Precedens

Typy precedentů

Závazný precedens

Precedent, který musí být aplikován nebo dodržován, je znám jako závazný precedent (alternativně závazný precedent, závazná nebo závazná autorita atd.). Podle doktríny stare decisis musí soud nižšího stupně respektovat právní závěry učiněné soudem vyššího stupně, které jsou v rámci odvolací cesty případů, které soud projednává. U státních a federálních soudů ve Spojených státech je příslušnost často geograficky rozdělena mezi místní soudy, z nichž několik spadá pod území regionálního odvolacího soudu, a všechny regionální soudy spadají pod nejvyšší soud. Rozhodnutí nižších soudů nejsou z definice závazná pro soudy navzájem ani pro soudy vyšší v soustavě, stejně tak rozhodnutí odvolacích soudů nejsou závazná pro soudy navzájem ani pro místní soudy, které spadají pod jiný odvolací soud. Dále se soudy musí řídit svými vlastními právními proklamacemi vydanými dříve v jiných věcech a ctít rozhodnutí vydaná jinými soudy ve sporech mezi účastníky řízení, které se týkají stejného vzorce skutečností nebo událostí, pokud nemají pádný důvod tato rozhodnutí změnit.

Jeden z profesorů práva popsal povinný precedens takto:

Vzhledem k určení rozhodující soudní příslušnosti je soud "povinen" řídit se precedentem této soudní příslušnosti pouze tehdy, pokud se ho přímo týká. V nejsilnějším slova smyslu "přímo ve věci" znamená, že: (1) otázka vyřešená v precedentní věci je stejná jako otázka, která má být vyřešena v projednávané věci, (2) vyřešení této otázky bylo nezbytné pro rozhodnutí precedentní věci; (3) významné skutečnosti z precedentní věci jsou přítomny i v projednávané věci a (4) v projednávané věci se neobjevují žádné další skutečnosti, které by mohly být považovány za významné.

Za mimořádných okolností může soud vyšší instance závazný precedent zrušit nebo překonat, ale často se před jeho zrušením pokusí precedent odlišit, čímž v každém případě omezí jeho působnost.

Precedent není pro soudce "závazný" ani "povinný" ve stejném smyslu, v jakém jsou pro občany závazné zákony. Soudce nemůže být uvězněn nebo pokutován za to, že s ním nesouhlasí. Jeho přísaha se netýká precedentu, ale přinejmenším u federálních soudců se týká "ústavy a zákonů Spojených států". Kánony soudcovské etiky nezmiňují poslušnost precedentu, ale "federální ústavě a ústavě státu, jehož zákony spravují". Kodex soudcovské etiky o precedentu nic neříká. Ve většině případů je precedent nejrozumnějším výkladem ústavy a našich zákonů a v těchto případech je přísaha ústavě nejvěrněji dodržována tím, že se řídí precedentem. Pokud však soudce shledá výklad Ústavy ve většinovém stanovisku nepřesvědčivým ve srovnání s výkladem v disentu, pak může následování precedentu porušit soudcovskou přísahu. V rozhodnutí, v němž soudce Roy Moore spatřoval takový rozdíl, uznal jeho autoritu jako precedentu, ale řekl: "[Výklad] Ústavy [většinou Nejvyššího soudu] je jejich výkladem. Nic však nemůže být v rozporu s přísahou úředníka na Ústavu". Důsledkem neopatrného ignorování precedentu je samozřejmě chaos. Občané, kteří se snaží dodržovat zákon, potřebují mít přehled o tom, co je to zákon.

Nezávazný / přesvědčivý precedent

Precedent, který není závazný, ale je užitečný nebo relevantní, se nazývá přesvědčovací precedent (nebo přesvědčovací autorita či poradní precedent). Přesvědčivý precedent zahrnuje případy, o nichž rozhodly soudy nižší instance, obdobné nebo vyšší soudy z jiných geografických jurisdikcí, případy učiněné v jiných paralelních systémech (například vojenské soudy, správní soudy, soudy domorodých/kmenových obyvatel, státní soudy versus federální soudy ve Spojených státech) a za určitých výjimečných okolností případy jiných národů, smlouvy, světové soudní orgány atd.

V případech, kdy se jedná o první případ, se soudy často opírají o přesvědčivé precedenty soudů v jiných jurisdikcích, které se podobnými otázkami již dříve zabývaly. Přesvědčivý precedent se může stát závazným přijetím přesvědčivého precedentu soudem vyšší instance.

Vlastní

Prvním druhem precedentu jsou dlouhodobé zvyklosti, které tradičně uznávají soudy a soudci. Zvyk může být ve společnosti zakořeněn tak hluboce, že získá sílu zákona. Nikdy nemusel existovat konkrétní případ, který by rozhodoval o stejných nebo podobných otázkách, aby soud při svých úvahách zohlednil zvykový nebo tradiční precedent.

Judikatura

Druhým typem precedentu je judikatura. V systémech common law je tomuto typu precedentu při jednání soudu přikládána větší či menší váha v závislosti na řadě faktorů. Nejdůležitější je, zda je precedent "on point", tj. zda se zabývá okolností, která je totožná nebo velmi podobná okolnostem v daném případě. Za druhé, kdy a kde bylo o precedentu rozhodnuto? Velkou váhu bude mít nedávné rozhodnutí ve stejné jurisdikci jako v daném případě. Další v sestupném pořadí bude nedávný precedent v jurisdikcích, jejichž právo je stejné jako místní právo. Nejmenší váhu by měl precedent, který vychází z odlišných okolností, starší případy, které byly mezitím popřeny, nebo případy v jurisdikcích, které mají odlišné právo.

Kritická analýza precedentu

Formulace soudu

Odvolací soud Spojených států pro třetí obvod uvedl:

Soudní precedent spojuje konkrétní právní důsledek s podrobně popsanými skutečnostmi v rozhodnutí ve věci, které je pak považováno za pravidlo pro rozhodování následného případu, který se týká stejných nebo podobných podstatných skutečností a který vznikl u téhož soudu nebo u soudu nižšího stupně v soudní hierarchii.

Odvolacísoud Spojených států pro devátý obvod uvedl:

Stare decisis je politika soudu držet se precedentů; tento termín je pouze zkratkou stare decisis et non quieta movere - "držet se rozhodnutí a nerušit to, co je ustálené". Vezměme si slovo "decisis". Toto slovo znamená doslova a právně rozhodnutí. Podle doktríny stare decisis je případ důležitý pouze pro to, o čem rozhoduje - pro to "co", nikoli pro to "proč" a nikoli pro to "jak". Pokud jde o precedent, stare decisis je důležitý pouze pro rozhodnutí, pro podrobný právní důsledek, který následuje po podrobném souboru skutečností.

Precedenty nahlížené s odstupem času mohou sloužit k určení trendů, a tak naznačit další logický krok ve vývoji výkladu práva. Například pokud se přistěhovalectví v rámci práva stále více omezuje, pak další právní rozhodnutí v této oblasti může sloužit k jeho dalšímu omezení.

Vědci se v poslední době pokoušejí aplikovat teorii sítí na precedenty, aby zjistili, které precedenty jsou nejdůležitější nebo autoritativní a jak se výklady a priority soudu v průběhu času měnily.

Super stare decisis

Super-stare decisis je termín používaný pro důležitý precedent, který je odolný nebo imunní vůči zrušení, bez ohledu na to, zda bylo rozhodnuto správně. Může být chápán jako jeden z extrémů v rozmezí precedenční moci, nebo alternativně jako vyjádření přesvědčení či kritiky tohoto přesvědčení, že některá rozhodnutí by neměla být zrušena.

V roce 1976 Richard Posner a William Landes v článku o testování teorií precedentu pomocí počítání citací použili termín "superprecedent". Posner a Landes použili tento termín k popisu vlivu citovaného rozhodnutí. Termín "superprecedent" se později začal spojovat s jinou problematikou: obtížností zvrátit rozhodnutí. V roce 1992 kritizoval profesor Rutgersovy univerzity Earl Maltz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Planned Parenthood v. Casey za to, že podporuje myšlenku, že pokud jedna strana dokáže převzít kontrolu nad soudem v otázce zásadního celostátního významu (jako v případě Roe v. Wade), může tato strana ochránit své stanovisko před zvrácením "jakýmsi super-stare decisis".

Tato otázka se znovu objevila při výslechu předsedy Nejvyššího soudu Johna G. Robertse a soudce Samuela Alita během jejich schvalovacího slyšení před senátním výborem pro justici. Předseda výboru, senátor Arlen Specter z Pensylvánie, napsal před slyšeními do New York Times článek, v němž označil Roeovou za "superprecedent". Během slyšení se o tomto pojmu zmínil (a zdánlivě vtipně odkázal na "super-duper precedent"), ale ani Roberts, ani Alito tento termín nebo pojem nepodpořili.

Kritika precedentu

V kontroverzní knize z roku 1997 obvinil právník Michael Trotter americké právníky z toho, že se v průběhu 20. století příliš spoléhali na závaznost a přesvědčivost soudních rozhodnutí, a nikoli na podstatu projednávaného případu, což je hlavní příčinou nárůstu nákladů na právní služby. Tvrdil, že soudy by měly zakázat citování přesvědčovacích precedentů mimo svou jurisdikci, až na dvě výjimky:

(1) případy, kdy je předmětem řízení právo cizího státu, nebo

(2) případy, kdy strana sporu hodlá požádat nejvyšší soud jurisdikce o zrušení závazného precedentu, a proto potřebuje citovat přesvědčivý precedent, aby prokázala trend v jiných jurisdikcích.