Parsifal

Wagner se v 19. století zasloužil o změnu způsobu, jakým lidé poslouchali operu, více než kterýkoli jiný skladatel. V 18. století lidé chodili do opery, seděli v lóžích, povídali si s ostatními a byli vidět. Skladatelé psali opery s velkými áriemi, které umožňovaly pěvcům předvést své umění a přimět publikum k potlesku.

Wagner to všechno změnil. Brzy vytvořil opery, v nichž není rozdíl mezi recitativem (kde se vypráví příběh) a áriemi (velkými písněmi pro sólisty). Hudba jeho pozdějších oper, zejména Parsifala, je jako dlouhá souvislá linie s bohatou romantickou harmonií. Hudba se rozvíjí logicky, s leitmotivy (velmi krátké hudební útvary, které představují konkrétní osoby nebo myšlenky), které pomáhají hudbě a příběhu se rozvíjet.

Příběh Parsifala a Svatého grálu se dochoval v několika podobách z let 1170 až 1220. Wagner, který si slova svých oper psal vždy sám, použil směs několika těchto verzí příběhu tak, aby odpovídala jeho představám o opeře. Parsifal je mladý muž, který je "čistý blázen", což znamená, že je to nevinný, dobrý člověk, který pomalu začíná chápat svět. Svatý grál je pohár, z něhož měl pít Ježíš Kristus při Poslední večeři. Svaté kopí je kopí, kterým údajně římský voják probodl Ježíšovi bok, když byl posazen na kříž. Svatý grál a Svaté kopí jsou posvátné relikvie (věci z minulosti), které byly předány Titurelovi a jeho skupině křesťanských rytířů, aby se o ně starali. Titurel postavil hrad Montsalvat vysoko na lesních skalách, aby je střežil. Zejména musí dávat pozor na Klingsora, který žije nedaleko. Klingsor je kouzelník, který má zahradu plnou krásných květinových panen. Tyto dívky jsou v jeho moci. Jednou z nich je Kundry. Ta už byla stvořena k tomu, aby zlákala několik mladých rytířů do Klingsorovy moci. Ani Titurelův syn Amfortas neodolal vábení Kundry. Připravila ho o kopí a těžce ho zranila, než byl zachráněn. Na začátku opery leží v bolestech. Jediné, co by mohlo ránu zahojit, by byl dotek svatého kopí, které má nyní Klingsorová, a jediný, kdo by mohl toto kopí znovu získat, je "čistý blázen", mladík, který neví nic o zlu světa a který dokáže odolat kráse květinových panen.

První dějství

Opera začíná orchestrální předehrou (Wagner ji nenazývá předehrou). Když se zvedne opona, Gurnemanz, jeden ze starších rytířů, probudí dva spící sluhy. Ti klečí a modlí se, zatímco krále Amfortase snášejí na lůžku k lesnímu jezeru, aby si vykoupal ránu. Přijíždí Kundry, která se tam řítí na svém koni a hledá něco, co by mu ránu zahojilo (když je Kundry pryč od Klingsora, není v jeho moci. Cítí, že to byla její vina, že byl Amfortas zraněn. Když Kundry není v Klingsorově moci, je vlastně věrným poslem Grálu).

Náhle padne Gurnemanzovi k nohám mrtvá zraněná labuť (pták, který je pro rytíře Grálu posvátný). Labuť zabil Parsifal. Ten nevěděl, že to bylo špatné, ale když ho rytíři zajmou, uvědomí si svou vinu a šíp zlomí. Rytíři se ho ptají na jméno, ale Parsifal říká, že neví, jak se jmenuje a odkud pochází. Rytíři si najednou uvědomí, že Parsifal je ten ryzí blázen, kterého potřebují a který dokáže zajmout Svaté kopí.

Scéna se mění. Rytíři přijímají. Amfortas má strašné bolesti, ale musí splnit svou povinnost při obřadu. Když je ukázán Svatý grál, v sále se jasně třpytí. Rytíři klesají na kolena. Jen Parsifal jako by nechápal smysl toho všeho.

Druhé dějství

Dějištěm je Klingsorova kouzelná zahrada u jeho hradu. Kundry jím vyvolaná je nyní zcela jiná: nemá žádnou vlastní moc a je ovládána a trýzněna Klingsorem. Klingsor si všimne, že se k němu z dálky blíží Parsifal, kterého očekává, a vyšle své kouzelné rytíře, aby s ním bojovali, přičemž očekává, že je Parsifal porazí. Květinové panny, manželky rytířů, spatří Parsifala a osloví ho jeho jménem. Ještě nikdy ho nikdo neoslovil jménem. Když ho jedna z nich políbí na rty, náhle si uvědomí, co má udělat. Nyní si vzpomíná na vše, co se stalo v prvním dějství, a chápe jeho význam. Odhodí dívku stranou. Objeví se Klingsor a hodí po Parsifalovi kopí, ale to se kouzlem zastaví nad Parsifalovou hlavou. Parsifal ho popadne a udělá znamení kříže. Hrad je zničen, zahrady zmizí a on odchází zpět ke Grálu.

Třetí dějství

Po cestě, která mu zabere mnoho let, se Parsifal vrací do lesa Grálu. Gurnemanz je nyní velmi starý. Kundry pracuje pro rytíře. Sám Parsifal je oblečen jako černý rytíř. Kundry ho pozná, ale Gurnemanz ne. Rozčiluje ho, že v tento svatý den (je Velký pátek) přichází ozbrojený cizinec. Parsifal hodí kopí do země, odloží zbraně a sundá si přilbu. Gurnemanz si uvědomí, kdo to je. Pomůže mu obléknout se jako rytíř Grálu. Kundry mu umyje nohy a osuší je svými dlouhými vlasy. Gurnemanz požehná Parsifalovi hlavu. Parsifal je nyní rytířem Grálu a pokřtí Kundry. Titurel právě zemřela a Amfortas, stále ve strašných bolestech, vychází, aby odkryl Grál. Parsifal vstoupí a dotkne se rány hrotem kopí. Amfortasova bolest se mění ve štěstí, svatyně je otevřena, Grál je obklopen světlem. Rytíři pokleknou, Kundry pokojně umírá. Vše je odpuštěno. Hudba končí vyvrcholením založeným na leitmotivech svatého grálu a svátosti.

Až do roku 1903 byl Bayreuth Festspielhaus jediným místem, kde se směla hrát Wagnerova opera Parsifal. V roce 1903 byla opera uvedena v Metropolitní opeře v New Yorku. Brzy se hrála i na dalších místech.

Wagner Parsifala s oblibou označoval jako "ein Bühnenweihfestspiel" ("slavnostní hra k posvěcení jeviště"). V Bayreuthu se stalo tradicí, že po prvním dějství opery se nesmí tleskat.

Dirigentem prvního představení byl Hermann Levi, dvorní dirigent mnichovské opery. Wagner měl námitky proti tomu, aby Parsifala dirigoval Žid (Leviho otec byl ve skutečnosti rabín). Wagner nejprve navrhl Levimu, aby konvertoval ke křesťanství, což Levi odmítl. Wagner poté napsal králi Ludvíkovi, že se rozhodl Leviho přijmout. A to i přesto, že (jak tvrdil) dostával stížnosti, že "ze všech děl právě toto nejkřesťanštější dílo" by měl dirigovat Žid. Král s tím vyjádřil spokojenost. Řekl, že "lidé jsou v podstatě všichni bratři". Wagner králi napsal, že "považuje židovskou rasu za zrozeného nepřítele čistého lidství a všeho ušlechtilého v něm".