Studie syfilidy v Tuskegee
Tuskegee Syphilis Experiment (/tʌsˈkiːɡiː/) byla klinická studie. Studie byla provedena v letech 1932-1972 Úřadem veřejného zdravotnictví Spojených států amerických. Jejím cílem bylo studovat, jak syfilis postupuje (zhoršuje se), pokud není léčena. Subjekty studie (lidé, kteří byli zkoumáni) byli chudí afroameričtí pachtýři. Bylo jim řečeno, že dostávají od americké vlády bezplatnou zdravotní péči.
Tento experiment je známý tím, že žádnému ze zkoumaných mužů nebylo řečeno, že mají syfilis. Dokonce ani po roce 1940, kdy lékaři zjistili, že penicilin může syfilis vyléčit, nebyl mužům tento lék ani žádná jiná léčba poskytnuta. Muži nebyli informováni o tom, že nedostávají skutečnou léčbu nebo že je k dispozici lék. Tato studie vyvolala mnoho důležitých otázek týkajících se lékařské etiky.
Lékař odebírá krev jednomu z účastníků testů v Tuskegee.
Pozadí
Ve 30. letech 20. století, kdy studie začala, představovala syfilis ve Spojených státech velmi závažný zdravotní problém. Ve skutečnosti byla syfilis vážným zdravotním problémem po celou dobu historie. Syfilis se v průběhu času zhoršuje. Může být velmi bolestivá. Pokud není léčena, způsobuje poškození mozku a smrt. Ve 30. letech 20. století neexistoval na syfilis žádný lék. Léčba, která se používala, nefungovala dobře a některá byla jedovatá. Lékaři syfilidě nerozuměli. Z tohoto důvodu neměli žádný způsob, jak lidem s touto nemocí pomoci.
Bylo provedeno jen velmi málo studií o tom, jak syfilis působí na lidi. Jedna studie byla provedena v Norsku v roce 1928, ale zkoumala pouze bílé muže. Ve 30. letech 20. století se lidé domnívali, že syfilis postihuje lidi různých ras různým způsobem. Lékaři se domnívali, že kardiovaskulární systém Afroameričanů je syfilidou postižen více než centrální nervový systém. Studijní skupina Tuskegee se rozhodla studovat, jak syfilis ovlivňuje Afroameričany. Zdůvodňovali to tím, že stejně nemohou syfilis vyléčit ani léčit a že se dozvědí věci, které pomohou lékařům syfilis lépe pochopit.
Experiment
Začátky
Úřad pro veřejné zdraví začal pracovat na experimentu se syfilidou v Tuskegee v roce 1932 během velké hospodářské krize. Na studii se podílela také Tuskegee University, vysoká škola v Alabamě, která byla otevřená afroamerickým studentům. Pomáhali, protože se domnívali, že studie zlepší veřejné zdraví chudých lidí v oblasti.
Do studie se zapojilo celkem 600 afroamerických mužů z okresu Macon v Alabamě. Celkem 399 z nich mělo před zahájením studie syfilis. Zbývajících 201 mužů syfilis nemělo. (Ve výzkumu se tato zdravá skupina nazývá "kontrolní skupina"). Výzkumníci chtěli porovnat rozdíl mezi lidmi se syfilidou a bez ní. Muži dostali za účast ve studii bezplatnou zdravotní péči, stravu a bezplatné pohřební pojištění.
Původním cílem vědců bylo zkoumat účinky syfilis po dobu pouhých šesti měsíců. Nejprve studovali muže v experimentu po dobu šesti až osmi měsíců. Poté jim byla podávána jediná léčba, která byla v té době známa. Patřil k nim arsfenamin (který se dnes používá jako chemoterapie), masti ze rtuti a vizmut. Všechny tyto léčebné postupy byly velmi jedovaté. Některé léčebné postupy trochu pomohly, jiné naopak situaci zhoršily.
Peníze na léčbu
Studie Tuskegee získala peníze na léčbu mužů ve studii z Rosenwaldova fondu. Jednalo se o významnou organizaci z Chicaga, jejímž cílem byla filantropie. Konkrétně podporovala zlepšování černošského vzdělávání a rozvoj komunit na Jihu.
V roce 1928 Rosenwaldův fond spolupracoval se společností Public Health Services na studii více než 2 000 černošských dělníků ve společnosti Delta Pine and Land Company v Mississippi. Cílem studie bylo zjistit, jak častá je v této skupině syfilis. Rosenwaldův fond pomohl zajistit léčbu 25 % dělníků, kteří byli pozitivně testováni na syfilis. V roce 1929 však došlo ke krachu na burze. Začala také Velká hospodářská krize. Rosenwaldův fond prohlásil, že již nemůže platit léky na léčbu mužů z Tuskegee.
Studie pokračuje bez léčby
Po ztrátě financování (peněz) na léčbu studie pokračovala. Účastníkům studie nebylo nikdy řečeno, že léčbu nedostanou. Ve skutečnosti bylo mužům řečeno, že jsou léčeni kvůli "špatné krvi". "Zlá krev" bylo místní slovo, kterým lidé označovali různé nemoci, včetně syfilidy, chudokrevnosti a únavy.
Výzkumníci začali používat triky a lhát mužům ve studii, aniž by dbali na lékařskou etiku nebo práva mužů. Výzkumníci například chtěli mužům provést lumbální punkce ("odběry míchy"), aby změřili účinky syfilis. Tyto punkce páteře byly nebezpečné a velmi bolestivé. Aby se výzkumníci ujistili, že muži přijdou na odběry, poslali všem 400 subjektům dopis s názvem "Poslední šance na speciální léčbu zdarma". Byla to lež; spinální punkce nebyly léčbou.
Všichni účastníci studie také museli po smrti podstoupit pitvu, aby mohli získat pohřebné (peníze, které dostanou jejich rodiny na zaplacení pohřbu).
Poté, co byl ve 40. letech 20. století objeven penicilin jako lék, nepodávali vědci penicilin žádnému účastníkovi studie. Žádnému z účastníků také o penicilinu neřekli. Mnoha pacientům lhali a podávali jim placebo léčbu, aby vědci mohli nadále studovat, jak syfilis na muže působí. Výzkumníci to dělali i přesto, že věděli, že bez léčby by syfilis muže nakonec zabil.
Výzkumníci brání pacientům v léčbě
Během druhé světové války se 250 mužů z Tuskegee přihlásilo k odvodu. Těmto mužům armáda provedla lékařské vyšetření a diagnostikovala u nich syfilis. Bylo jim nařízeno, aby se před přijetím do armády podrobili léčbě syfilidy. Výzkumníci studie Tuskegee se však snažili zabránit tomu, aby se tito muži léčili. Jeden z pracovníků Úřadu veřejného zdravotnictví byl v té době citován: "Zatím bráníme známým pozitivním pacientům [mužům se syfilidou], aby se léčili."
V roce 1947 se penicilin stal běžnou léčbou syfilis. Nebyla to jen léčba, ale i lék. Vláda Spojených států vytvořila několik programů veřejného zdravotnictví, aby pomohla lidem získat lék. Vláda vytvořila "centra rychlé léčby", kam si lidé mohli chodit pro penicilin. Cílem vlády bylo syfilis vymýtit (aby již neexistoval). Když však tyto programy přišly do Macon County, výzkumníci studie zabránili mužům z Tuskegee, aby se jich zúčastnili.
Ukončení studie
Studie pokračovala až do roku 1972, kdy Peter Buxton, který rovněž pracoval pro Úřad pro veřejné zdraví, poskytl informace o experimentu jednomu reportérovi. To způsobilo, že studie byla 16. listopadu 1972 ukončena. Do té doby se všichni muži z Tuskegee se syfilidou 40 let skutečně neléčili.
Na konci studie v roce 1972 žilo již jen 74 testovaných osob. Z původních 399 mužů jich 28 zemřelo na syfilis. Dalších 100 zemřelo na související komplikace. Celkem 40 jejich manželek bylo nakaženo a 19 jejich dětí se narodilo s vrozenou syfilidou.
Lékař podá účastníkovi studie placebo (falešný lék).
Otázky a odpovědi
Otázka: Co byl experiment se syfilidou v Tuskegee?
Odpověď: Tuskegee Syphilis Experiment byla klinická studie, kterou v letech 1932-1972 prováděla Zdravotnická služba Spojených států amerických.
Otázka: Co bylo cílem experimentu Tuskegee Syphilis?
Odpověď: Cílem experimentu Tuskegee Syphilis bylo studovat, jak syfilis postupuje, pokud není léčen.
Otázka: Kdo byli účastníci experimentu Tuskegee Syphilis?
A: Subjekty experimentu Tuskegee Syphilis byli chudí afroameričtí pachtýři.
Otázka: Čemu testované osoby v rámci experimentu Tuskegee Syphilis věřily, že dostávají?
Odpověď: Testované osoby v rámci experimentu Tuskegee Syphilis věřily, že dostávají od americké vlády bezplatnou zdravotní péči.
Otázka: Byly testované osoby v rámci experimentu Tuskegee Syphilis informovány o tom, že mají syfilis?
Odpověď: Ne, nikdo ze zkoumaných mužů nebyl informován o tom, že má syfilis.
Otázka: Kdy byl objeven lék na syfilis?
Odpověď: Lék na syfilis, penicilin, byl objeven ve 40. letech 20. století.
Otázka: Byl testovaným osobám v rámci experimentu Tuskegee Syphilis podán lék na syfilis?
Odpověď: Ne, ani po objevení penicilinu nebyl zkoumaným mužům podán lék ani jiná léčba a nebylo jim řečeno, že takový lék je k dispozici.
