obouruční ruční abecedy
• Anglické Braillovo písmo
• Americké Braillovo písmo
• New York Point