Rozsudek Chisholm v. Georgia, 2 U.S. 419 (1793), je považován za první velké rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států. Vzhledem k jeho ranému datu existovalo v americkém právu jen málo dostupných právních precedentů. Bylo téměř okamžitě nahrazeno jedenáctým dodatkem.

 

Pozadí sporu

V žalobě, kterou podal Alexander Chisholm (vykonavatel závěti obchodníka), se tvrdilo, že stát Georgia dluží peníze za dodávky a služby. Chisholm podal žalobu ve federálním soudu, přičemž argumentoval, že Ústava a zákony Spojených států dávají federálním soudům pravomoc rozhodovat spory mezi státem a občanem jiné státy.

Právní otázka a rozhodnutí

Hlavní právní otázkou bylo, zda federální soudy mají jurisdikci nad žalobou občana jednoho státu proti jinému státu bez souhlasu žalované státní autority. Nejvyšší soud rozhodl, že Ústava dává federálním soudům pravomoc projednávat takové spory – tedy že stát může být předvolán k soudu občanem jiného státu. Soud vyložil příslušná ustanovení Ústavy tak, že neudělují státům absolutní imunitu před soudními spory iniciovanými občany jiných států.

Okamžitá reakce a 11. dodatek

Rozhodnutí vyvolalo silnou politickou odezvu ze strany jednotlivých států, které považovaly za ohrožení svou suverenitu. V reakci na to Kongres navrhl a státy rychle ratifikovaly 11. dodatek ke Ústavě (ratifikován 1795). Text dodatku zní v podstatě takto: „Soudní moc Spojených států nebude vykládána tak, aby zahrnovala jakýkoli žalobu v právu nebo ve spravedlnosti vedenou nebo pokračovanou proti jednomu ze států občany jiného státu, nebo občany nebo poddanými jakéhokoli cizího státu.“

Dopad a dlouhodobé následky

  • Omezení federální jurisdikce: 11. dodatek přímo omezil možnost občanů jiných států (a cizinců) žalovat stát před federálním soudem.
  • Rozvoj doktríny suverénní imunity: Pozdější judikatura rozšířila princip suverénní imunity i v jiných směrech — například v rozhodnutí Hans v. Louisiana (1890) Nejvyšší soud uznal, že stát je imunní i vůči žalobám vlastních občanů v některých situacích.
  • Výjimky a omezení: Přesto existují mechanismy, které suverenitu obcházejí; například Ex parte Young umožňuje žalovat státní úředníky o vydání příkazů k nápravě porušování federálních práv (injunkční žaloby). Dále soudní praxe řešila, kdy a jak může Kongres zrušit (abrogovat) státní imunitu na základě oprávnění z 14. dodatku apod.
  • Moderní rozhodnutí: Pozdnější rozsudky Nejvyššího soudu, například Seminole Tribe v. Florida (1996) a Alden v. Maine (1999), rovněž ovlivnily hranice státní imunity a vztah mezi federální mocí a státy, potvrzující význam suverénní imunity v moderním pojetí federálního systému.

Význam v historii amerického práva

Chisholm v. Georgia má velký historický význam jako případ, který ihned ukázal napětí mezi federální judicializací sporů a obavami států o vlastní suverenitu. Ačkoliv rozhodnutí samo o sobě trvalo krátce v platnosti (bylo rychle omezeno 11. dodatkem), případ formoval ranou interpretaci ústavní jurisdikce a inicioval rychlou ústavní reakci, která nadlouho ovlivnila vývoj amerického federálního systému a doktrínu státní imunity.