Ilse Koch

Raný život

Kochová se narodila 22. září 1906 v Drážďanech jako Margarete Ilse Köhlerová. Její otec byl tovární mistr. Na základní škole byla známá jako slušné a veselé dítě. V patnácti letech nastoupila do školy, aby se stala účetní. Později začala pracovat jako účetní úřednice. Když Německo prohrálo první světovou válku, byla jeho ekonomika zničená a v době, kdy Kochová pracovala v účetnictví, se hospodářství ještě nevzpamatovalo.

V roce 1932 se Koch stal členem stále populárnější nacistické strany. Přes několik přátel ze Sturmabteilung (SA) a Schutzstaffel (SS) se v roce 1934 seznámila s Karlem-Ottem Kochem. O dva roky později se vzali.

Válečné zločiny

V roce 1936 začala Kochová pracovat jako dozorkyně a sekretářka v koncentračním táboře Sachsenhausen u Berlína, kterému velel její snoubenec Karl-Otto. Ještě téhož roku se vzali. V roce 1937 odjela Kochová do Buchenwaldu, když se Karl-Otto stal jeho velitelem. V Buchenwaldu Kochová pomáhala při experimentu, kdy vybírala potetované vězně, kteří měli být zavražděni a staženi z kůže, aby se potetované části jejich kůže mohly uchovat. Kochová později uvedla, že to dělala proto, aby pomohla vězeňskému lékaři Erichu Wagnerovi v jeho studii o tetování a zločinu.

V roce 1940 postavil Koch krytou sportovní halu, která stála přes 250 000 říšských marek (v té době asi 62 500 dolarů). Většinu těchto peněz ukradla vězňům v táboře. V roce 1941 byl Karl-Otto Koch převezen do Lublinu, kde se podílel na vzniku koncentračního a vyhlazovacího tábora Majdanek. Ilse Kochová zůstala v Buchenwaldu až do 24. srpna 1943. Toho dne byli ona i její manžel zatčeni. Kochovi byli obviněni ze zpronevěry; z krádeže obrovského množství peněz a cenností vězňů, aby se obohatili; a z vražd vězňů, aby nemohli mluvit o tom, co Kochovi dělali.

Ilse Kochová byla vězněna až do roku 1944, kdy byla shledána nevinnou, protože proti ní nebyl dostatek důkazů. Její manžel byl však shledán vinným a soudem SS v Mnichově odsouzen k trestu smrti. V dubnu 1945 byl zastřelen v Buchenwaldu.

Po popravě svého manžela odešla Ilse Kochová žít ke své pozůstalé rodině do města Ludwigsburg. Tam ji 30. června 1945 zatkli představitelé Spojených států.

Buchenwald 16. dubna 1945. Sbírka vnitřních orgánů vězňů. Fotografie pořízená Julesem Rouardem, vojenským dobrovolníkem zařazeným do 1. americké armády, 16éme Bataillon de Fusiliers.

První pokus

Koch a 30 dalších nacistů byli v roce 1947 obžalováni před americkým vojenským soudem v Dachau. Byla obviněna z "účasti na zločinném plánu napomáhání, navádění a účasti na vraždách v Buchenwaldu". To znamenalo, že se podílela na plánu vraždit lidi v Buchenwaldu a nějakým způsobem při vraždách pomáhala.

V soudní síni Kochová uvedla, že je těhotná. Mluvila pravdu, byla v osmém měsíci těhotenství. Kochová už měla pověst ženy, která měla sex s mnoha různými muži. V Buchenwaldské zprávě se uvádí, že kolovaly zvěsti, že Kochová měla vztah s Waldemarem Hovenem, hlavním lékařem v Buchenwaldu, a Hermannem Florstedtem, zástupcem velitele, ve stejnou dobu. Zpravodaj soudního tribunálu v Dachau Joseph Halow ve své knize Nevinný v Dachau napsal, že podle pověstí měl Koch vztahy s mnoha důstojníky SS, a dokonce i s některými vězni v koncentračním táboře Buchenwald. Přesto soud Kochové těhotenství překvapilo, protože jí v té době bylo 41 let. Ve vězení byla navíc držena sama a kromě Američanů, kteří ji vyslýchali, neviděla žádné muže; většina z nich byli Židé. Halow ve své knize také uvádí, že ho šokovalo, když se dozvěděl, že se Kochová mohla obracet na jiné muže, protože její manžel byl homosexuál. Záznamy v Buchenwaldu ukázaly, že se léčil se syfilidou.

19. srpna 1947 byl Koch odsouzen na doživotí za "porušení válečných zákonů a zvyklostí".

Ilse Kochová u amerického vojenského tribunálu v Dachau, 1947

Lehčí věta

8. června 1948 snížil generál Lucius D. Clay, dočasný vojenský guvernér americké zóny v Německu, Kochův doživotní trest na čtyři roky vězení. Jako důvod uvedl, že "neexistují žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by si vybírala vězně pro [vraždu], aby si zajistila potetované kůže, nebo že by [měla] něco vyrobeného z lidské kůže".

V životopisu generála Claye, který napsal Jean Edward Smith, se píše, že generál po letech řekl:

V protokolu o soudním procesu nebyl žádný důkaz, který by podporoval rozsudek smrti, kromě toho, že byla dosti odporná. Myslím, že jsem za to schytal víc nadávek než za cokoli jiného, co jsem v Německu udělal. Nějaký reportér ji nazval "mrchou z Buchenwaldu", napsal, že má doma stínidla na lampy z lidské kůže.

Generál však také uvedl:

S Ilse Kochovou nesoucítím. Byla to žena zkaženého charakteru a špatné pověsti. Dopustila se mnoha zavrženíhodných věcí, které jsou podle německých zákonů nepochybně trestné. Za tyto věci jsme ji ale nesoudili. Soudili jsme ji jako válečného zločince na základě konkrétních obvinění.

Zpráva o změně Kochova rozsudku se dostala na veřejnost až 16. září 1948. Mnozí lidé byli změnou rozzuřeni, ale generál Clay svůj názor nezměnil.

Druhý pokus

Kvůli rozhořčení lidí nad nižším trestem byla Kochová v roce 1949 znovu zatčena a postavena před západoněmecký soud. Proces začal 27. listopadu 1950 a trval sedm týdnů. Během této doby vypovídalo 250 svědků, z nichž 50 Kochovou obhajovalo. Koncem prosince 1950 a 11. ledna 1951 Kochová zkolabovala a musela být ze soudní síně odnesena. Nejméně čtyři jednotliví svědci obžaloby vypověděli, že buď viděli, jak si Koch vybírá potetované vězně, kteří pak byli zabiti, nebo že viděli či pomáhali vyrábět stínítka z lidské kůže z potetované kůže. Žalobci však od tohoto obvinění upustili, když se jim nepodařilo prokázat, že stínidla nebo jiné předměty byly skutečně vyrobeny z lidské kůže.

Dne 15. ledna 1951 vynesl Soudní dvůr rozsudek v rozsahu 111 stran. Koch nebyl u soudu přítomen. Soud rozhodl, že může Kochovou soudit i přesto, že byla souzena již v letech 1944 a 1947, protože ji obviňuje z jiných trestných činů než v ostatních procesech. Z tohoto důvodu by opětovné souzení Kochové nebylo dvojím trestem. Kochová byla odsouzena za podněcování (navádění jiných osob) k vraždě, pokus o vraždu a těžké ublížení na zdraví. Dne 15. ledna 1951 byla Kochová odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody a navždy jí byla odebrána občanská práva.

Koch se proti rozhodnutí soudu odvolal, ale Spolkový soudní dvůr Německa odvolání 22. dubna 1952 zamítl. Koch se později několikrát pokusil získat milost. Bavorské ministerstvo spravedlnosti však všechny její žádosti zamítlo. Kochová také protestovala proti svému doživotnímu trestu u Komise OSN pro lidská práva, ale nedočkala se od ní žádné pomoci.

Rodina

Karl a Ilse Kochovi měli syna Artwina a dvě dcery Gisele a Gudrun (Gudrun zemřela jako dítě). Jejich syn po válce spáchal sebevraždu. Ilse Kochová měla dalšího syna Uweho, kterého počala ve vězeňské cele v Dachau s neznámým otcem. Uwe se narodil v ženské věznici Aichach nedaleko Dachau, kam byla Kochová poslána k výkonu doživotního trestu. Hned poté jí byl odebrán. V 19 letech se Uwe Köhler dozvěděl, že Kochová je jeho matka, a začal ji v Aichachu pravidelně navštěvovat.

Smrt

Kochová se 1. září 1967 ve věku 60 let zabila ve věznici Aichach oběšením na prostěradle.

Související stránky

• Holokaust
• Nacistické koncentrační a vyhlazovací tábory
• koncentrační tábor Buchenwald
• Nacistické Německo