Sen o Gerontiovi

Dílo bylo zkomponováno pro Birminghamský hudební festival v roce 1900 a první provedení se konalo 3. října 1900 v birminghamské radnici. Při prvním provedení se vyskytly problémy: sbormistr zemřel během učení díla. Některá hudba zněla sboru podivně a působila mu velké potíže. Sólisté nebyli příliš dobří a pro dirigenta Hanse Richtera (který byl vynikajícím dirigentem) bylo obtížné zabránit sboru, aby zpíval rozladěně. Richter neměl čas dílo řádně připravit: celou partituru dostal až den před první zkouškou. Následujícího roku bylo dílo provedeno v Německu, kde bylo dobře přijato.

Dalším důvodem, proč se báseň v Anglii pomalu stávala populární, byla skutečnost, že myšlenky v ní obsažené vycházely z římskokatolického učení (John Henry Newman byl římskokatolický kardinál). To znamenalo, že řada anglikánských katedrál si její provádění nepřála, a proto byly v textu provedeny změny. Tato nová verze se používala pro představení na Festivalu tří sborů až do roku 1910. V Anglii se rychle stala populární. V roce 1903 byla provedena v Chicagu a New Yorku a poté v mnoha dalších městech.

O několik let dříve bylo Birminghamskému festivalu navrženo, aby Antonín Dvořák zkomponoval dílo na motivy "Snu o Gerontiovi". Rozhodli, že dílo je "příliš katolické".

V díle vystupují tři sóloví zpěváci. Nejdůležitější je tenorový sólista, který zpívá slova, jež pronáší umírající Gerontius. Dále je zde bas, který zpívá kněze, a mezzosoprán, který zpívá part anděla. Anděla agónie může zpívat stejný bas, který zpívá kněze. Sbor se někdy dělí na dvě části a někdy je v něm malá skupina vyšších hlasů, které se říká "polosbor".

Newmanova báseň vypráví o cestě duše smrtí. Přemýšlí o neviditelném světě římskokatolické teologie. Jméno Gerontius pochází z řeckého slova geron, "stařec". Jméno "Gerontius" se v díle nezpívá a ne všichni se shodují na tom, jak se vyslovuje. Řecké "geron" má tvrdé "g" (jako ve slově "grass"), ale anglická slova, která z něj pocházejí, mají často měkké "g", jako ve slově "geriatriac". Elgar nepoužil všechna slova Newmanovy básně. Ve druhé části vynechal mnoho meditací, které by jinak byly velmi dlouhé.

V první části slyšíme Geroncia, který je velmi věrný Bohu. Někdy je vyděšený, jindy však plný naděje. Skupina přátel (v textu nazývaných také "pomocníci") se k němu připojuje v modlitbě a rozjímání. Odchází v pokoji a kněz s asistenty se s ním loučí, když se vydává na cestu. Ve druhé části se Gerontius, nyní nazývaný "Duše", probudí na místě, které je zdánlivě bez prostoru a času, a uvědomí si, že je tam jeho anděl strážný. Má radost, že svůj úkol (přivést Geroncia k Bohu) splnila (anděl v Newmanově básni je muž, ale Elgar z anděla udělal ženu a roli svěřil zpěvačce). Vedou spolu dlouhý rozhovor, po němž putují k soudnému trůnu. Musí projít démony. Potkávají sbor andělů, kteří chválí boha. Anděl agónie prosí Ježíše, aby ušetřil duše věřících. Nakonec Gerontius krátce spatří Boha a v jediném okamžiku je souzen. Anděl strážný spouští Geroncia do uklidňujícího jezera očistce, dává mu poslední požehnání a slibuje mu, že se probudí ve slávě.

Elgar skladbu napsal pro velký orchestr, který kromě obvyklých nástrojů obsahuje pikolu, cor anglais, kontrafagot, harfu a varhany.

Ačkoli se obvykle označuje jako oratorium, nejedná se o oratorium v tradičním slova smyslu: v hudbě nejsou žádné přestávky (kromě přestávek mezi dvěma částmi) a nevypráví se v ní biblický příběh.

Hudba je napsána v pozdně romantickém stylu, který je zjevně inspirován Wagnerem, zejména jeho operou Parsifal. Na začátku "Snu o Gerontiovi" je dlouhý orchestrální úvod, v němž jsou použita témata, která budou v díle důležitá. Hudba postavy Geroncia je někdy v řečovém rytmu (podobném recitativu), ale často velmi lyrická. Elgar rychle přechází z jednoho stylu do druhého. Sbor poskytuje nádhernou reflexi toho, co se děje. Zvláště krásný je sbor andělů zpívajících "Chvála nejsvětějšímu ve výšinách". Sbor démonů se zpívá velmi obtížně.