Smrt je v mnoha kulturách personifikovaná bytost nebo postava, která zosobňuje konec biologického života a přechod mezi světy. V personifikovaná podobě se objevuje v lidových pověstech, náboženských textech i v umění po celá staletí. V angličtině je nejznámějším výrazem pro takovou postavu Grim Reaper — od 15. století až do současnosti jej často zobrazují jako lidskou kostru držící kosu a oděnou v černém plášti s kapucí. Podobně je označován i Anděl smrti (hebrejsky: מלאך המוות, Mal'ach Ha'Mavett), který se objevuje v Bibli a v dalších náboženských tradicích pod různými jmény.
Obrazy smrti se ale v jednotlivých kulturách značně liší. Některé tradice představují Smrt jako bezosobního sběratele duší (tzv. psychopompa), jiné ji chápu jako bytost, která může způsobit smrt či být jejím nástrojem. V lidových vyprávěních a pověstech existují motivy, že Smrťák lze oklamat, podplatit nebo s ním uzavřít dohodu o prodloužení života; obvyklé jsou příběhy, kde člověk hraje proti Smrti karty, sedí se smrtí u stolu nebo se jí vyhýbá pomocí kouzel a lstí. V jiných vírách Smrťák pouze vede zemřelé na onen svět a jeho přítomnost nemusí znamenat násilnou smrt.
Zobrazení a symbolika
Typické atributy zobrazování Smrti — kostra, kosu a černý plášť — mají hlubokou symboliku. Kosa odkazuje na žně a metaforu sklizně lidských životů; kostra zdůrazňuje pomíjivost těla; černý plášť symbolizuje smutek, anonymitu a temnotu. Další časté motivy jsou přesýpací hodiny (symbol uplynutí času), lucerna nebo klíč (průchod mezi světy). Evroé zobrazení Grim Reapera a kostnaté personifikace sílí od období moru (Black Death), kdy byla smrt všudypřítomná a umělecké ztvárnění se rozšířilo v rámci tzv. Danse Macabre.
Různé jména a role v náboženstvích
Různé kultury a náboženství mají vlastní představy a jména pro bytosti spojené se smrtí. Příklady:
- V řecké mytologii Thanatos — personifikace smrti, často zobrazovaný jako křídlatý mladík.
- V islámu se mluví o andělu smrti Azra'ilovi (nebo Malak al-Mawt), který odnímá duše na rozkaz Boha.
- V hinduismu a buddhismu vystupuje Yama jako vládce podsvětí a soudce mrtvých.
- V předkolumbovských kulturách — např. aztécký Mictlantecuhtli — existují jiné podoby a sankce spojené se zemřelými.
- V lidových kultůrách se objevují i ženské postavy smrti (např. španělská „La Parca“ nebo mexická Santa Muerte), které mají své specifické znaky a kultovní praktiky.
Smrt v literatuře, folklóru a populární kultuře
Motiv Smrti je nesmírně produktivní pro literaturu, divadlo, film a výtvarné umění. V klasických dílech i moderních příbězích se objevují scény jednání s Smrtí (např. povídky, mýty o dohodách s tmou) i humorná nebo ironická ztvárnění (postava Smrti jako bystrého, někdy sarkastického průvodce). V současné populární kultuře má smrt řadu podob — od hrozivého Grim Reapera po lidsky vykreslené postavy, které zpochybňují morální a filozofické otázky života a konce.
Funkce a význam
Personifikace smrti napomáhá lidem vyrovnávat se s nejistotou konce života, poskytuje kulturní rámec pro rituály a obřady a zprostředkovává diskusi o spravedlnosti, osudu a smyslu existence. Ať už je Smrt vnímána jako neosobní fenomén nebo jako bytost s vůlí, její obrazy odrážejí historické, náboženské i psychologické potřeby společností, které je vytvářely.
