Bitva v Ardenách

Po přesunu z Normandie na konci července 1944 a vylodění v jižní Francii 15. srpna 1944 postupovali Spojenci směrem k Německu rychleji, než se očekávalo.

Spojenecká vojska byla unavená týdny nepřetržitých bojů a zásoby byly velmi nízké. V říjnu se sice zásobování zlepšilo, ale nedostatek vojáků byl stále velkým problémem.

Generál Eisenhower a jeho štáb vybrali oblast Arden, kterou držela 1. americká armáda, jako oblast, kterou by mohlo držet co nejméně vojáků. Ardeny byly vybrány proto, že terén nabízel dobrou obranu a nebylo zde mnoho silnic.

Rychlost spojeneckého postupu a nedostatek hlubokovodních přístavů ztěžovaly Spojencům zásobování jejich vojsk. Zásobovací operace na plážích využívající vyloďovací oblasti v Normandii nemohly zajistit dostatek zásob. Jediný přístav, který Spojenci dobyli, byl Cherbourg poblíž původních invazních pláží, ale Němci jej rozbili a zaminovali.

Spojencům trvalo mnoho měsíců, než si vybudovali schopnost přepravovat náklad. Spojenci sice v prvních zářijových dnech dobyli zcela neporušený přístav Antverpy v Belgii, ten však fungoval až od 28. listopadu. Řeka Šelda musela být vyčištěna od německých vojsk i námořních min.

Omezení vedla k neshodám mezi generálem Dwightem D. Eisenhowerem a polním maršálem Bernardem Montgomerym o tom, zda bude mít přístup k zásobám Montgomery nebo americký generál Omar Bradley na jihu.

Německá vojska měla až do května 1945 pod kontrolou několik velkých přístavů na pobřeží Lamanšského průlivu. Zničení francouzského železničního systému před dnem D ztížilo Němcům reakci na invazi. Byl to také problém pro Spojence, protože oprava tratí a mostů zabrala nějaký čas.

Zásobování frontových jednotek zajišťoval systém nákladní dopravy, ale k dosažení frontové linie u belgických hranic bylo zapotřebí obrovské množství pohonných hmot. Začátkem října Spojenci zastavili velké útoky, aby zlepšili své zásobovací linie.

Montgomery i Bradley žádali o dodávky zásob pro své armády, aby mohli pokračovat v útoku na Němce. Generál Eisenhower chtěl, aby Montgomeryho severní jednotky otevřely přístav Antverpy a obsadily Porúří, průmyslovou část Německa.

Když se spojenci zastavili, mohl německý polní maršál Gerd von Rundstedt přeorganizovat německé armády do organizované obrany.

Operace Market Garden polního maršála Montgomeryho dosáhla jen některých svých cílů. Její územní zisky způsobily, že zásobovací situace Spojenců byla horší než předtím. V říjnu vybojovala kanadská 1. armáda bitvu u Šeldy a otevřela přístav Antverpy pro lodní dopravu. V důsledku toho se do konce října zásobovací situace zlepšila.

I přes přestávku v bojích po bitvách u Šeldy měli Němci vážné problémy. Zatímco na podzim pokračovaly operace, zejména lotrinské tažení, bitva u Cách a boje v Hürtgenském lese, situace na západě se změnila jen málo.

Spojenci se pomalu blížili k Německu, ale nedostali se tam. Západní spojenci měli na frontě nebo v její blízkosti již 96 divizí a dalších deset divizí přicházelo z Velké Británie. Další spojenecké výsadkové jednotky zůstávaly v Anglii. Němci měli celkem 55 divizí.

Adolf Hitler slíbil svým generálům 18 pěších a 12 obrněných nebo mechanizovaných divizí. V plánu bylo použít 13 pěších divizí, dvě výsadkové divize a šest tankových divizí ze záloh. Na východní frontě zničila sovětská operace Bagration během léta velkou část německé skupiny armád Střed.

Operace skončila až poté, co postupujícím jednotkám Rudé armády došly zásoby. V listopadu se sovětské jednotky připravovaly na zimní útok.

Mezitím spojenecké letecké útoky na počátku roku 1944 znemožnily německému letectvu létat. To znamenalo, že německá armáda měla jen málo informací o bojišti a neměla možnost zastavit spojenecké zásobování. Denní pohyb německých sil byl snadno zaznamenán a zastavení dodávek v kombinaci s bombardováním rumunských ropných polí znamenalo, že Německo nemělo ropu a benzin.

Jednou z mála výhod německých sil v listopadu 1944 bylo, že již nebránily celou západní Evropu. Jejich frontové linie na západě byly zkráceny a nacházely se mnohem blíže k německým hranicím. To snížilo jejich problémy se zásobováním, přestože Spojenci ovládali letectvo.

Kromě toho jejich telefonní a telegrafní síť znamenala, že pro komunikaci již nebyly nutné vysílačky, což snížilo účinnost prolamování spojeneckých kódů Ultra. Přesto ULTRA denně odeslala přibližně 40-50 kódovaných zpráv. Zaznamenali čtyřnásobné zvýšení německých stíhacích sil a zaznamenali, že se plánuje útok. ULTRA také zachytila informace o mnoha železničních a silničních pohybech v regionu.

Příprava ofenzivy

Německý vůdce Adolf Hitler se domníval, že jeho mobilní rezervy mu umožňují provést jeden velký útok. I když si uvědomoval, že na východní frontě nelze ničeho dosáhnout, stále věřil, že ofenziva proti západním spojencům může být úspěšná.

Hitler věřil, že se mu podaří rozdělit spojenecké síly a přimět Američany a Brity, aby se dohodli na separátním míru, nezávislém na Sovětském svazu.

Úspěch na západě by Němcům poskytl čas na konstrukci a výrobu modernějších zbraní (například proudových letadel, nových konstrukcí ponorek a supertěžkých tanků) a umožnil by vybudování sil na východě.

Vzhledem k omezené síle svých pozemních sil se Němci domnívali, že je lepší zaútočit na Západě proti menším spojeneckým silám než proti obrovským sovětským armádám. I při zničení celých sovětských armád by Sovětům stále zůstalo více vojáků.

Několik vysokých německých vojenských důstojníků, jako například polní maršál Walter Model, se domnívalo, že útok nebude úspěšný. Nabízeli různé plány, ale Hitler je neposlouchal. Plán vyžadoval špatné počasí, včetně husté mlhy a nízko položených mraků, které by ztížily let spojeneckých letadel. Hitler původně stanovil útok na konec listopadu, před začátkem ruské zimní ofenzivy.

Na západě začaly problémy se zásobováním zpomalovat spojenecké operace, i když otevření přístavu Antverpy koncem listopadu situaci zlepšilo. Pozice spojeneckých armád se táhly od jižní Francie až na sever do Nizozemska. Němci chtěli zaútočit na tenkou linii spojeneckých sil. Domnívali se, že tím zastaví spojenecký postup na západní frontě.

Bylo připraveno několik plánů velkých útoků na Západ. První plán počítal s útokem na americké síly v okolí Cách a s obklíčením americké 9. armády. Druhý plán počítal s bleskovým útokem přes slabě bráněné Ardeny. Jeho cílem bylo rozdělit armády podél americko-britských linií a dobýt Antverpy.

Hitler zvolil druhý plán. Líbila se mu myšlenka rozdělení angloamerických armád. Mezi Montgomerym a Pattonem docházelo k mnoha sporům. Hitler doufal, že těchto neshod využije. Pokud by se útokem zmocnil Antverp, čtyři kompletní armády by uvízly bez zásobování za německými liniemi.

Oba plány byly zaměřeny na útoky proti americkým silám. Hitler se domníval, že Američané nejsou schopni dobře bojovat. Domníval se, že americký lid ztratí naději, jakmile se dozví o americké prohře.

Vedením útoků byli pověřeni Generalfeldmarschall (polní maršál) Walther Model a polní maršál Gerd von Rundstedt.

Model i von Rundstedt se domnívali, že cílit na Antverpy je vzhledem k nedostatku německých zdrojů na konci roku 1944 příliš obtížné. Zároveň se domnívali, že pouhá defenziva by porážku pouze oddálila. Vypracovali plány, jejichž cílem nebylo překročit řeku Mázu; Modelův byl Unternehmen Herbstnebel (Operace Podzimní mlha) a von Rundstedtův Fall Martin ("Plán Martin").

Oba polní maršálové ukázali své plány Hitlerovi, který je odmítl ve prospěch svého "velkého řešení".

Názvy operací

Slovní spojení "bitva o výběžek" vymyslel dobový tisk, aby popsal způsob, jakým se spojenecká frontová linie na válečných mapách vyboulila dovnitř.

Po skončení války vydávala americká armáda medaili Ardeny-Alsasko jednotkám, které se účastnily operací v severozápadní Evropě. Medaile se vztahovala na ardenský sektor, kde se bitva odehrála, a na jednotky jižněji v alsaském sektoru.

Plánování

V polovině září OKW na Hitlerův rozkaz rozhodlo, že útok bude zahájen v Ardenách, stejně jako v roce 1940. Mnoho německých generálů mělo námitky, ale útok byl naplánován a proveden. V roce 1940 prošly německé jednotky Ardenami za tři dny, než zaútočily na nepřítele, ale plán z roku 1944 počítal s bitvou v lese. Hlavní síly měly postupovat na západ k řece Máse a pak se stočit na severozápad k Antverpám a Bruselu.

Husté lesy v Ardenách by ztěžovaly pohyb. Za řekou Meusou se rozkládalo otevřené území, odkud se Němci mohli rychle přesunout k pobřeží.

Pro operaci byly vybrány čtyři armády. První byla Šestá tanková armáda pod velením generála SS Seppa Dietricha - nově vytvořená 26. října 1944, která využívala nejstarší a nejzkušenější Waffen-SS: 1. SS Panzer Division Leibstandarte Adolf Hitler a také 12. SS Panzer Division Hitlerjugend. Nejsevernější útočnou silou byla 6. tanková armáda. Měla za úkol dobýt Antverpy.

Pátá tanková armáda pod velením generála Hasso von Manteuffela dostala rozkaz dobýt Brusel.

Sedmá armáda pod velením generála Ericha Brandenbergera dostala rozkaz k útoku na jih. Tato armáda byla tvořena pouze čtyřmi pěšími divizemi bez obrněných skupin. V důsledku toho dosáhla v průběhu bitvy jen malého pokroku.

Vedlejší roli hrála také patnáctá armáda pod velením generála Gustava-Adolfa von Zangena. Ta se nacházela na úplném severu ardenského bojiště. Měla za úkol držet americké jednotky na místě. V případě vhodných podmínek mohla také zaútočit.

K tomu, aby byl útok úspěšný, byly zapotřebí čtyři prvky: útok musel být naprostým překvapením; povětrnostní podmínky musely být špatné, aby zastavily spojeneckou leteckou převahu; postup musel být rychlý. Musely by být zachyceny spojenecké zásoby pohonných hmot, protože Wehrmacht měl nedostatek paliva. Generální štáb odhadoval, že mají dostatek paliva pouze na pokrytí třetiny až poloviny území do Antverp.

Plán původně počítal s necelými 45 divizemi, včetně tuctu tankových a pancéřových divizí tvořících pancéřový hrot a různých pěších jednotek tvořících obrannou linii. V té době však již německá armáda trpěla nedostatkem pracovních sil a síly byly zredukovány na přibližně 30 divizí.

Přestože si zachovala většinu obrněné techniky, neměla dostatek pěších jednotek kvůli potřebám obrany na východě. Těchto 30 nově obnovených divizí využilo jedny z posledních rezerv německé armády. Byly mezi nimi jednotky Volksgrenadier vytvořené ze směsi veteránů a rekrutů, kteří byli dříve považováni za příliš mladé nebo příliš staré pro boj. Během příprav byl čas na výcvik, vybavení a zásobování nedostatečné. Nedostatečné byly i německé zásoby pohonných hmot. Materiál a zásoby, které nebylo možné přepravovat po železnici, musely být kvůli úspoře paliva taženy koňmi. Mechanizované a tankové divize by byly do značné míry závislé na ukořistěném palivu. V důsledku toho byl začátek útoku odložen z 27. listopadu na 16. prosince. ^[]

Před ofenzívou Spojenci o pohybu německých vojsk nevěděli. Během osvobozování Francie poskytoval francouzský odboj informace o pohybu Němců. Po dosažení německých hranic tyto informace nebyly k dispozici. Ve Francii byly rozkazy uvnitř německé armády předávány pomocí rádiových zpráv kódovaných strojem Enigma. Ty mohli zachytit a rozluštit spojenečtí luštitelé v Bletchley Parku a získat tak zpravodajské informace známé jako ULTRA.

V Německu se takové rozkazy obvykle přenášely pomocí telefonu a dálnopisu a na veškerou komunikaci o útoku byl vydán zvláštní rozkaz o rádiovém tichu. Velký zásah ve wehrmachtu po spiknutí s cílem zabít Hitlera z 20. července vedl k mnohem přísnějšímu zabezpečení a menšímu úniku informací. Mlhavé podzimní počasí také znemožnilo spojeneckým průzkumným letounům spatřit Němce na zemi.

Německé jednotky v oblasti dostávaly místo dřeva na vaření dřevěné uhlí, aby se omezil kouř a snížila se pravděpodobnost, že si spojenečtí pozorovatelé uvědomí, že dochází k hromadění vojsk.

Spojenecké velení považovalo Ardeny za klidný sektor. Podle spojeneckých zpravodajských služeb nebyli Němci schopni v této pozdní fázi války podniknout žádné větší útoky. Spojenci se domnívali, že se Němci připravují na obranu. Spojenci se domnívali, že se kolem Düsseldorfu na severním Rýně formuje nová obranná armáda. Němci oklamali Spojence tím, že zvýšili počet baterií flaku v oblasti a uskutečnili více rádiových přenosů v oblasti.

Útok, který přišel, spojenecké síly zcela překvapil. Šéf zpravodajské služby třetí armády USA plukovník Oscar Koch, šéf zpravodajské služby první armády USA a zpravodajský důstojník SHAEF varovali, že Němci mohou zaútočit na oblast VIII. amerického sboru. Tato varování americká 12. skupina armád ignorovala.

Protože Ardeny byly považovány za klidný úsek, Spojenci je využívali jako cvičiště pro nové jednotky a odpočinkovou zónu. Americké jednotky nasazené v Ardenách tak byly směsicí nezkušených jednotek (například americké 99. a 106. divize "Zlatých lvů") a veteránů, kteří byli do tohoto sektoru vysláni k odpočinku (28. pěší divize).

Pro útok byly naplánovány dvě velké speciální operace. V říjnu bylo rozhodnuto, že Otto Skorzeny, německé komando, povede operační skupinu anglicky mluvících německých vojáků. Tito vojáci měli být oblečeni do amerických a britských uniforem. Měli se dostat za americké linie a měnit směrovky, zavádět dopravu, způsobovat poruchy a zmocňovat se mostů přes řeku Mázu mezi Liège a Namurem.

Koncem listopadu přibyla další speciální operace: plukovník Friedrich August von der Heydte měl vést Fallschirmjäger (výsadkářskou) Kampfgruppe v operaci Stösser, nočním výsadku za spojeneckými liniemi, jehož cílem bylo obsadit důležitou silnici u Malmedy.

Německá rozvědka stanovila 20. prosinec jako předpokládané datum zahájení nadcházejícího sovětského útoku.

Po pokusu o spiknutí 20. července a po postupu Rudé armády opustil Hitler se svým štábem velitelství Wolfsschanze ve Východním Prusku. Po krátké návštěvě Berlína odjel Hitler 11. prosince svým vlakem (Führersonderzug) do Giessenu a usadil se ve velitelském komplexu Adlerhorst na zámku Kransberg.

Von Rundstedt zřídil své operační velitelství poblíž Limburgu, dostatečně blízko, aby generálové a velitelé tankových sborů, kteří měli vést útok, mohli Alderhost navštívit.

V osobním rozhovoru 13. prosince mezi Waltherem Modelem a Friedrichem von der Heydtem, který byl pověřen vedením operace Stösser, dával von der Heydte operaci Stösser méně než 10% šanci na úspěch. Model mu řekl, že je nutné pokus provést.

V severním sektoru byla Dietrichova 6. tanková armáda zadržována téměř 24 hodin jedinou četou a čtyřmi americkými předsunutými dělostřeleckými pozorovateli. Poté zaútočili na Losheimskou mezeru a Elsenbornský hřeben, aby se dostali k Liège a Antverpám.

V oblasti Arden se vyskytly silné sněhové bouře. To udrželo spojenecká letadla na zemi, ale také zpomalilo německý postup. Docházelo k obrovským dopravním zácpám a nedostatku pohonných hmot.

von Manteuffelova pátá tanková armáda zaútočila směrem na Bastogne a Saint Vith. Na jihu se Brandenbergerova sedmá armáda přesunula k Lucembursku.

Pouhý měsíc předtím se 250 příslušníků Waffen-SS pokusilo během bitvy o Vianden dobýt zpět město Vianden od lucemburského odboje. SS prohrály.

Bitva o hřeben Elsenborn byla důležitou součástí bitvy v Ardenách. Útok vedla jedna z nejlépe vybavených německých divizí na západní frontě, 1. tanková divize SS (LSSAH).

Divize tvořila vedoucí jednotku celé německé 6. tankové armády. SS Obersturmbannführer Joachim Peiper vedl Kampfgruppe Peiper, kterou tvořilo 4 800 mužů a 600 vozidel.

Útoky pěších jednotek 6. tankové armády na severu dopadly špatně kvůli silnému odporu americké 2. a 99. pěší divize.

První den byl německý prapor o 500 mužích zadržen na 10 hodin. Pěchota 9. pluku Fallschirmjaeger 3. divize Fallschirmjaeger dostala rozkaz zaútočit na vesnici jako první.

Jediná četa o síle 18 mužů z 99. pěší divize a čtyři předsunutí letečtí návodčí zadrželi prapor čítající asi 500 německých výsadkářů až do západu slunce, což způsobilo 92 německých obětí.

To zastavilo německý postup. Kampfgruppe Peiper v čele 6. tankové armády SS Oberstgruppenführera Seppa Dietricha dostala rozkaz obsadit silnici Losheim-Losheimergraben. Peiper zahájil svůj postup až téměř ve čtyři hodiny odpoledne, tedy s více než šestnáctihodinovým zpožděním.

Kampfgruppe Peiper dosáhla 17. prosince brzy ráno stanice Bucholz a zajala části 3. praporu 394. pěšího pluku. Obsadili americký sklad pohonných hmot v Büllingenu, kde doplnili palivo a pokračovali na západ.

Na severu se 277. Volksgrenadier Division pokoušela prorazit americkou 99. pěší divizi a pozice 2. pěší divize.

12. tanková divize SS, posílená o další pěší divize (Panzergrenadier a Volksgenadier), obsadila Losheimergraben a zaútočila na vesnice Rocherath a Krinkelt.

Jejich záměrem bylo ovládnout vesnice Rocherath-Krinkelt, čímž by si uvolnili cestu na hřeben Elsenbornu. Tím by Němci získali kontrolu nad cestami na jih a západ a zajistili by zásobování obrněných sil Kampfgruppe Peiper.

Americká obrana zabránila Němcům v přístupu k zásobám u belgických měst Liège a Spa. Po více než deseti dnech bojů vytlačili Američany z vesnic, ale nedokázali je přesunout z hřebene. V. sbor 1. americké armády zabránil německým silám dosáhnout silnic na západ od nich.

99. pěší divize měla sice početní převahu, ale přesto si vyžádala mnoho mrtvých a zraněných Němců. Divize ztratila asi 20 % svého stavu, z toho 465 padlých a 2 524 evakuovaných kvůli zraněním, úrazům nebo únavě. Německé ztráty byly mnohem vyšší. V severním sektoru zahrnovaly více než 4 000 mrtvých a zničení šedesáti tanků a velkorážních děl. Historik John S. D. Eisenhower napsal: "... akce 2. a 99. divize na severním rameni lze považovat za nejrozhodnější v ardenském tažení." V roce 1943 se v Ardenách uskutečnila první bitva u Arden.

Kampfgruppe Peiper jede na západ

Kampfgruppe Peiper vstoupila do Honsfieldu, jednoho z odpočinkových center 99. divize. Mnoho jich zabili, zničili řadu amerických obrněných jednotek a vozidel a zajali několik desítek zajatců, kteří byli zavražděni. Peiper se snadno zmocnil města a 50 000 amerických galonů (190 000 l; 42 000 imp gal) paliva pro svá vozidla. Peiper poté postupoval severozápadním směrem k Büllingenu. Peiper se otočil na jih, aby obešel Hünningen.

Masakr v Malmedy

Dne 17. prosince ve 12:30 se Kampfgruppe Peiper nacházela poblíž vesnice Baugnez, když se setkala s 285. polním dělostřeleckým pozorovacím praporem 7. obrněné divize USA. Po boji se Američané vzdali. Byli posláni stát na pole. Vojáci SS náhle zahájili palbu na zajatce. Několik jich přežilo a spojeneckými liniemi prošla zpráva o zabíjení válečných zajatců. Po skončení války byli vojáci a důstojníci Kampfgruppe Peiper, včetně Joachima Peipera a generála SS Seppa Dietricha, postaveni před soud v procesu s masakrem v Malmedy.

Masakr v Chenogne

Po masakru v Malmedy, na Nový rok 1945, po předchozím rozkazu nebrat zajatce, zastřelili američtí vojáci šedesát německých válečných zajatců u belgické vesnice Chenogne (8 km od Bastogne).

Němci postupují na západ

Do večera se Němci přesunuli na sever, aby bojovali s americkou 99. pěší divizí. Peiperovy jednotky se opozdily kvůli americkému odporu a kvůli tomu, že když Američané ustupovali, vyhodili do povětří mosty a vyprázdnili sklady s palivem.

Peiperova jednotka měla zpoždění a jeho vozidla potřebovala palivo. Postup z Eifelu do Stavelotu jim trval 36 hodin. ^[]

Kampfgruppe Peiper zaútočila 18. prosince na Stavelot, ale nepodařilo se jí město dobýt dříve, než Američané vyprázdnili velký sklad pohonných hmot. Tři tanky se pokusily dobýt most, ale vedoucí tank byl zneškodněn minou. 60 granátníků postupovalo vpřed, ale bylo zastaveno americkou palbou. Po tankové bitvě následujícího dne Němci vstoupili do vesnice, když američtí ženisté nevyhodili most do povětří.

Peiper spěchal k mostu u Trois-Ponts a většinu svých sil nechal ve Stavelotu. Když k němu 18. prosince v 11:30 dorazili, ustupující američtí ženisté ho vyhodili do povětří.

Peiper se vydal na sever. U Cheneux na něj zaútočily americké stíhací bombardéry a zničily dva tanky a pět halftracků. Skupina se dala do pohybu za soumraku v 16:00. Ze dvou mostů, které nyní zbývaly mezi Kampfgruppe Peiper a řekou Meuse, byl most přes Lienne vyhozen Američany do povětří, když se Němci přiblížili.

Peiper se obrátil na sever a zastavil své jednotky v lesích mezi La Gleize a Stoumontem. Dozvěděl se, že Stoumont je pevně držen a že Američané přivádějí nové jednotky ze Spa.

Jižně od Peiperu se postup Kampfgruppe Hansen zastavil. SS Sturmbannführer Knittel překročil most u Stavelotu, ale Američané Stavelot znovu dobyli. Peiperovi i Knittelovi hrozilo, že budou odříznuti.

Německý postup zastaven

Za úsvitu 19. prosince zaútočil Peiper na americké obránce Stoumontu. Do útoku vyslal pěchotu z 2. SS Panzergrenadier Regimentu a rotu Fallschirmjägerů. Následoval tankový útok, kterým získal východní okraj města.

Dorazil americký tankový prapor, ale Peiper nakonec Stoumont v 1030 obsadil. Knittel se spojil s Peiperem a ohlásil, že Američané znovu dobyli Stavelot na východě. Peiper nařídil Knittelovi, aby Stavelot dobyl zpět.

Domníval se, že Kampfgruppe nemá dostatek paliva na překročení mostu západně od Stoumontu. Téhož večera dorazila do La Gleize americká 82. výsadková divize pod velením generálmajora Jamese Gavina.

Kampfgruppe Sandig, která měla za úkol dobýt Stavelot, zahájila další útok, ale bez úspěchu. Velitel 6. tankové armády SS-Oberstgruppenführer Sepp Dietrich nařídil Hermannu Prießovi, veliteli I. tankového sboru SS, aby pomohl Peiperově Kampfgruppe, ale Prieß nebyl schopen prorazit.

Malé jednotky amerického 2. praporu 119. pluku zaútočily na Kampfgruppe Peiper během dopoledne 21. prosince. Byly zatlačeny zpět a několik jich bylo zajato, včetně velitele praporu majora Hala McCowna.

Při pokusu o ústup z Cheneux se američtí výsadkáři z 82. výsadkové divize dostali do prudkých bojů s Němci. Američané 22. prosince ostřelovali Kampfgruppe Peiper.

Přestože Němcům došly potraviny a neměli palivo, pokračovali v boji. Špatně dopadla zásobovací mise Luftwaffe, která vysadila padákem zásoby pro americké jednotky ve Stoumontu.

V La Gleize Peiper zřídil obranu. Dne 23. prosince se rozhodl prorazit zpět k německým liniím. Muži Kampfgruppe opustili svá vozidla a těžkou techniku.

Operace Stösser

Operace Stösser byl výsadek parašutistů do amerického týlu v oblasti High Fens (francouzsky Hautes Fagnes; německy Hohes Venn; nizozemsky Hoge Venen). Cílem byla křižovatka "Baraque Michel".

Byl to jediný noční výsadek německých parašutistů během druhé světové války. II. parašutistický sbor vyslal 100 mužů z každého svého pluku. Na společný výcvik měli málo času.

Seskok padákem byl neúspěšný. Von der Heydte skončil s asi 300 vojáky. Jejich síly byly příliš malé a slabé na to, aby se mohly postavit Spojencům. Stáhli se směrem k Německu a zaútočili na týl amerických linií. Pouze asi 100 jeho unavených mužů nakonec dosáhlo německého týlu.

Wereth 11

Další, mnohem menší masakr se odehrál 17. prosince 1944 v belgickém Werethu. Jedenáct černých amerických vojáků bylo po kapitulaci mučeno a poté zastřeleno muži 1. tankové divize SS, patřící ke Kampfgruppe Knittel. Odpovědnost nesli muži ze třetí roty průzkumného praporu.

Němcům se dařilo lépe, když pátá tanková armáda zaútočila na pozice americké 28. a 106. pěší divize. Němcům chyběla síla, kterou měli na severu, ale stále měli více vojáků a zbraní než 28. a 106. divize. Obklíčili dva pluky (422. a 423.) 106. divize a donutili je ke kapitulaci.

Oficiální historie americké armády uvádí: "Bylo zde ztraceno nejméně sedm tisíc mužů a pravděpodobně se číslo blíží osmi nebo devíti tisícům."

Bitva o Svatý Vít

Ve Svatém Vítu to měly von Manteuffelovy a Dietrichovy jednotky těžké. Obránci odolávali německým útokům. To zpomalilo německý postup.

Montgomery 21. prosince nařídil evakuaci St. Vithu. Americké jednotky se dostaly do zákopů, což ztížilo německý postup. Do 23. prosince dostaly americké jednotky rozkaz ustoupit západně od řeky Salm. Protože německý plán požadoval obsazení St. Vithu do 18:00 dne 17. prosince, měli zpoždění.

Mosty přes řeku Mázu

Na ochranu přechodů přes řeku Mázu nařídil Montgomery 19. prosince jednotkám, aby držely mosty.

Německý postup ve středu byl nejúspěšnější. Páté tankové armádě velela 2. tanková divize, zatímco Panzer Lehr Division postupovala z jihu. Řeka Ourthe byla překročena u Ourtheville 21. prosince.

Nedostatek pohonných hmot na jeden den zastavil postup, ale 23. prosince útok pokračoval směrem k městům Hargimont a Marche.

Hargimont byl dobyt ještě téhož dne, ale Marche bránila americká 84. divize. Generál Lüttwitz, velitel XXXXVII. tankového sboru, nařídil divizi, aby se obrátila na západ směrem k Dinantu a řece Mose. Druhá tanková divize stále rychle postupovala.

22./23. prosince bylo dosaženo lesa Foy-Notre-Dame nedaleko Dinantu. Dne 24. prosince bylo dosaženo nejvzdálenějšího bodu. Panzer Lehr Division obsadila město Celles. Dál na severu se části 2. tankové divize nacházely v blízkosti řeky Meuse.

Spojenecké síly zabránily německým jednotkám přiblížit se k mostu v Dinantu. Koncem Štědrého dne byl postup v tomto sektoru zastaven spojeneckými silami.

Operace Greif a operace Währung

Při operaci Greif dostal Otto Skorzeny za spojenecké linie anglicky mluvící Němce v amerických uniformách. Přestože se jim nepodařilo dobýt mosty přes Mázu, způsobili zmatek a fámy se rychle rozšířily. Dokonce i generál George Patton byl znepokojen a popsal situaci generálu Dwightu Eisenhowerovi.

Po celém spojeneckém týlu byla zřízena kontrolní stanoviště, která výrazně zpomalovala pohyb vojáků a techniky. Američtí policisté na těchto kontrolních stanovištích se ptali vojáků na věci, které měl znát každý Američan.

Zpřísněné bezpečnostní opatření velmi ztížilo pohyb německých vojáků a řada z nich byla zajata. Dokonce i při výsleších šířili lži. když se jich ptali na jejich úkol, někteří z nich tvrdili, že jim bylo řečeno, aby jeli do Paříže buď zabít, nebo zajmout generála Dwighta Eisenhowera.

Bezpečnostní opatření kolem generála byla výrazně posílena a Eisenhower byl držen ve svém štábu.

Protože Skorzenyho muži byli zajati v amerických uniformách, byli popraveni jako špioni. To byla v té době běžná praxe všech armád. Skorzeny uvedl, že mu němečtí právní experti řekli, že pokud svým mužům nenařídí, aby bojovali v amerických uniformách, je taková taktika legitimním trikem.

Skorzeny a jeho muži nosili německé uniformy pod americkými pro případ zajetí. Skorzeny byl v roce 1947 souzen americkým vojenským tribunálem v procesu v Dachau za porušení válečných zákonů z důvodu vedení operace Greif, ale byl osvobozen.

V rámci operace Währung se malý počet německých agentů v amerických uniformách dostal za spojenecké linie. Snažili se podplatit železniční a přístavní pracovníky, aby způsobili problémy spojeneckým zásobovacím operacím. Tato operace však byla neúspěšná. ^[]

Dále na jih útočící divize překročily řeku Our. 112. pěší pluk dva dny bránil německým jednotkám v používání mostů přes řeku Our v okolí Ourenu, než se stáhl.

109. a 110. pluk 28. divize si vedly špatně. Měly tak málo vojáků, že Němci jejich pozice obešli. Oba odolávaly a zpomalily německý plán o několik dní. Tankové skupiny obsadily vesnice a postoupily u Bastogne během čtyř dnů.

Boje o vesnice a americké opěrné body a zmatek v dopravě na německé straně zpomalily útok. To umožnilo 101. výsadkové divizi dosáhnout Bastogne 19. prosince. Obrana Bastogne znemožnila Němcům město dobýt. Panzery projely po obou stranách a 20. prosince odřízly Bastogne.

Na jihu byly Brandenbergerovy tři pěší divize zastaveny divizemi amerického VIII. sboru. Pouze 5. parašutistická divize Brandenbergerova velení byla schopna postupu vpřed.

Eisenhower a jeho velitelé si 17. prosince uvědomili, že boje v Ardenách jsou velkou ofenzivou, a ne malým útokem, a nařídili, aby do oblasti vstoupilo mnoho nových jednotek.

Do týdne bylo vysláno 250 000 vojáků. Generál Gavin z 82. výsadkové divize nařídil 101. výsadkové divizi, aby udržela Bastogne. Dvaaosmdesátá měla bojovat s tankovými divizemi SS. ^[]

Obléhání Bastogne

V době, kdy se 19. prosince sešli vyšší spojenečtí velitelé, bylo město Bastogne a jeho 11 silnic již několik dní v držení Němců.

Dvě samostatné německé kolony směřující na západ zastavily obranné pozice až deset kilometrů od města. ^[]

Generál Eisenhower si uvědomil, že Spojenci mohou mnohem snadněji zničit německé síly, když jsou na otevřeném prostranství. Patton nařídil svému štábu, aby připravil tři plány pro obrat na sever.

20. prosince Eisenhower vyjmul 1. a 9. americkou armádu z 12. skupiny armád generála Bradleyho a zařadil je pod Montgomeryho 21. skupinu armád.

Do 21. prosince Němci obklíčili Bastogne, které bránila 101. výsadková divize a bojové velitelství B 10. obrněné divize. Podmínky uvnitř města byly tvrdé. Potravin bylo málo a 22. prosince byla dělostřelecká munice omezena na 10 nábojů na dělo denně.

Následujícího dne se však počasí umoudřilo a zásoby (munice) byly shazovány po čtyři z následujících pěti dnů.

Navzdory německým útokům se město udrželo. Německý velitel, generálporučík Heinrich Freiherr von Lüttwitz, požádal o kapitulaci Bastogne. Když byl brigádní generál Anthony McAuliffe informován o nacistickém požadavku, aby se vzdal, odmítl.

Po 21. prosinci se 2. Panzer i Panzer Lehr přesunuly z Bastogne. 26. VG obdržela na Štědrý den jeden panzergrenadýrský pluk pro svůj útok následujícího dne. Protože měl nedostatek vojáků a ti z 26. VG divize byli unaveni, XLVII. tankový sbor soustředil svůj útok na několik míst na západní straně.

Útok byl poražen a všechny tanky zničeny. Následujícího dne, 26. prosince, prorazila 4. obrněná divize generála Pattona a otevřela průchod do Bastogne.

Obráncům Bastogne pomáhalo také spojenecké letectvo, které shazovalo léky, potraviny, přikrývky a munici. Tým dobrovolných chirurgů přiletěl vojenským kluzákem a začal operovat.

Do 24. prosince byl německý postup zastaven u řeky Meuse. Jednotky britského XXX. sboru držely mosty u Dinantu, Givetu a Namuru a americké jednotky se je chystaly převzít.

Němci neměli žádné zásoby a začínal být vážný nedostatek paliva a munice. Až do této chvíle byly německé ztráty malé, zejména v obrněné technice, která byla s výjimkou Peiperových ztrát téměř nepoškozená.

Večer 24. prosince doporučil generál Hasso von Manteuffel Hitlerovi zastavení všech operací a ústup. Hitler odmítl.

Zmatek na spojeneckém velitelství však zabránil důrazné reakci. V centru se na Štědrý den 2. obrněná divize pokusila zaútočit na 2. tankovou divizi u řeky Meuse.

4. jízdní skupina zaútočila na 9. tankovou divizi u Marche. Výsledkem bylo odříznutí části 2. tankové divize. Ve dnech 26. a 27. prosince podnikly uvězněné jednotky 2. tankové divize dva pokusy o průlom.

Další spojenecké útoky u Marche vedly Němce k poznání, že další postup směrem k řece Meuse není možný.

Na jihu bojovala Pattonova třetí armáda na pomoc americkým jednotkám v Bastogne. Dne 26. prosince v 16:50 dosáhla rota D 37. tankového praporu 4. obrněné divize Bastogne a ukončila obléhání.

1. ledna zahájili Němci dvě nové operace ve snaze pokračovat v ofenzivě. V 9:15 zahájila Luftwaffe operaci Unternehmen Bodenplatte (Základní deska), rozsáhlou kampaň proti spojeneckým letištím v Nízkých zemích. Stovky letadel zaútočily na spojenecká letiště a zničily nebo vážně poškodily přibližně 465 letadel. Luftwaffe však přišla o 277 letadel, z toho 62 kvůli spojeneckým stíhačkám a 172 hlavně kvůli nečekaně vysokému počtu spojeneckých flakových děl, zřízených na ochranu proti německým útokům létajícími pumami V-1 a používajících bezkontaktní střely, ale také přátelskou palbou z německých flakových děl, která nebyla informována o chystané rozsáhlé německé letecké operaci. Němci utrpěli těžké ztráty na letišti Y-29, kde ztratili 24 vlastních letadel, zatímco sestřelili pouze jedno americké letadlo. Zatímco Spojenci se ze svých ztrát vzpamatovali během několika dní, operace zanechala Luftwaffe oslabenou a neefektivní po zbytek války.

Téhož dne zahájily německá skupina armád G (Heeresgruppe G) a skupina armád Horní Rýn (Heeresgruppe Oberrhein) velkou ofenzívu proti slabé, 70 mil (110 km) dlouhé linii 7. americké armády. Tato ofenzíva, známá jako Unternehmen Nordwind (Operace Severní vítr), byla poslední velkou německou ofenzívou války na západní frontě. Oslabená sedmá armáda na Eisenhowerův rozkaz poslala vojáky, techniku a zásoby na sever, aby posílila americké armády v Ardenách, a ofenziva ji zanechala v zoufalé situaci.

Do 15. ledna bojoval VI. sbor 7. armády v Alsasku na třech stranách. S narůstajícími ztrátami a nedostatkem náhradníků, tanků, munice a zásob byla sedmá armáda nucena 21. ledna ustoupit do obranných pozic na jižním břehu řeky Moder. Německá ofenziva se chýlila ke konci 25. ledna. V urputných a zoufalých bojích operace Nordwind utrpěl VI. sbor, který nesl hlavní tíhu bojů, celkem 14 716 obětí. Celková bilance 7. armády za leden činila 11 609. Celkové ztráty zahrnovaly nejméně 9 000 raněných. První, třetí a sedmá armáda utrpěly celkem 17 000 hospitalizací z důvodu chladu.

Převaha spojenců

Německá ofenziva se sice zastavila, ale stále kontrolovala nebezpečný výběžek na spojenecké linii. Pattonova třetí armáda na jihu, soustředěná kolem Bastogne, měla zaútočit na severu, Montgomeryho síly na severu měly udeřit na jih a obě síly se plánovaly setkat u Houffalize.

V lednu 1945 byly extrémně nízké teploty. Zbraně se musely udržovat a motory nákladních automobilů se musely spouštět každou půlhodinu, aby se v nich nezrážel olej. Ofenzíva pokračovala bez ohledu na to.

Eisenhower chtěl, aby Montgomery 1. ledna přešel do protiútoku s cílem setkat se s Pattonovou postupující třetí armádou, odříznout většinu útočících Němců a uvěznit je v kapse. Montgomery však odmítl riskovat nepřipravenou pěchotu ve sněhové bouři pro strategicky nedůležitou oblast a zahájil útok až 3. ledna, kdy se již značnému počtu německých jednotek podařilo úspěšně ustoupit, avšak za cenu ztráty většiny těžké techniky.

Na začátku ofenzívy dělilo 1. a 3. americkou armádu přibližně 25 mil (40 km). Americký postup na jihu byl také omezen na přibližně kilometr denně. Většina německých sil provedla úspěšný bojový ústup a unikla z oblasti bojů, ačkoli situace s pohonnými hmotami se stala tak zoufalou, že většina německých obrněnců musela být opuštěna. Dne 7. ledna 1945 Hitler souhlasil se stažením všech sil z Arden, včetně tankových divizí SS, čímž ukončil veškeré útočné operace. Značné boje však pokračovaly ještě tři týdny; St. Vith byl Američany znovu dobyt 23. ledna a poslední německé jednotky účastnící se ofenzívy se vrátily na výchozí linii až 25. ledna.

Winston Churchill v projevu v Dolní sněmovně po bitvě v Ardenách řekl: "Je to bezpochyby největší americká bitva války a věřím, že bude považována za věčné americké vítězství."

Tato změna ve vedení se stala známou až po zveřejnění zprávy. Montgomery požádal Churchilla, zda by mohl situaci vysvětlit.

Ve stejný den, kdy Hitler vydal rozkaz k ústupu, tedy 7. ledna, uspořádal Montgomery tiskovou konferenci. Montgomery pochválil "odvahu a dobrou bojovnost" Američanů. Pochválil také Eisenhowera.

Montgomery pak půl hodiny popisoval průběh bitvy. Ke konci svého projevu řekl, že použil veškerou sílu britské skupiny armád. Bitvu označil za "nejzajímavější, myslím, že možná jednu z nejzajímavějších a nejzáludnějších bitev, které jsem kdy vedl".

Přestože se o amerických vojácích vyjadřoval pozitivně, Američané si mysleli, že si připisuje zásluhy za úspěch kampaně. Mysleli si, že se tváří, jako by Američany zachránil.

Patton i Eisenhower měli pocit, že nepopsal podíl Britů a Američanů na bojích v Ardenách. Domnívali se, že nevypráví o podílu, který sehráli Bradley, Patton a další američtí velitelé. Montgomery se nezmínil o žádném americkém generálovi kromě Eisenhowera. To bylo považováno za urážlivé.

Montgomery si uvědomil svou chybu a později napsal: "Teď si myslím, že jsem tu tiskovou konferenci neměl pořádat."

Bradley i Patton pohrozili rezignací, pokud nebude změněno Montgomeryho velení. Eisenhower se rozhodl Montgomeryho propustit. Eisenhower umožnil Montgomerymu, aby se omluvil.

Oficiální zpráva Ministerstva armády Spojených států uvádí přibližně 108 347 obětí, z toho 19 246 mrtvých, 62 489 zraněných a 26 612 zajatých a nezvěstných. Bitva v Ardenách byla nejsilnější bitvou, kterou americké síly zažily během druhé světové války; 19 000 mrtvých Američanů nepřekonalo žádné jiné střetnutí. Britské ztráty činily 1 400 osob.

Oficiální údaje německého vrchního velitelství za toto tažení hovoří o 84 834 obětech, jiné odhady se pohybují mezi 60 000 a 100 000.

Spojenci v bitvě pokračovali. Začátkem února zahájili Spojenci útok po celé západní frontě: na severu pod Montgomerym směrem na Cáchy, ve středu pod Courtney Hodgesem a na jihu pod Pattonem.

Německé ztráty v bitvě byly vážné hned v několika ohledech. Poslední německé rezervy byly již pryč, Luftwaffe byla zničena a zbývající německé síly na západě byly zatlačeny zpět do obrany Siegfriedovy linie.

Počáteční úspěch Hitlerovy ardenské ofenzívy, zahájené 16. prosince 1944, přiměl Churchilla, aby 6. ledna 1945 požádal Stalina o sovětskou pomoc a zahájil sovětský útok. V pátek 12. ledna zahájili Sověti ofenzívu na Visle a Odře, jejíž zahájení bylo plánováno na 20. ledna.

Během druhé světové války sloužila většina amerických černošských vojáků stále jen jako řidiči nákladních aut a pachtýři. Uprostřed bitvy v Ardenách měl generál Eisenhower nedostatek náhradních vojáků, a tak poprvé povolil afroamerickým vojákům, aby se připojili k bělošským vojenským jednotkám a bojovali v boji. Na frontu se dobrovolně přihlásilo více než 2 000 černošských vojáků.

Jednalo se o důležitý krok na cestě k rasově integrované armádě Spojených států. Během druhé světové války bylo v bojích zabito celkem 708 Afroameričanů.