Australasijská zóna je ekologická oblast, která odpovídá zeměpisné oblasti Australasie. Zahrnuje především Austrálii, ostrov Nová Guinea a sousední ostrovy; její severní hranici tradičně označuje Wallaceova linie.

Rozsah a hranice

Ekozóna zahrnuje Austrálii a ostrov Nová Guinea (včetně Papuy‑Nové Guineje a indonéské provincie Papua). Do australasijské zóny patří také východní část indonéského souostroví, konkrétně ostrov Sulawesi, Molucké ostrovy (indonéské provincie Maluku a Severní Maluku) a ostrovy Lombok, Sumbawa, Sumba, Flores a Timor, často souhrnně označované jako Malé Sundské ostrovy.

Australasijská ekozóna zahrnuje rovněž několik tichomořských ostrovních skupin: Bismarckovo souostroví, Vanuatu, Šalamounovy ostrovy a Novou Kaledonii. Nový Zéland a jeho okolní ostrovy tvoří svébytnou podoblast australasijské ekozóny, se specifickou florou a faunou. Zbytek Indonésie leží v indomalajské ekozóně, přičemž přechodnou oblast mezi nimi tvoří tzv. Wallacea.

Geologický původ a vývoj

Australská kontinentální deska byla v dávné minulosti součástí superkontinentu Gondwana a byla připojena k Antarktidě. Dlouhé oddělení od ostatních pevnin formovalo zvláštní vývoj místní flóry a fauny, což vysvětluje vysoký stupeň endemismu (druhů se vyskytujících pouze zde).

Fauna

Nejcharakterističtějším rysem australasijské fauny je dominance vačnatců (marsupialia) a přítomnost monotremů (např. ptakopysk a ježury). Před rozšířením člověka chyběli na většině kontinentu původní eutheriální (placentální) savci — výjimkou byly pouze skupiny, které se do Austrálie dostaly později.

  • Významné skupiny vačnatců zahrnují klokany, wallaby, klokaniáče, koalu, wombaty, tasmanského čerta (devil) a množství menších masožravých vačnatců (quollové).
  • Monotremy (ptakopysk a několik druhů ježur) jsou v ekozóně význačné jako jedinečná primitivní skupina savců.
  • Ptactvo je velmi pestré: od velkých běžců, jako jsou kasuáři, po papoušky (kakadu, lori) a řadu endemických pěvců. Nový Zéland je znám zejména druhy jako kiwi nebo kakapo.
  • Reptilie a obojživelníci též tvoří významnou část místní biodiverzity, přičemž mnoho druhů je endemických.

Fosilní záznam ukazuje, že se do Austrálie placentální savci dostávali až postupně: během miocénu došlo k blízkému přiblížení Austrálie k Indonésii a v pozdějších obdobích jsou ve fosilním záznamu zaznamenány první netopýři (netopýři, přibližně před 15 mil. lety), později hlodavci (hlodavci, přibližně před 5–10 mil. lety) a nakonec některé druhy krys (krysy, přibližně před 1 mil. lety). Tyto postupné kolonizace měnily složení savčí fauny.

Nový Zéland a tichomořské ostrovy

Fauna Nového Zélandu a mnoha tichomořských ostrovů se vyvíjela odlišně: chyběli zde téměř všichni pozemní savci (vyjma netopýrů), takže vekologických nikách dominovaly ptáci (např. vyhynulé moas), plazi a rostliny. To dalo vzniknout unikátním formám, ale také zvýšilo zranitelnost vůči invazím po příchodu člověka.

Invaze a vliv člověka

Lidé sehráli hlavní roli v šíření nových druhů do australasijské ekozóny. Do Austrálie byl před několika tisíci lety přivezen dingo (odhady naznačují před 3–4 tisíci lety), zatímco v posledních ~200 letech evropská kolonizace doprovázená zavlečením mnoha druhů (kočky, psi, králíci, ovce, prasata, ratici a další) zásadně změnila místní ekosystémy. Invazní druhy, odlesňování, změna využití krajiny a změna klimatu představují hlavní ohrožení místní biodiverzity.

Geografické hranice: Wallaceova linie

Alfred Russell Wallace identifikoval hranici mezi australskou ekozónou a indomalajskou oblastí — tzv. Wallaceovu linii. Prochází mezi ostrovy Lombok (na východě považován za součást Australasie) a Bali (na západě součást Indomalajské ekozóny). Na západ od této linie převažují druhy typické pro jihovýchodní Asii, na východ od ní dominují australské linie vývoje.

Význam a ochrana

Australasijská ekozóna je jednou z nejvíce endemických oblastí světa, s mnoha druhy, které nenajdete nikde jinde. Ochrana těchto ekosystémů je prioritou mezinárodních i národních ochranářských programů. Klíčová opatření zahrnují kontrolu invazních druhů, obnovu přirozených biotopů, ochranu kritických oblastí (např. korálových útesů a starých lesů) a programy záchrany ohrožených druhů.

Celkově je australasijská ekozóna unikátním kombinatem geologické historie, izolace a evoluce, která vytvořila bohatou a jedinečnou paletu druhů, ale zároveň ji činí zvlášť zranitelnou vůči rychlým změnám způsobeným člověkem.