Za druhé světové války byla bitva o Francii, nazývaná také Pád Francie, německou invazí do Francie a Nízkých zemí z 10. května 1940, která ukončila falešnou válku. Bitva se skládala ze dvou částí. V první, německy nazývané Fall Gelb (anglicky Case Yellow), se německé tankové jednotky protlačily Ardenami, aby obklíčily spojenecké jednotky, které se přesunuly do Belgie. Většina britských expedičních sil a mnoho francouzských vojáků uprchlo z Dunkerque do Anglie v rámci operace Dynamo.

Hlavní prvek německého úspěchu představoval soubor taktiky rychlého průlomu známý jako Blitzkrieg — souhra obrněných divizí, motorizované pěchoty a letectva, která měla za cíl rychle prorazit a obklíčit nepřítele. Plán, který v praxi prosadil průnik Ardenami a rychlé přeřešení belgických a francouzských linií, často spojují s operativním uvažováním generála Ericha von Mansteina. Mezi významné události patřilo i překvapivé použití vzdušných výsadků a útok na pevnost Eben-Emael v Belgii, které pomohlo znehybnit obranu na severu.

Průběh bitvy a evakuace z Dunkerque

Ve druhé části bitvy, německy nazývané Fall Rot (anglicky Case Red), od 5. června německé ozbrojené síly obcházely Maginotovu linii, aby zaútočily na zbytek Francie. Itálie zahájila vlastní invazi do jihovýchodní Francie 10. června. Francouzská vláda odešla z Paříže do Bordeaux a Němci 14. června obsadili Paříž. Poté, co 22. června kapitulovala francouzská druhá armádní skupina, se 25. června Francie vzdala jako stát. Pro Osu byla bitva o Francii velkým vítězstvím.

Ke klíčovému momentu došlo, když se spojenecké jednotky ocitly obklíčené a stahovaly se k pobřeží v oblasti Dunkerque. Mezi 26. květnem a 4. červnem 1940 proběhla operace Dynamo, masivní evakuace vedená britským námořnictvem za pomoci stovek vojenských i civilních lodí. Do britských přístavů bylo odvezeno přibližně 338 000 vojáků, což zahrnovalo značný počet britských i francouzských jednotek — zachráněné byly životy mnoha vojáků, i když většina těžké techniky a výstroje musela být opuštěna.

Důsledky, obsazení a politické dopady

Francie byla rozdělena na část okupovanou Německem na severu a západě, malou část okupovanou Itálií na jihovýchodě a satelitní část na jihu, nazývanou Vichystická Francie. Jižní Francie byla obsazena 10. listopadu 1942 a až do návratu Spojenců v roce 1944 byla Francie řízena Německem; Nízké země byly osvobozeny v letech 1944 a 1945.

Po kapitulaci byla Francie formálně rozdělena: severní a atlantické pobřeží pod přímou německou vojenskou okupací, jih pod kontrolou kolaborantské vlády ve Vichy a malá oblast na jihovýchodě obsazená Itálií. Místo smlouvy o kapitulaci bylo podepsáno 22. června 1940 v železničním voze v Compiègne — symbolicky na stejném místě, kde Němci podepsali příměří v roce 1918. Režim Vichy pod vedením maršála Pétaina spolupracoval s Němci v různých oblastech, zatímco část Francouzů uprchla do zahraničí a vytvořila odboj — nejvýznamnějším hlasem byl generál Charles de Gaulle, který 18. června 1940 vyzval zasedající Francouze k pokračování boje ze zahraničí.

Strategický význam

Pád Francie měl hluboké dopady na další průběh války: oslabil postavení Spojenců na kontinentu a umožnil Německu věnovat větší zdroje k plánování invaze do Británie (bitva o Británii). Ztráta Francie rovněž změnila rovnováhu sil ve Středomoří a vedla k posílení italských ambicí. Na druhé straně byla evakuace z Dunkerque vnímána jako morální vítězství — zachránila jádro britské expediční síly, které mohlo být později znovu vyzbrojeno a zapojeno do obrany a protiofenzív.

Vzpomínky a dědictví

Události roku 1940 zanechaly trvalou stopu v evropské paměti: porážka a okupace, vznik režimu Vichy, vznik francouzského odboje i odchod do exilu. Bitva o Francii je studována jako příklad moderního rychlého manévru v kombinaci s leteckou i obrněnou silou a jako varování o důsledcích strategických chyb i politické nerozhodnosti. Osvobození Francie a Nízkých zemí v letech 1944–1945 pak završilo období okupace, ale dopady událostí z roku 1940 ovlivnily politiku a společnost po mnoho následujících let.