Oceánský žralok bělocípý (Carcharhinus longimanus)

Oceánského žraloka bělocípého lze snadno rozeznat. Má velkou, zaoblenou první hřbetní ploutev a velmi dlouhé, široké, lopatkovité prsní ploutve. První hřbetní ploutev je velmi velká se zaoblenou špičkou a nachází se těsně před prsními ploutvemi. Druhá hřbetní ploutev je umístěna nad řitní ploutví nebo mírně před ní. Tento druh má první hřbetní ploutev, prsní ploutve, břišní ploutve a ocasní ploutev s bělavým zakončením. Spodní strana těla je bílá, u některých jedinců se žlutým nádechem.

Oceánští žraloci bělocípí mohou dorůstat velkých rozměrů, největší jedinci dosahují délky 3,5-4 metrů. Většina jedinců však měří méně než 3 metry. Maximální zaznamenaná hmotnost tohoto druhu je 170 kg. Samci dospívají při délce 1,7-1,9 metru, zatímco samice dosahují dospělosti při o něco větších rozměrech 1,8-2 metry.

V západním Atlantiku se žralok bělavý vyskytuje od Maine v USA po Argentinu, včetně Mexického zálivu a Karibiku. Ve východním Atlantiku se vyskytuje od Portugalska po Guinejský záliv, případně se vyskytuje ve Středozemním moři. V Indopacifiku se vyskytuje od Rudého moře a východní Afriky po Havajské ostrovy, ostrovy Samoa, Tahiti a Tuamoto. Ve východním Pacifiku se vyskytuje od jižní Kalifornie po Peru, včetně Galapág.

Tento žralok se obvykle vyskytuje daleko od pobřeží v hlubokých vodách až do hloubky 152 metrů. Příležitostně byl pozorován i v mělčích vodách poblíž pevniny, obvykle v blízkosti oceánských ostrovů. Údaje zachycené v Tichém oceánu ukazují, že početnost tohoto žraloka se zvyšuje spolu se vzdáleností od pevniny. Spolu se žralokem modrým a žralokem hedvábným patří mezi tři nejhojnější oceánské žraloky. Oceánský žralok bělavý je velmi hojný v celém svém areálu výskytu, který zahrnuje i vody s teplotou nad 21 °C.

Ačkoli je tento žralok převážně samotářský, v případě potravy se shromažďuje ve skupinách. Je to pomalý plavec se stejnou aktivitou ve dne i v noci. Podle zpráv se žralok bělavý oceánský obvykle vyskytuje u hladiny, kde plave pomalu s široce roztaženými prsními ploutvemi. Oceánského žraloka bělavého často doprovázejí remory, delfíni a lodivodi. Neobvyklé chování bylo kdysi pozorováno v havajských vodách. Oceánští žraloci bělocípí byli zachyceni, jak plavou spolu s hejny lodivodů krátkoploutvých. Toto chování nebylo zcela pochopeno, ale předpokládalo se, že souvisí s potravou. Předpokládalo se, že žraloci bělaví oceánští plavali s velrybami pirátskými proto, že velryby pirátské lépe nacházely olihně, kterými se žraloci také živí.

Oceánský žralok bělavý je převážně samotářský, plave pomalu a obvykle se pohybuje v horní části vodního sloupce, kde pokrývá velké množství prázdné vody a hledá kořist nebo jiný zdroj potravy. Až do 16. století byli žraloci námořníkům známí jako "mořští psi". Oceánský žralok bělavý, nejběžnější žralok pronásledující lodě, se chová jako pes, když ho přiláká něco, co vypadá jako potrava. Začne lačně plavat ke zdroji potravy, přibližuje se opatrně, ale vytrvale. Udržuje si bezpečnou vzdálenost, pokud je zahnán, ale je připraven se vrhnout, pokud se naskytne příležitost. Oceánští žraloci bělocípí nejsou rychlí plavci, ale jsou schopni překvapivých výbuchů rychlosti. Běžně soupeří o potravu se žraloky hedvábnými a často předvádějí agresivní projevy. Nezdá se, že by žralok byl rozdělen podle pohlaví a velikosti. Oceánští žraloci bělocípí obvykle následují hejna tuňáků nebo olihní a sledují skupiny delfínů a velryb, které loví kořist.

Krmení

Oceánský žralok bělavý se živí především kostnatými rybami, včetně lancetfish, veslovců, barakud, žraloků, delfínů, marlínů, tuňáků, makrel a nitěnek. Další kořistí jsou rejnoci, mořské želvy, mořští ptáci, plži, olihně, korýši a mršiny savců (mrtvé velryby a delfíni). U tohoto žraloka bylo zaznamenáno potravní chování, které zahrnuje kousání do hejn kostnatých ryb. Také proplouvá hejny krmících se tuňáků s široce rozevřenými čelistmi, do kterých tuňáci nevědomky vplouvají. Žralok bělavý oceánský byl také pozorován při požírání odpadků, které jsou vyhazovány do moře. Pokud se žralok bělavý oceánský při krmení setká s jinými druhy žraloků, stává se agresivním a má nad nimi převahu.

Reprodukce

V severozápadním Atlantiku a jihozápadní části Indického oceánu je známo, že se žralok bělavý páří na začátku léta. Po březosti trvající přibližně jeden rok rodí samice přibližně 1-15 mláďat. Žralok bělavý oceánský je živorodý a obě pohlaví dosahují dospělosti ve věku 6-7 let, přičemž samice dosahují délky 1,8-2 metry a samci 1,7-1,9 metru. Mláďata jsou po narození dlouhá přibližně 60-65 cm.

Oceánští žraloci bělocípí jsou obvykle loveni při lovu žraloků. Maso se prodává čerstvé, mražené, uzené a sušené solené pro lidskou spotřebu, kůže se používá na kůži, ploutve na polévku ze žraločích ploutví a olej z jater se používá jako vitamín. Zpracovává se také na rybí moučky. Rybáři lovící tuňáky nemají žraloka bělocípého rádi, protože je známo, že sleduje lodě s tuňáky a poškozuje nebo konzumuje úlovky. Ačkoli se tento druh obvykle vyskytuje na moři, je považován za nebezpečný. Obvykle je prvním druhem, který se objevuje ve vodách obklopujících katastrofy uprostřed oceánu. Během druhé světové války byla u pobřeží Jižní Afriky potopena torpédy z německé ponorky parníková loď Nova Scotia. Na palubě bylo téměř 1 000 mužů, avšak přežilo jich pouze 192. Předpokládalo se, že mnoho ze zabitých se stalo obětí žraloka bělavého oceánského, který se podle očitých svědků živil jako žralok.

Při setkání s potápěči se žraloci bělocípí oceánští příliš nebojí a obvykle zkoumají a krouží kolem probíhajících aktivit. Vzhledem k oportunistickým stravovacím návykům a silným čelistem tohoto žraloka, stejně jako k jeho smělosti a nepředvídatelnosti v blízkosti potápěčů, je třeba s tímto žralokem zacházet velmi opatrně. K mnoha útokům dochází, když potápěči do žraloka náhodně narazí.

Ačkoli je tento druh celkově zařazen do kategorie "zranitelný", IUCN jej v severozápadním a západním a středním Atlantiku zařadila do kategorie "kriticky ohrožený". Důvodem je masivní pokles hlášených úlovků, který naznačuje, že se populace snížila.