Ústava Austrálie: přehled, vznik a hlavní změny

Historie australské ústavy začala v 19. století snahou o vytvoření federace. To vedlo ke spojení australských kolonií a vytvoření Australského svazu v roce 1901.

Federace

V polovině 19. století musely australské kolonie spolupracovat na věcech, které se týkaly všech kolonií, zejména na celních tarifech mezi koloniemi. Tato spolupráce vedla k plánům na spojení kolonií do jedné federace. Tlak na to přicházel hlavně z Británie a místní podpora byla malá. Menší kolonie se domnívaly, že je převezmou ty větší. Viktorie a Nový Jižní Wales nesouhlasily s tím, že je třeba chránit místní průmysl na rozdíl od toho, aby všichni mohli volně obchodovat. Tehdejší americká občanská válka také oslabila argumenty pro federalismus. Tyto potíže vedly k neúspěchu několika pokusů o zavedení federace v 60. a 50. letech 19. století.

V 80. letech 19. století se Australané obávali rostoucí přítomnosti Němců a Francouzů v Tichomoří. Spolu s rostoucí australskou identitou to vytvořilo příležitost k založení prvního mezikoloniálního orgánu, Federální rady Australasie, v roce 1885. Tato Federální rada mohla vydávat zákony o některých otázkách, ale neměla stálý úřad, výkonnou moc ani vlastní zdroj příjmů. Nový Jižní Wales, největší kolonie, se jí nechtěl účastnit.

Henry Parkes, premiér Nového Jižního Walesu, se v 90. letech 19. století zasadil o uspořádání řady konferencí, na nichž se hovořilo o federalismu. První se konala v Melbourne v roce 1890 a další, Národní australský konvent, v Sydney v roce 1891. Těchto konferencí se zúčastnili koloniální představitelé. Na konferenci v roce 1891 si mnoho lidí přálo federální systém. Většina diskusí se týkala toho, jak by tento federální systém fungoval. S pomocí sira Samuela Griffitha byl sepsán návrh ústavy. Tato setkání neměla lidovou podporu. Návrh ústavy také vynechával důležité, ale obtížné otázky, například celní politiku. Návrh z roku 1891 byl předán koloniálním parlamentům, ale Nový Jižní Wales jej nepodpořil. Bez Nového Jižního Walesu nebyly ostatní kolonie ochotny pokračovat.

V roce 1895 se šest premiérů australských kolonií dohodlo na vytvoření nového Konventu na základě lidového hlasování. Konvent se sešel v průběhu jednoho roku v letech 1897 až 1898. Výsledkem jednání byla nová ústava, která byla stejná jako návrh z roku 1891, ale byla doplněna o ustanovení o odpovědné vládě. Aby návrh získal podporu lidu, hlasovali o něm voliči v jednotlivých koloniích. Po jednom neúspěšném pokusu byl změněný návrh předložen voličům všech kolonií s výjimkou Západní Austrálie. Pět kolonií schválilo návrh zákona, který byl poté zaslán westminsterskému parlamentu s dopisem žádajícím královnu o jeho uzákonění.

Britská vláda provedla před schválením zákona jednu změnu. Vrchní soudci kolonií chtěli mít právo odvolávat se proti rozhodnutím Nejvyššího soudu k Tajné radě v ústavních záležitostech. Obávali se, že by parlament mohl změnit hranice pravomocí Společenství nebo států. V roce 1900 přijal britský parlament zákon o ústavě Australského společenství. Západní Austrálie nakonec souhlasila se vstupem do Commonwealthu včas, aby se mohla připojit k Australskému svazu, který oficiálně začal fungovat 1. ledna 1901.

V roce 1990 zapůjčil Úřad pro veřejné záznamy v Londýně Austrálii originál 1900 kopií Ústavního zákona Australského svazu. Australská vláda si chtěla kopii ponechat. Britský parlament souhlasil a přijal zákon o australské ústavě (kopie pro veřejné záznamy) z roku 1990.

Westminsterský statut a australské zákony

Ačkoli federace učinila Austrálii nezávislou na Velké Británii, z právního hlediska byl Commonwealth výtvorem britského císařského parlamentu, a to prostřednictvím zákona o ústavě Australského společenství z roku 1900 (Imp), který se vztahoval na Austrálii. V důsledku toho přetrvávala nejistota, zda se na Commonwealth stále vztahují britské imperiální zákony. To bylo napraveno Westminsterským statutem z roku 1931, který Commonwealth přijal prostřednictvím zákona o přijetí Westminsterského statutu z roku 1942. Westminsterský statut osvobodil dominia včetně Commonwealthu od císařských zákonů a kontroly. Z právního hlediska se jedná o okamžik národní nezávislosti Austrálie.

Britské zákony však byly v australských státech stále důležitější. To bylo stanoveno zákonem Australia Act 1986, který byl přijat parlamenty Austrálie, Spojeného království a jednotlivých států. Tento zákon zastavil pravomoc britského parlamentu vydávat zákony nad australskými státy. Rovněž zastavil odvolání australských soudů k Soudnímu výboru Tajné rady. Jelikož se jednalo o velmi důležitý dokument, královna Alžběta II. odcestovala do Austrálie, aby vyhlášení zákona podepsala.

Jedním z výsledků těchto dvou zákonů je, že Austrálie je nyní plně nezávislou zemí. Ústava se nyní liší od původního zákona, protože australský lid může ústavu změnit, a to prostřednictvím referenda^[]. Původní zákon však zůstává ve sbírce zákonů Spojeného království s poznámkou: "Ústava nemusí být nutně v podobě, v jaké platí v Austrálii". I kdyby parlament Spojeného království odstranil zákon o ústavě Australského svazu z roku 1900, nemělo by to na Austrálii žádný vliv^[].

Ústavní zákon Australského svazu z roku 1900 (Imp) obsahuje preambuli a devět oddílů. Oddíly 1 až 8 vysvětlují zákony o zřízení Commonwealthu. Oddíl 9, který začíná slovy "Ústava Australského svazu je následující ...", obsahuje Ústavu Australského svazu. Samotná ústava má osm kapitol a 128 oddílů.

Parlament

Kapitola I zakládá australský parlament. Má tři části:

• australský panovník (král nebo královna), kterého zastupuje generální guvernér Austrálie.
• Sněmovna reprezentantů
• Senátu.

Článek 1 říká, že zákonodárná moc náleží Parlamentu. Je to nejmocnější část vlády.

Druhá část první kapitoly se věnuje Senátu. Senátoři mají být "přímo voleni lidem státu", který hlasuje jako jediný volič. Každý stát má mít stejný počet senátorů. V současné době má každý stát 12 senátorů a po dvou senátorech mají pevninská teritoria, Severní teritorium a Teritorium hlavního města Austrálie.

Část III kapitoly 1 je věnována Sněmovně reprezentantů. V § 24 se říká, že Sněmovna musí mít dvakrát tolik členů než Senát, přičemž každý z nich je volen jediným voličem. Tomu se říká "Nexus". Má zabránit zahlcení moci Senátu v případě společné schůze (viz § 57 níže). Počet volitelů v daném státě se má odvíjet od jeho podílu na celostátním počtu obyvatel.

V části IV kapitoly 1 se uvádí, kdo může volit, kdo může být zvolen do parlamentu, kolik mohou poslanci pobírat, parlamentní pravidla a související záležitosti.

Část V kapitoly 1 se zabývá pravomocemi parlamentu. Oddíl 51 se zabývá pravomocemi parlamentu Společenství národů a nazývá se "zvláštní pravomoci". Existují "souběžné pravomoci", neboť jak Commonwealth, tak státy mohou vydávat zákony týkající se těchto témat. Federální zákony jsou důležitější, pokud se liší (§ 109). Z třiceti devíti částí oddílu 51 se několik z nich stalo velmi důležitými při rozhodování o tom, kolik pravomocí má vláda Commonwealthu v oblasti práva. Patří mezi ně pravomoc v oblasti obchodu a živností, pravomoc v oblasti korporací a pravomoc v oblasti vnějších záležitostí. Oddíl 52 se zabývá pravomocemi, které náleží pouze parlamentu Commonwealthu. Státy nemohou v těchto oblastech vydávat zákony.

Výkonná vláda

Kapitola II představuje výkonnou moc. Výkonnou moc vykonává generální guvernér, kterému radí Federální výkonná rada. Generální guvernér je vrchním velitelem. Může jmenovat a odvolávat členy Výkonné rady, státní ministry a všechny úředníky výkonné vlády. Tyto pravomoci se spolu s pravomocí rozpustit (nebo odmítnout rozpustit) parlament (§ 5, § 57) označují jako "rezervní pravomoci". Využití těchto pravomocí je na základě úmluvy. Obecně platí, že generální guvernér jedná pouze na radu předsedy vlády. Byl zaznamenán pouze jeden případ, kdy generální guvernér radu předsedy vlády nepřijal. Generální guvernér Sir John Kerr jednal na vlastní pěst a v roce 1975 v australské ústavní krizi odvolal premiéra Gougha Whitlama.

Ve všech zemích Westminsterské unie se rezervní pravomoci uplatňují jen velmi zřídka mimo rámec dohodnutých úmluv. Na rozdíl od ústav jiných království Commonwealthu, jako je Kanada, které formálně přiznávají monarchovi rozsáhlé rezervní pravomoci, jsou však i formální pravomoci australské královny velmi omezené a většinu pravomocí může využít pouze generální guvernér.

Článek 68 říká, že vrchní velitel námořních a vojenských sil Austrálie jako: "Vrchní velení námořních a vojenských sil Australského svazu je svěřeno generálnímu guvernérovi jako zástupci královny". Vrchním velitelem australských obranných sil je nyní Její Excelence Quentin Bryce jako generální guvernér Austrálie. Australská královna nevelí armádě.

Judikatura

V kapitole III je zakotvena soudní moc. Článek 71 svěřuje soudní moc "federálnímu nejvyššímu soudu", který se bude nazývat Nejvyšší soud Austrálie. Parlament může rovněž zřídit nové federální soudy nebo udělit jiným soudům federální pravomoci. Takové soudy se nazývají "soudy podle kapitoly III" a jsou jedinými soudy, které mohou využívat federální soudní moc. V § 73 a § 75-78 je uvedena původní a odvolací pravomoc Nejvyššího soudu. Oddíl 74 vysvětluje, jak lze podat odvolání ke královně v Radě. Oddíl 79 umožňuje parlamentu omezit počet soudců, kteří mohou vykonávat federální jurisdikci, a oddíl 80 zaručuje soudní řízení před porotou v případě obžalovatelných trestných činů proti Commonwealthu.

Finance a obchod

Kapitola IV se zabývá financemi a obchodem ve federálním systému. Článek 81 říká, že všechny příjmy Společenství tvoří konsolidovaný fond příjmů. Parlament může vydávat zákony o tom, jak se s jeho prostředky nakládá (§ 53). Na rozdíl od většiny ostatních pravomocí parlamentu nelze zákony vydané v rámci této pravomoci obvykle napadnout. Oddíl 90 dává Commonwealthu výlučnou pravomoc nad celními a spotřebními poplatky.

Článek 92 stanoví, že "obchod, směna a styk mezi státy jsou naprosto svobodné". Přesný význam této věty je předmětem značného množství právních předpisů.

Článek 96 dává Společenství pravomoc poskytovat státům peníze "za podmínek, které Parlament uzná za vhodné". Tato pravomoc není omezena žádnou jinou částí ústavy, například oddílem 99, který zakazuje upřednostňovat jeden stát nebo před jiným státem. Podléhá pouze oddílu 116, svobodě náboženského vyznání a případně dalším podobným svobodám. Tuto pravomoc, která měla být využívána pouze ("po dobu deseti let ... a poté, dokud parlament nestanoví jinak"), využíval Commonwealth v průběhu let v různé míře k podpoře spolupráce států.

V § 101 se zřizuje mezistátní komise, orgán, který již neexistuje, ale který měl mít významnou úlohu ve federální struktuře.

Státy

V kapitole V je uvedeno, co mohou státy dělat ve federálním systému. V oddílech 106-108 je zachována ústava, pravomoci parlamentu a platné zákony jednotlivých států.

Článek 109 říká, že pokud se státní zákon liší od federálního zákona, je zákonným zákonem federální zákon.

Článek 111 říká, že stát se může vzdát jakékoli části svých pozemků ve prospěch Společenství. To se již několikrát stalo. Jižní Austrálie předala Severní teritorium Britskému svazu.

Článek 114 brání každému státu mít vlastní vojenské síly. Zabraňuje také tomu, aby si stát nebo Commonwealth vzájemně zdaňovaly svůj majetek.

Článek 116 stanoví "svobodu náboženského vyznání" tím, že zakazuje Commonwealthu vydávat jakékoli zákony, které by zakládaly náboženství, ukládaly náboženské obřady nebo zastavovaly náboženství či náboženskou diskriminaci při obsazování veřejných funkcí.

Nové státy

Kapitola VI umožňuje vytvoření nových států nebo připojení ke Společenství. Článek 122 umožňuje parlamentu stanovit zastoupení každého nového území v parlamentu. Oddíl 123 říká, že změna hranic státu potřebuje podporu parlamentu tohoto státu a musí projít referendem v tomto státě.

Od vzniku federace se ke Společenství nepřipojil žádný nový stát.

Různé

Kapitola VII stanoví, že sídlo vlády Commonwealthu (nyní Canberra) se nachází v Novém Jižním Walesu, ale ne méně než sto mil od Sydney, a že generální guvernér může jmenovat své zástupce. Článek 127 nejprve říká, že domorodci nemohou být započítáni do žádného sčítání lidu Commonwealthu ani státu. Tento oddíl byl změněn v roce 1967.

Změna ústavy

Kapitola VIII stanoví, jak lze Ústavu změnit. Článek 128 říká, že změny musí být schváleny v referendu. Pro úspěšnou změnu je třeba:

• většinu v obou komorách federálního parlamentu a
• většinu hlasů v celostátním referendu.
• většina ve většině států

Generální guvernér musí návrh zákona o referendu předložit lidu dva až šest měsíců po schválení parlamentem. Poté, co zákon o změně ústavy projde parlamentem i referendem, obdrží královský souhlas generálního guvernéra. Tím se stává novým zákonem a znění ústavy se změní.

Výjimkou z tohoto postupu je případ, kdy je návrh novely zákona zamítnut jednou z komor federálního parlamentu. Pokud návrh zákona projde první sněmovnou a druhá jej zamítne, může jej po třech měsících opět schválit první sněmovna. Pokud je návrh zákona druhou sněmovnou stále zamítnut, může se generální guvernér rozhodnout, že návrh zákona ještě předloží k hlasování lidu.

Jak bylo uvedeno výše, změna ústavy vyžaduje referendum, v němž by "ano" získalo většinu hlasů na celostátní úrovni a většinu hlasů ve většině států.

V referendech se hlasovalo o čtyřiačtyřiceti návrzích na změnu ústavy. Osm z nich bylo schváleno. Následuje seznam schválených změn.

• 1906 - volby do Senátu - změna § 13, která změnila délku a termíny funkčního období senátorů.
• 1910 - Státní dluhy - změna § 105, která dává Commonwealthu pravomoc převzít státní dluhy.
• 1928 - Státní dluhy - přidán § 105A, aby bylo zajištěno, že finanční dohoda uzavřená mezi Commonwealthem a státními vládami v roce 1927 je legální.
• 1946 - Sociální služby - přidán § 51 (xxiiiA), který dává vládě Commonwealthu větší pravomoci v oblasti sociálních služeb.
• 1967 - domorodci - změnil § 51 (xxvi) tak, aby dal vládě Commonwealthu pravomoc vydávat zákony pro lidi jakékoli rasy na domorodce; zrušil § 127, který stanovil, že "při počítání počtu lidí Commonwealthu nebo státu či jiné části Commonwealthu se domorodí obyvatelé nezapočítávají".
• 1977
• Příležitostné uvolnění senátorů - součást politických důsledků ústavní krize z roku 1975; formalizovala se konvence porušená v roce 1975, že v případě, že se v Senátu uvolní místo, musí parlament příslušného státu zvolit nového senátora ze stejné politické strany, jako byl odcházející senátor (pokud tato strana stále existuje).
• Referendum - změna § 128, která umožňuje obyvatelům teritorií hlasovat v referendu a započítat je do celkového počtu hlasů na celostátní úrovni.
• Odchod soudců do důchodu - změna § 72 tak, aby soudci odcházeli do důchodu v 70 letech u federálních soudů.

Vedle psané ústavy a korunních patentů jsou důležitou součástí ústavy také konvence. Ty se vyvíjely v průběhu let a definují, jak různé ústavní mechanismy fungují v praxi.

Konventy hrají významnou roli při fungování australské ústavy, protože je založena a funguje jako westminsterský systém odpovědné vlády. Mezi některé důležité úmluvy patří:

• Ústava zahrnuje funkci australského premiéra. Tato funkce začínala jako vedoucí kabinetu. Premiér je považován za hlavu vlády.
• Přestože ústavní omezení pravomocí generálního guvernéra jsou malá, podle úmluvy jedná generální guvernér na radu předsedy vlády.

Protože však konvence nejsou zapsány, je jejich existence a praxe předmětem diskusí. Skutečné nebo domnělé porušování konvencí často vede k politickým sporům. Jedním z extrémních případů byla australská ústavní krize v roce 1975, při níž bylo fungování úmluv podrobeno vážné zkoušce. Následná ústavní krize byla dramaticky vyřešena, když generální guvernér Sir John Kerr odvolal labouristického premiéra Gougha Whitlama a jmenoval Malcolma Frasera prozatímním premiérem do všeobecných voleb v roce 1975. Během této epizody byla údajně porušena řada konvencí. Patří mezi ně např:

• Úmluva, podle níž v případě, že senátor z určitého státu uvolní svou funkci v průběhu funkčního období, navrhne vláda příslušného státu náhradníka ze stejné politické strany jako odcházející senátor. Tuto konvenci údajně porušila nejprve Lewisova vláda v Novém Jižním Walesu a poté Bjelke-Petersenova vláda v Queenslandu, které obě obsadily uvolněná místa labouristů nezávislým, respektive labouristickým členem, který byl v opozici vůči Whitlamově vládě.

Poznámka: Úmluva byla do ústavy zapsána po celostátním referendu v roce 1977. Změna znamená, že nový senátor musí být ze stejné strany jako ten původní. To by zabránilo jmenování Lewise, ale ne jmenování Bjelkeho-Petersena. Změna však také říká, že pokud nový senátor "před nástupem do funkce přestane být členem této strany... má se za to, že nebyl takto zvolen nebo jmenován". Albert Patrick Field, jmenovaný Bjelke-Petersenem, byl před nástupem do mandátu vyloučen z Labouristické strany a podle nové ústavní změny by nebyl jmenován.

• Úmluva, že pokud Senát ovládá strana, která neovládá Sněmovnu reprezentantů, Senát nebude hlasovat proti dodávkám peněz vládě. Tuto konvenci údajně porušil Senát ovládaný koalicíliberálních a zemanovskýchstran v roce 1975.

V souladu s tradicí zvykového práva v Austrálii se právo týkající se výkladu a uplatňování ústavy vyvinulo převážně prostřednictvím rozsudků Nejvyššího soudu Austrálie v různých případech. V řadě zásadních případů vyvinul Nejvyšší soud několik doktrín, které jsou základem výkladu australské ústavy. Některé z nich zahrnují např:

• Oddělení moci - Tři samostatné kapitoly věnované třem složkám vlády znamenají oddělení moci, podobné jako ve Spojených státech, ale neobvyklé pro vládu ve westminsterském systému. Zákonodárný orgán tak například nemůže předurčovat právní výsledek nebo měnit směr či výsledek soudního řízení.
• Rozdělení pravomocí - vládní pravomoci jsou rozděleny mezi Commonwealth a vlády jednotlivých států, přičemž některé pravomoci jsou výlučně v rukou Commonwealthu, jiné jsou vykonávány souběžně a zbývající pravomoci jsou výlučně v rukou států.
• Mezivládní imunity - ačkoli ve věci Engineers' Case bylo rozhodnuto, že neexistuje obecná imunita mezi vládami států a Commonwealthu vůči vzájemným zákonům, Commonwealth nemůže přijímat daňové zákony, které by diskriminovaly státy nebo jejich části (§ 51(ii)), ani přijímat zákony, které by diskriminovaly státy, nebo takové, které by bránily státu v další existenci a fungování jako stát (Melbourne Corporation v. Commonwealth).

Převážná většina ústavních případů projednávaných Nejvyšším soudem se zabývá charakterizací: zda jsou nové zákony součástí pravomoci, kterou Ústava svěřuje vládě Společenství národů.

Ochrana práv

Australská ústava neobsahuje listinu práv. Někteří lidé na ústavním shromáždění v roce 1898 chtěli listinu práv podobnou ústavě Spojených států, ale většina se domnívala, že tradiční práva a svobody britských poddaných jsou dostatečné. Ty by byly chráněny parlamentním systémem a nezávislým soudnictvím, které by ústava vytvořila. V důsledku toho byla australská ústava často kritizována za to, že práva a svobody nechrání.

Některá práva byla zahrnuta:

• Právo na soudní řízení před porotou - § 80 zakládá právo na soudní řízení před porotou v případě obžalovatelných trestných činů proti právu Společenství. Toto právo má však vážné meze, neboť Commonwealth může jakýkoli trestný čin, bez ohledu na jeho závažnost, projednat jinak než na základě obžaloby. Jak uvedl soudce Higgins ve věci R. v. Archdall & Roskruge; Ex parte Carrigan and Brown (1928) 41 CLR 128: "je-li podána obžaloba, musí být svolána porota, ale nic nenutí k řízení podle obžaloby". V praxi však nebyl vznesen žádný závažný problém zneužití této mezery v zákoně.
• Právo na spravedlivou náhradu - odstavec 51(xxxi) zakládá právo na spravedlivou náhradu za majetek zabavený Společenstvím.
• Právo na svobodu náboženského vyznání - § 116 zakládá omezené právo na svobodu náboženského vyznání. Zakazuje Commonwealthu (nikoli však státům) "vydávat jakékoli zákony, které by ustanovovaly jakékoli náboženství, nařizovaly jakékoli náboženské obřady nebo zakazovaly svobodné praktikování jakéhokoli náboženství". Tento oddíl vychází z prvního dodatku americké ústavy, ale je slabší. Vzhledem k tomu, že si státy ponechávají všechny pravomoci, které měly jako kolonie před federací, s výjimkou těch, které byly výslovně svěřeny Commonwealthu, nemá tento oddíl vliv na pravomoci států vydávat zákony týkající se náboženství a v souladu s výklady Nejvyššího soudu by jím nebyly omezeny ani žádné federální zákony týkající se náboženství, s výjimkou zavedení oficiálního australského náboženství.
• Právo na nediskriminaci obyvatel jiného státu - § 117 brání postižení nebo diskriminaci v jednom státě vůči obyvatelům jiného státu. To je vykládáno široce (Street v. Queensland Bar Association), ale nezakazuje státům ukládat požadavky na bydlení, pokud to vyžaduje autonomie státu a jeho odpovědnost vůči svým občanům.

V letech 1992 a 1994 Nejvyšší soud Austrálie v řadě případů, včetně případu Australian Capital Television a případu Theophanous, konstatoval, že ústava poskytuje "implicitní" právo na svobodu politické komunikace. To bylo považováno za nezbytnou součást demokratického systému vytvořeného ústavou. Uplatňování tohoto "implicitního práva" však bylo omezeno v pozdějších případech, například ve věci Lange v. ABC. V žádném případě není rovnocenné svobodě projevu a chrání pouze jednotlivce před vládou, která se snaží omezit jejich politickou komunikaci: neposkytuje žádnou ochranu před jinými jednotlivci.

V roce 2007 Nejvyšší soud Austrálie ve věci Roach v. Electoral Commissioner uvedl, že články 7 a 24 Ústavy, které stanoví, že členové Sněmovny reprezentantů a Senátu jsou "přímo voleni lidem", zakládají omezené volební právo. To znamená, že v zásadě existuje všeobecné volební právo, a omezil zákonodárnou pravomoc federálního parlamentu jej změnit. V daném případě byla legislativní změna, která měla zamezit volebnímu právu všem vězňům (na rozdíl od těch, kteří si odpykávají trest v délce tří a více let, jak tomu bylo před novelou), zamítnuta jako porušení tohoto práva.

Jiné pokusy o nalezení dalších "implicitních práv" v případech Vrchního soudu nebyly úspěšné.

Preambule

Zatímco před Ústavním zákonem Australského svazu z roku 1900 je pro forma preambule, samotná australská ústava preambuli nemá. Objevily se výzvy k jejímu doplnění, aby vyjádřila ducha a aspirace obsažené v ústavě. Objevil se však ostrý odpor, obvykle na základě obsahu preambule a také možných právních důsledků tohoto textu. V roce 1999 byl návrh preambule, jehož autorem byl tehdejší premiér John Howard, zamítnut v referendu konaném současně s referendem o republice. Hlasování "ano" (pro vložení preambule) nedosáhlo většiny v žádném ze šesti států.

Republikové návrhy

Mnoho lidí si přálo, aby se Austrálie stala republikou. Dne 6. listopadu 1999 Australané nepodpořili zákon o odvolání královny a nahrazení generálního guvernéra prezidentem. Prezident měl být jmenován dvoutřetinovou většinou členů parlamentu Commonwealthu. Výsledky průzkumu veřejného mínění říkaly, že většina Australanů je pro určitou formu republiky. Mnoho voličů, kteří v referendu v roce 1999 hlasovali proti, chtělo mít možnost volit prezidenta. Ve výzkumech a průzkumech veřejného mínění, které následovaly po referendu v roce 1999, lidé uvedli, že jmenovaný prezident by nebyl schopen jednat nezávisle na parlamentu. Mnozí měli pocit, že díky možnosti jmenovat prezidenta namísto toho, aby ho volili občané, se parlamentu dává příliš mnoho moci, aniž by byla tato moc kontrolována nebo vyvážena. Zdá se, že podpora pro uspořádání dalšího referenda v blízké budoucnosti roste, a je možné, že se další referendum uskuteční. Bývalý premiér Kevin Rudd prohlásil, že současná situace "již neodráží ani základní demokratické principy, na nichž stojí australský národ, ani jeho rozmanitost",. Měl na mysli referendum o nezávislém, voleném prezidentovi. Dále uvedl, že "v příštím roce se "urychlí veřejná debata" o otázce monarchie".

Den ústavy se slaví 9. července, v den, kdy v roce 1900 vstoupila v platnost ústava. Toto datum není státním svátkem. Den ústavy se poprvé konal 9. července 2000 u příležitosti stého výročí přijetí ústavy v rámci oslav stého výročí federace. Oslavy nebyly velké a po roce 2001 se již v širokém měřítku nekonaly. Den ústavy byl obnoven v roce 2007 a je společně organizován Australským národním archivem, který uchovává původní dokumenty ústavy, a Ministerstvem pro přistěhovalectví a občanství.

• Konstitucionalismus