Dhoul (Cuon alpinus) — psík asijský: popis, biologie a ohrožení

Není jasné, odkud pochází slovo "dhole". Poprvé toto slovo použil v angličtině voják Thomas Williamson v roce 1808, který uvedl, že "dhole" je domorodé označení zvířete používané lidmi v indickém okrese Ramghur. V roce 1827 Charles Hamilton Smith uvedl, že "dhole" pochází z jazyka, kterým se mluví v "různých částech Východu". Richard Lydekker však asi o 80 let později napsal, že slovo "dhole" nepoužívají lidé žijící v místech, kde se dhole vyskytují. Podle slovníku Merriam-Webster slovo pochází z kannadského slova tōḷa, které znamená "vlk".

V roce 1811 dal Peter Pallas psům dholes vědecké jméno Canis alpinus (latinsky "horský pes"). Podle něj žil v Amurlandu (na východní Sibiři), východně od řeky Leny. Dodal, že dhoulové žijí také v okolí řeky Jenisej a že někdy přecházejí do Číny. Je však možné, že tak daleko na severu už dnes dhoulové nežijí.

Britský přírodovědec Brian Hodgson dal dhole vědecké jméno Canis primaevus ("původní/primitivní pes") a navrhl, že byl domestikován, aby se stal psem domácím. Později si všiml, jak odlišně dhole vypadá ve srovnání s ostatními druhy rodu Canis (obsahujícími vlky, psy domácí, kojoty a šakaly), a zařadil ji do vlastního rodu Cuon, z řeckého slova "pes".

První studii o evoluci dhole provedl paleontolog Erich Thenius, který zjistil, že dhole pochází ze zvířete, které vypadalo jako šakal zlatý a které žilo v pleistocénu. Nejstarším známým zástupcem rodu Cuon je Cuon majori, který žil v období vilfranchienu na počátku pleistocénu. C. majori se podobal spíše jiným druhům rodu Canis než moderním dulům.

Evropští dulové, kteří žili v pozdním středním pleistocénu, vypadali jako současní dulové, jen byli mnohem větší a dosahovali velikosti vlka šedého. Na konci doby ledové vyhynuli na většině území Evropy, i když na Pyrenejském poloostrově a v severní Itálii mohli přežívat až do počátku holocénu. Během pleistocénu žili dhoulové také na ostrovech v Asii, kde jsou dnes vyhubeni, například na Srí Lance, Borneu a možná i na Palawanu na Filipínách. Dhoulové žili také v Severní Americe, fosilie byly nalezeny v Beringii a Mexiku.

Díky svému charakteristickému vzhledu je obtížné určit, kterému dalšímu druhu z čeledi psovitých je nejblíže příbuzný. George Simpson navrhl, že dhole, africký divoký pes a pes křovinný patří do stejné podčeledi (Simocyoninae), protože všechny tři druhy mají podobné zuby. Jiní biologové, například Juliet Clutton-Brocková, však zjistili, že těla dhole mají více podobností se psy rodu Canis, vlkem falklandským a liškou polární než s africkým divokým psem a psem křovinným. Podobnosti, které mají dhoulové s africkými divokými psy a psy křovinářskými, jsou náhodné.

Někteří biologové se domnívají, že vyhynulý rod Xenocyon byl předkem afrického divokého psa a dhole. Pozdější studie však ukázaly, že dhole a africký divoký pes jsou blízce příbuzní s ostatními zástupci rodu Canis. To by mohla být pravda, protože podle zoologa Reginalda Pococka existuje záznam o tom, že dhole a šakal zlatý spolu měli mláďata ve sbírce zvířat v Madrásu.

Minulé chovy s africkým divokým psem

V roce 2018 byla porovnána DNA všech zástupců rodu Canis (s výjimkou šakala černohřbetého a šakala bočního), dhole a afrického divokého psa. Bylo zjištěno, že kdysi dávno se dhoulové a afričtí divocí psi mezi sebou křížili. Dnes žijí tyto druhy velmi daleko od sebe. Studie tedy naznačuje, že dhoulové mohli kdysi žít na Blízkém východě, kam přišli afričtí divocí psi ze severní Afriky a křížili se s dhouly. Na Blízkém východě ani v severní Africe však dosud nebyly objeveny žádné fosilie dulů.

Poddruh

V minulosti bylo rozeznáváno deset poddruhů dul. Od roku 2005 však byly uznány pouze tři poddruhy jepic:

Studie DNA dhole však ukazují, že genetické rozdíly mezi jednotlivými poddruhy jsou malé. Dhouly na Sumatře a Jávě tam mohli přivést lidé.

Dholes je popisován jako směs šedého vlka a lišky obecné. Díky štíhlému hřbetu a nohám jsou také "kočkovití" a jejich hlava má díky krátkému čenichu tvar podobný hyeně. Na rozdíl od ostatních psovitých šelem, které mají sedm stoliček, mají dhoulové na spodní čelisti šest stoliček. Dhoulové mají speciální zuby, které jim pomáhají rychle sežrat maso z kořisti a zabránit tak ostatním zvířatům, aby jim potravu ukradla.

Dospělé samice mohou vážit 10 až 17 kg, dospělí samci 15 až 21 kg. Dhoulové měří v ramenou 43 až 50 cm a jsou dlouzí 91 cm (bez ocasu). Dholes má oválný tvar uší.

Dhoulové jsou obvykle načervenalí a v zimě mohou být jasněji červení. Hrdlo, hruď, boky a břicho a horní části nohou jsou žlutavé. Spodní části nohou jsou bělavé, na předních končetinách s tmavě hnědavými pruhy. Ocas je velmi huňatý a černý. V létě mají dulové kratší a hrubší srst. Od března do května mohou dulové línět (shazovat srst, aby jim narostla nová).

Dhoulové umí pískat, i když způsob jejich pískání není znám. Pískáním se dorozumívají se zbytkem smečky při cestě hustým lesem. Při útoku na kořist vydávají ječivé zvuky KaKaKaKAA. Mezi další zvuky patří kňučení, vrčení, křik, štěbetání a mlaskání. Na rozdíl od vlků dhoulové nevyjí ani neštěkají.

Ve střední Asii žijí dhoulové především v horských oblastech. Na západě se vyskytují především na loukách a ve stepích, zatímco na východě žijí především v tajze. Dhoulové mohou také chodit na mořské pobřeží. V Indii, Myanmaru, Indočíně (Laos, Kambodža a Vietnam), Indonésii a Číně žijí dhoulové hlavně v horských lesích, i když někdy mohou žít i na pastvinách.

Doupňák by mohl nadále žít v Tunkinském národním parku na jihu Sibiře poblíž jezera Bajkal. Dhoulové mohou stále žít v Primorském kraji na dálném východě Ruska, kde byli v roce 2004 považováni za vzácný a ohrožený druh. V chráněné lesní oblasti Piktsa-Tigrovy Domy jsou nepotvrzená pozorování dhole. Jinde v Rusku nebylo pozorování ďolíčků zaznamenáno od konce 70. let 20. století.

V Mongolsku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu jsou dhoulové pravděpodobně vyhubeni.

V posledních letech byl jeden dhole odchycen v jihočínském okrese Ťiang-si. V letech 2011 až 2013 místní vládní úředníci a pastevci hlásili výskyt několika smeček dhoulů žijících ve vysokých horách v oblasti Karakoramu v autonomní oblasti Sin-ťiang. Nedávno byli dhoulové pozorováni také v pohoří Altun poblíž Tibetu. V provincii Gansu se dhoulové vyskytují v malém počtu, několik smeček bylo pozorováno v roce 2006 a znovu v letech 2013-2014.

Dhoulové stále žijí v Tibetu a možná i v Severní Koreji.

Dhoulové žijí na většině území Indie jižně od řeky Gangy. Na severovýchodě Indie se vyskytuje v Arunáčalpradéši, Ásámu, Meghalaje a Západním Bengálsku a v oblasti Terai na Indoganžské pláni. V Himálaji a severozápadní Indii se vyskytuje jen velmi málo dul. V roce 2011 byly v národním parku Čitvan pomocí kamerových pastí zaznamenány smečky dhole.

V Bhútánu byli v 70. letech 20. století dhoulové tráveni kvůli ochraně hospodářských zvířat, ale kampaň byla zastavena a v 90. letech 20. století se populace dhoulů zvýšila.

Dhoulové stále žijí v severovýchodní a jihovýchodní části Bangladéše. Většina pozorování dulů v Bangladéši se však týká malých skupin nebo jednotlivých dulů a je možné, že se dulové v Bangladéši nebudou rozmnožovat dlouho.

Výskyt dulů v Myanmaru byl potvrzen odchytem kamerou v 11 oblastech. V roce 2015 byl poprvé zaznamenán výskyt dul a tygrů pomocí kamerových pastí v horských lesích Karenského státu.

Na Malajském poloostrově, Sumatře, Jávě, ve Vietnamu a Thajsku žije několik velkých smeček dulů. V roce 2014 videa z kamerových pastí v deštných lesích na horách na Sumatře ukázala, že tam dhoulové stále žijí.

V 90. letech 20. století dva turečtí vědci tvrdili, že viděli dhouly v severovýchodním Turecku. Někteří vědci se domnívají, že to byla pravda, jiní však toto tvrzení zpochybňují. V roce 2013 byl také v pohoří Kavkaz pravděpodobně zastřelen jeden dhole; jeho pozůstatky (včetně lebky) zkoumal v květnu 2015 biolog, který rozhodl, že lebka pochází z dhole. V srpnu 2015 se vědci z bulharské Sofie pokusili najít tuto populaci dhole v Turecku. Dne 12. října 2015 tento výzkumný tým dospěl k závěru, že neexistují žádné jasné důkazy o tom, že by dhoulové v Turecku nebo na Kavkaze nadále žili.

V evropské literatuře je poprvé popsal v roce 1794 ruský cestovatel Pesterev, který je viděl na svých cestách po dálném východě Ruska. Uvedl, že dhoulové pravidelně loví alpské kozorožce ve smečkách a že vypadá jako šakal zlatý.