Sociobiologie

Wilsonova kniha měla téměř 700 stran, které byly téměř celé věnovány sociálnímu chování zvířat. Jeho myšlenky o evoluci lidského chování byly obsaženy v krátkém oddíle o 30 stranách na konci knihy. Přesto se kvůli této části stal (zdánlivě) nový obor sociobiologie předmětem vášnivých sporů. Kritika byla vyvolána tehdejšími politickými událostmi.

"V polovině 70. let probíhaly na univerzitních kampusech intenzivní politické aktivity, z velké části iniciované levicovými profesory a jejich studenty, kteří se stavěli proti válce ve Vietnamu. Na Harvardově univerzitě [Wilsonův zaměstnavatel] se válka... dostala pod palbu kritiky řady vědců marxistického nebo polomarxistického zaměření...". Marxistická filozofie vychází z předpokladu zdokonalitelnosti lidských institucí prostřednictvím ideologických předpisů. Proto byly osoby s marxistickými názory obzvláště nepřijatelné pro představu, že existuje vyvinutá 'lidská přirozenost'".

Kritika Richarda Lewontina, Stephena Jay Goulda a Sociobiologické studijní skupiny naznačila, že mezi těmito myšlenkami a některými nejhoršími událostmi v dějinách existuje určitá souvislost. Zdálo se, že hlavním problémem kritiků je myšlenka, že sociobiologie poskytuje pomoc a útěchu těm, kteří chtějí udržovat sociální nespravedlnost a nerovnost. ^{s. 545}

V poslední Wilsonově kapitole vlastně nebyl žádný politický obsah a Wilson sám byl a je liberální myslitel. V jubilejním 25. vydání své knihy Wilson uvádí vlastní popis sporu.

Někteří psychologové a antropologové, aby se vyhnuli některým sporům, ačkoli jejich myšlenky jsou dosti podobné Wilsonovým, založili příbuzný obor evoluční psychologie. Ta má se sociobiologií společnou víru v evoluční původ vzorců chování. Je však více zaměřena na lidské chování, kdežto sociobiologie vznikla na základě experimentů s chováním zvířat (etologie).

Proč mají muži normy krásy, které uplatňují na ženy? Na tuto otázku by typická feministická socioložka odpověděla: je to kulturně podmíněný systém víry, který slouží k tomu, aby muži zůstali dominantní vůči ženám.

Na to se John Alcock ptá: "Jaké jsou skutečné údaje? Jsou měřítka krásy v západní kultuře svévolná?" Standardy krásy odpovídají mládí a dobrému zdraví. Mladé a zdravé ženy mají větší pravděpodobnost, že otěhotní a úspěšně porodí, než ženy starší nebo nezdravé. Alcock se ptá:

"Jak pravděpodobné je, že miliony let přírodního výběru na člověku... by vytvořily mužskou psychiku... lhostejnou k signálům spojeným s plodnými ženami? Odpověď je zřejmá." ^{str. 137}

Alcock uvádí důkazy, že znaky mládí a krásy odpovídají vysoké reprodukční hodnotě. ^{str. 138.}

Studovat chování jiných zvířat je v jistém ohledu snazší, protože se nás netýkají naše vlastní zkušenosti a předsudky. A můžeme na nich provádět experimenty, které by u lidí nebyly možné.

Zpěvné druhy ptáků mají téměř vždy zpěv, který je pro daný druh charakteristický. Ve většině případů se detaily zpěvu nedědí. Místo toho dědí schopnost naučit se ji v určitém věku. Pokud je mladý sameček vrabce bělohlavého (Zonotrichia leucophrys) vychováván v izolaci od zvuku ostatních příslušníků druhu, nedokáže jejich píseň zpívat. Nakonec vytvoří píseň, která se jen matně podobá té správné. Pokud však experimentátor pustí nahrávku písně dospělého samce, mláďata později, až dosáhnou správného věku, vyprodukují úplnou a dokonalou píseň. Pokud je však mládě ohlušeno, nemůže se píseň naučit. Z toho se dozvídáme

1. že schopnost učit se je spíše dědičná než samotná píseň.
2. že poslech písně dospělého spouští proces učení.
3. že mladý pták musí porovnávat zvuk, který vydává, se vzorovým zpěvem.
4. mladý pták, kterému jsou na kazetě nabídnuty dvě nebo více písní, se vždy naučí tu, která je charakteristická pro jeho druh.
5. ale pokud se mladý samec může setkat pouze s dospělým samcem jiného druhu, naučí se "cizí" píseň.

Díky tomu si můžeme být jisti, že píseň jako taková není dědičná, ale že je v ní zděděná silná tendence k učení, což dává smysl. Aby samec mohl úspěšně žít a rozmnožovat se, vyplatí se mu přilákat samici stejného druhu a bránit své teritorium proti jiným samcům svého druhu. Správná píseň plní oba tyto úkoly. ^{str. 163/5}

V posledních letech zastánci sociobiologie tvrdí, že "vítězí". Její základní myšlenky jsou podle nich zcela správné. Nejsme nepopsané listy a naše lidská přirozenost je stejným produktem evoluce jako my ostatní. Dokonce i naši rozšířenou lásku k domácím zvířatům lze vysvětlit tím, že nám v prehistorické minulosti zlepšovala přežití. ^s35/9

• Adaptivní nevědomí
• Prázdný list
• Evoluční psychologie
• Lidská přirozenost
• Příroda vs. výchova
• Sociobiologie: nová syntéza