Oregonská stezka

Příprava na cestu

Nikdo nešel po Oregonské stezce sám. Místo toho cestovatelé vytvářeli skupiny, aby si mohli vzájemně pomáhat a chránit se. Často spolu cestovali příbuzní nebo lidé ze stejného města. Najímali si průvodce, kteří znali Stezku, a volili si vůdce. Skupiny, kterým se na Stezce dařilo nejlépe, sepsaly ústavy nebo pravidla, která mohly používat k řešení sporů nebo problémů na Stezce.

Zásoby

Zvířata

Lidé, kteří cestovali po Oregonské stezce, mohli k tahání vozů používat tři druhy zvířat: voly, muly nebo koně. Většina lidí používala voly. Byli levnější než koně a mezci a také méně tvrdohlaví než muly. . ^{pp. 79–80}

Na rozdíl od koní, kteří potřebovali speciální krmivo, mohli na stezce jíst trávu. Voly bylo snadné vycvičit a obvykle se pohybovali stálým tempem 2 míle za hodinu, a to i v blátě a sněhu. . ^{pp. 79–80}

Potraviny

Pro cestovatele bylo velmi důležité mít s sebou na cestu dostatek jídla a vody. Potraviny na cestu však byly drahé. Pro nasycení čtyř osob na šest měsíců by potraviny stály asi 150 dolarů, což je v dnešních dolarech přes 4 500 dolarů. . ^p. 274

Cestovatelé s sebou často vozili spoustu sušeného masa a "chleba" (mouku, suchary a tvrdý chléb). Na stezce bylo obtížné vařit vodu, takže vaření nebylo vždy možné. Někteří cestovatelé si s sebou brali i další potraviny, například rýži, hrách, sušené fazole nebo sušené ovoce.

Na stezce mohli cestovatelé lovit ryby a získávat potravu. Nejlepšími zvířaty k lovu byli bizoni, antilopy a jeleni. Cestovatelé také jedli bobule, které rostly podél stezky, částečně proto, aby se zabránilo kurdějím.

Vagony

Většina cestovatelů používala k cestě po stezce kryté vozy. Existovalo několik různých typů krytých vozů. Jeden z běžných typů, nazývaný "vůz nezávislosti", byl obvykle asi 11 stop dlouhý, 4 stopy široký a 2 stopy hluboký. Kusy dřeva držely potah, vyrobený z něčeho jako sušená volská kůže, který se zvedal asi pět stop nad dno vozu.

Většina cestovatelů používala k cestě po stezce kryté vozy, jako je tato replika.

Nebezpečí

Na cestě po Oregonské stezce hrozilo mnoho nebezpečí, včetně nemocí, špatného počasí, utonutí při přechodu řeky, útoků indiánů a mnoha dalších.

Je obtížné zjistit, kolik lidí na Oregonské stezce zemřelo. Mnoho cestovatelů pohřbívalo své mrtvé do neoznačených hrobů a hroby maskovalo. Například pohřbívali lidi přímo uprostřed stezky a pak nechávali přes hroby přejíždět voly. Dělali to proto, aby zvířata a zloději hroby nevykopali. Z tohoto důvodu mohou historici celkový počet lidí, kteří zemřeli na Oregonské stezce, pouze odhadovat.

Nemoci

Nejčastější příčinou úmrtí na stezce byly nemoci. Cestovatelé s sebou sice obvykle měli nějaké léky, ale ty jim většinou příliš nepomáhaly.

Cholera

Nejčastějším onemocněním a příčinou úmrtí na stezce byla cholera. V letech 1849-1855 byla na stezce epidemie cholery. Na choleru mohla zemřít až 3 % všech cestujících v tomto období. Jednou z příčin epidemie byla skutečnost, že na stezce nebyly žádné hygienické podmínky.

Cestovatelé například rádi tábořili podél řeky Platte v Coloradu, aby mohli snadno získat čerstvou vodu. Protože však tisíce cestovatelů využívaly stále stejná tábořiště, dostávaly se do řeky Platte splašky od cestovatelů s cholerou. Poté se mohl cholerou nakazit každý cestovatel, který pil vodu z řeky Platte nebo z ní připravoval jídlo. Příznaky cholery byly často tak silné, že cestovatelé umírali do 12 hodin od onemocnění.

Ostatní nemoci

Mezi další nemoci, které se na stezce vyskytovaly, patřily:

• Úplavice a další nemoci způsobující průjem. Cestovatelé tyto nemoci léčili ricinovým olejem.
• "horská horečka", což mohla být skvrnitá horečka Skalistých hor, skvrnitý tyfus, břišní tyfus a/nebo spála. Cestovatelé používali k léčbě těchto nemocí chininovou vodu.
• Spalničky
• Otrava jídlem
• kurděje, kterým se cestovatelé snažili předcházet pojídáním bobulí podél stezky a pitím kyseliny citronové. Protože však cestou jedli hlavně maso a chléb, mnoho cestovatelů nemělo dostatek vitaminu C. Někteří na kurděje zemřeli, mnoho dalších mělo kurděje, když dorazili na konec Stezky.
• Neštovice
• Zápal plic

Cestovatelé používali terpentýn (jed), ocet a whisky k léčbě bolestí hlavy, svalů a kašle.

Historici se neshodují v tom, kolik lidí na stezce zemřelo na nemoci. Jeden z historiků, John Unruh, odhaduje, že na Stezce zemřelo na nemoci 6 000 až 12 500 cestovatelů a dalších 300-500 zemřelo právě na kurděje. Národní park Spojených států však uvádí, že na Stezce mohlo na nemoci zemřít až 30 000 lidí.

Další nebezpečí

Na stezce bylo mnoho dalších nebezpečí. John Unruh odhaduje počet lidí, kteří zemřeli v důsledku těchto dalších nebezpečí:

• 3 000 až 4 500 v důsledku útoků původních obyvatel Ameriky.
• 300 až 500 od umrznutí k smrti
• 200 až 500 z náhodného přejetí vagóny
• 200 až 500 utonulých při pokusu o překonání řeky
• 200 až 500 při náhodném postřelení (například při nehodách na lovu).
• 200 až 500 z jiných příčin, včetně vraždy, zasažení bleskem, úmrtí při porodu, uštknutí hadem, bleskové povodně, zasažení padajícím stromem a kopnutí zvířetem.

Unruh odhaduje, že 4 procenta cestujících na Oregonské stezce zemřela: 16 000 z celkového počtu 400 000 cestujících. Služba národních parků však uvádí, že:

Oregonská stezka je nejdelším hřbitovem této země. Téměř každý desátý cestovatel, který se vydal na cestu, nepřežil.

Oregonská stezka, Albert Bierstadt, kolem roku 1863. Táboření v blízkosti řek kontaminovaných bakteriemi cholery způsobilo, že se cholera mezi cestujícími rychle šířila.

Život na stezce

Běžný den na Stezce začínal velmi brzy, těsně před svítáním. Nikdo nejel ve vozech, pokud nebyl nemocný nebo velmi mladý. Jízda byla příliš hrbolatá, příliš prašná a přidávala volům příliš mnoho práce. Místo toho lidé chodili pěšky vedle svých vozů. Obvykle skupiny cestovaly téměř celý den, s výjimkou hodiny kolem poledne, kdy se obědvalo. Pak pokračovali v cestě až do doby těsně před západem slunce, kdy se zastavili, aby si zřídili tábořiště. Většina skupin urazila denně asi 15 mil, i když v nejlepších dnech se mohly pohybovat i 20 mil denně. Vzhledem k tomu, že volové se pohybovali rychlostí asi 2 míle za hodinu, mohla celodenní cesta trvat až deset hodin.

Přibližně 40 000 cestujících byly děti. Pokud to nebyly kojenci, chodily vedle vozů a pracovaly stejně jako dospělí. Jejich práce zahrnovala pasení zvířat, řízení vozů, mytí nádobí, pomoc při jídle, hlídání mladších dětí a sběr palivového dřeva a "buvolích třísek" (suchý buvolí trus, který se mohl použít k rozdělání ohně, pokud nebylo dřevo na oheň).

V noci skupina přesunula vozy do kruhu ("kruh vozů") a umístila do něj svá zvířata. Tím se zabránilo jejich zatoulání, zabití nebo krádeži. Pokud bylo suché počasí, spali lidé venku. Pokud bylo mokro, spali lidé pod svými vozy.

Mnoho cestovatelů se velmi obávalo útoků indiánů. Většina původních obyvatel Ameriky však nechávala cestovatele na pokoji, nebo jim dokonce pomáhala tím, že s nimi obchodovala a pomáhala jim překonávat řeky na kánoích. Když indiáni na cestovatele zaútočili, vyprávěly se o tom příběhy stále dokola, což mohlo způsobit, že se útoky zdály častější, než ve skutečnosti byly.

Cestovatelé, kteří se dostali do Oregonu, se na Stezku dívali s odlišnými pocity. Jeden muž jménem Loren Hastings v roce 1847 řekl:

Já se na dlouhou, nebezpečnou a nejistou emigrantskou cestu dívám s jistou dávkou romantiky a potěšení, ale pro jiné je to hřbitov jejich přátel.

Rozbití tábora za východu slunce, autor: Alfred Jacob Miller

Počítačová hra

V 70. letech 20. století vytvořili tři studenti učitelství v Minnesotě výukovou počítačovou hru na téma Oregonské stezky. Cílem hry bylo úspěšně projít stezku z Independence v Missouri do Oregon City v Oregonu. Mezi nebezpečí na cestě patřily přechody přes řeky, nemoci, nemocní voli a hlad. Během následujících dvou desetiletí vznikly nové verze hry, které přidaly více možností a obsahovaly lepší grafiku. Druhá verze zahrnovala zombie a voly. Cílem bylo přežít co nejdéle, než zemřete.