Římský vliv v kavkazské Albánii

Mezi kavkazskou Albánií a starověkým Římem existoval trvalý vztah. V roce 65 př. n. l. vstoupil římský generál Pompeius, který si právě podrobil Arménii a Iberii a dobyl Kolchidu, v čele svého vojska do Albánie. Přes vyprahlou provincii Cambysenē (Kambičan) - kterou Albánci nedávno zabrali Arménům - se vydal směrem ke Kaspickému moři.

Při brodění řeky Alazan se střetl s vojsky albánského krále Oroezese a nakonec je porazil. Před návratem do Anatolie si Pompeius zajistil kontrolu nad Albánci, kteří téměř dosáhli Kaspického moře.

Albánci pod vlivem Parthské říše se však neštítili vzbouřit proti Římu: v roce 36 př. n. l. byl Markus Antonius nucen vyslat jednoho ze svých poručíků, aby jejich vzpouru ukončil. Zober, který byl v té době albánským králem, kapituloval a Albánie se tak stala - alespoň podle jména - "římským protektorátem", čímž začal stav vazalství, který trval téměř tři století.

V seznamu dynastií, jejichž velvyslance přijal Augustus, se objevuje albánský král.

V roce 35 n. l. se iberský král Farasmanes a jeho bratr Mithridates s podporou Říma postavili Parthům v Arménii: Albánci se ukázali jako účinní spojenci a přispěli k porážce a dočasnému vyhnání Parthů.

Císař Nero připravoval v roce 67 n. l. vojenskou výpravu na Kavkaz: chtěl porazit barbary Alany a dobýt pro Řím celé severní pobřeží Černého moře od dnešní Gruzie a Ázerbájdžánu až po dnešní Rumunsko a Moldávii, ale jeho smrt tomu zabránila.

Vespasián se postupně rozhodl obnovit a posílit plnou moc Říma na Kavkaze až ke Kaspickému moři.

Přítomnost oddílu Legio XII Fulminata ve vzdálenosti několika kilometrů od břehů tohoto moře (69 km jižně od Baku) dokládá nápis vyhotovený v letech 83-96 n. l. za vlády Domiciána.

V roce 75 n. l. se XII Fulminata nacházela na Kavkaze, kam císař Vespasián poslal legie na podporu spojeneckých království Iberie a Albánie.

V Ázerbájdžánu byl nalezen nápis, který zní: IMP DOMITIANO CAESARE AVG GERMANICO LVCIVS IVLIVS MAXIMVS LEGIONIS XII FVL, Za císaře Domiciána, Caesara, Augusta Germanika, Lucia Julia Maxima, Legio XII Fulminata.

Někteří historici tvrdí, že skutečnou osadu Ramana u Baku pravděpodobně založila římská vojska Lucia Julia Maxima z "Legio XII Fulminata" v prvním století našeho letopočtu a její název je odvozen od latinského Romana.

Tuto hypotézu potvrzuje mimo jiné vojensko-topografická mapa Kavkazu vydaná v roce 1903 ruskou správou, na které je název města napsán jako "Romana", různé římské artefakty nalezené v oblasti Absheronu a také to, že staří obyvatelé označovali město jako Romani.

Ramana se navíc nachází v oblasti, která se dokonale hodí pro římské "castrum", jež by kontrolovalo nedaleký přístav Baku na obchodní námořní cestě (přes Kaspické moře) mezi Kavkazem a středoasijskými pláněmi.

Navzdory rostoucímu římskému vlivu Albánie nikdy nepřestala udržovat obchodní a pravděpodobně i kulturní kontakty s Persií, ale s Trajánem v roce 114 n. l. byla římská kontrola nad kavkazskou Albánií téměř úplná a nejvyšší společenské vrstvy byly plně romanizovány.

Také knížata kavkazských kmenů, Albánci, Iberové....a dokonce i knížata zakavkazských Sarmatů byla potvrzena ve vztahu (římského) vazalství nebo mu byla nyní (Trajánem) podrobena.

Za vlády římského císaře Hadriána (117-138) Albánii napadli Alani, íránská kočovná skupina.

Tato invaze podpořila spojenectví mezi Římem a Albánci, které bylo posíleno za Antonína Pia v roce 140 n. l. Kolem roku 240 n. l. oblast obsadili Sásánovci, ale po několika letech Římská říše znovu získala kontrolu nad kavkazskou Albánií.

Nisibiská smlouva z roku 297 n. l. stanovila obnovení římského protektorátu nad kavkazskou Iberií a kavkazskou Albánií. O padesát let později však Řím o tuto oblast, která od té doby zůstala po více než dvě století nedílnou součástí sásánovské říše, přišel.

Koncem 6. století se území Albánie opět stalo dějištěm válek mezi sásánovskou Persií a Byzancí/východořímskou říší. Během třetí persko-turecké války vtrhli do Albánie Chazaři (Gokturkové) a jejich vůdce Ziebel se v roce 627 n. l. prohlásil pánem Albánie pod vládou římského Herakleia a vybíral daň od obchodníků a rybářů z řek Kura a Araxes, která byla "v souladu se zemským rozvrhem perského království". Albánští králové si udrželi svou vládu tím, že platili tribut regionálním mocnostem.

Kavkazská Albánie byla později dobyta Araby v roce 643 n. l. během islámského dobývání Persie.

Řím zanechal současnému Ázerbájdžánu obrovské kulturní dědictví: nejen latinku a západně orientovanou společnost současných Ázerbájdžánců, ale dokonce - podobně jako v Arménii a Gruzii - křesťanskou víru (i když ve skutečnosti má jen málo věřících).

Podle Movsese Kaghankatvatsiho začalo křesťanství pronikat do kavkazské Albánie již v průběhu 1. století, tedy přesně v době, kdy Římané zavedli nad Albánií svou první kontrolu. První křesťanský kostel v regionu postavil svatý Elizeus, žák Tadeáše z Edessy, na místě zvaném Gis a předpokládá se, že se jedná o dnešní "kostel v Kiši".

Poté, co Arménie pod římským vlivem přijala křesťanství jako své státní náboženství (301 n. l.), se kavkazský albánský král Urnayr vydal na arménský apoštolský stolec, aby přijal křest od svatého Řehoře Osvětitele, prvního "arménského patriarchy".

Křesťanství dosáhlo svého zlatého věku na konci 5. století za vlády Vachagana Pobožného (vládl v letech 487-510 n. l.), který pod vlivem byzantských kněží zahájil v kavkazské Albánii kampaň proti uctívání modly a odrazoval od perského zoroastrismu. Po muslimských vpádech v 7. století původní křesťané ze skutečného Ázerbájdžánu téměř vymizeli. Jedinými zbývajícími kavkazskými Albánci jsou Udiové, kteří si udržují křesťanskou víru svých předků ovlivněných Římany. Posledních 7000 Udiů žije převážně ve vesnici Nij v oblasti Kabala a Oguz (bývalý Vartashen), ale několik jich najdeme i v hlavním městě Baku.