Pákistánské hnutí (též Tehrik-e-Pakistan, urdsky: تحریکِ پاکستان) bylo politické hnutí, které působilo v první polovině 20. století. V té době patřila Britská Indie Velké Británii. V Britské Indii byla většina obyvatel hinduistická nebo muslimská. Lidé, kteří toto hnutí vytvořili, se obávali, že po odchodu Angličanů ztratí svou svobodu. Chtěli proto vytvořit samostatný stát. Tento boj organizovala strana Všeindická muslimská liga a jeho výsledkem bylo rozdělení britského impéria v Indii. Hnutí vedl Kvajd-e-Azám Muhammad Alí Džinnáh. Dalšími významnými vůdci byli Nawab Muhammad Ismail Khan, Raja Amir Ahmed Khan z Mahmudabádu, Sir Sikandar Hayat Khan, Nawabzada Liaquat Ali Khan, Fatimah Jinnah, Amjadi Bano Begum, Sir Abdullah Haroon, Khawaja Nazimuddin, Huseyn Shaheed Suhrawardy, Sardar Shaukat Hayat Khan, Chaudhry Khaliquzzaman, A.K. Fazlul Huq, Aurangzeb Khan, Qazi Muhammad Isa a Abdur Rab Nishtar
Pákistánské hnutí
Historie hnutí
První, kdo přišel s myšlenkou samostatného státu, nebyl Alláma Iqbal, jak se obecně soudí. Ten tuto teorii přednesl až později ve svém projevu v roce 1930. Byla to převládající myšlenka, která má svůj původ ve Spojených provinciích indických. Lidé jako sir Syed Ahmed Khan a další tam uvažovali o samostatném státě mnohem dříve. Od roku 1901 navrhovalo myšlenku samostatného muslimského státu v rámci subkontinentu také mnoho dalších muslimských učenců. Čaudhary Rahmat Alí později navrhl název Pákistán ve své Pákistánské deklaraci z roku 1933. Lidé jako Muhammad Alí Džinnáh zastávali víru v náboženskou jednotu. Náboženské nepřátelství mezi hinduisty a muslimy poskytlo hnutí silnější podporu.
V roce 1940 přijala Muslimská liga na svém zasedání v Láhauru Láhaurskou rezoluci (známou také jako Pákistánská rezoluce), která požadovala vytvoření nezávislého státu Pákistán. Brzy po druhé světové válce se Spojené království přesvědčilo, že si nebude moci udržet své kolonie v jižní Asii, protože britské impérium válkou velmi utrpělo. V roce 1947 byla britská Indie rozdělena na dva státy, Pákistán s muslimskou většinou a Indii s hinduistickou většinou. Později, v roce 1971, se od Pákistánu oddělil Bangladéš.
Časová osa
|
|
Související stránky
Otázky a odpovědi
Otázka: Co bylo pákistánské hnutí?
Odpověď: Pákistánské hnutí (nazývané také Tehrik-e-Pakistan, urdsky: تحریکِ پاکستان) bylo politické hnutí, které působilo v první polovině 20. století. Jeho cílem bylo vytvoření samostatného státu pro muslimy v Britské Indii, kteří se obávali, že po odchodu Angličanů ztratí svobodu.
Otázka: Kdo stál v čele tohoto hnutí?
A: V čele hnutí stál Kvajd-e-Azám Muhammad Alí Džinnáh a mezi další významné vůdce patřili Nawab Muhammad Ismail Chán, rádža Amir Ahmed Chán z Mahmudábádu, sir Sikandar Hayat Chán, Nawabzada Liaquat Ali Khan, Fatimah Jinnah, Amjadi Bano Begum, Sir Abdullah Haroon, Khawaja Nazimuddin, Huseyn Shaheed Suhrawardy, Sardar Shaukat Hayat Khan, Chaudhry Khaliquzzaman, A. K. Fazlul Huq , Aurangzeb Khan , Qazi Muhammad Isa a Abdur Rab Nishtar .
Otázka: Proč chtěli lidé vytvořit samostatný stát?
Odpověď: Lidé chtěli vytvořit samostatný stát, protože se obávali, že ztratí svobodu, až Angličané opustí Britskou Indii, která v té době měla převážně hinduistické a muslimské obyvatelstvo.
Otázka: Která strana tento boj organizovala?
Odpověď: Tento boj organizovala strana Všeindická muslimská liga.
Otázka: Co bylo výsledkem tohoto hnutí?
Odpověď: Výsledkem tohoto hnutí bylo rozdělení britského impéria v Indii.
Otázka: Kdo byli další významní vůdci zapojení do tohoto hnutí kromě Kvajd-e-Azama Muhammada Alího Džinnáha?
A: Kromě Quaid-e-Azama Muhammada Ali Jinnaha se na tomto hnutí podíleli i další významní vůdci: Nawab Muhammad Ismail Khan , Raja Amir Ahmed Khan z Mahmudabadu , Sir Sikandar Hayat Khan , Nawabzada Liaquat Ali Khan , Fatimah Jinnah , Amjadi Bano Begum , Sir Abdullah Haroon , Khawaja Nazimuddin , Huseyn Shaheed Suhrawardy , Sardar Shaukat Hayat Khan , Chaudhry Khaliquzzaman , A. K. Fazlul Huq , Aurangzeb Khan , Qazi Muhammad Isa a Abdur Rab Nishtar .