Mezi hlavní čínská náboženství patří buddhismus, čínský folklór, taoismus a konfucianismus. V praxi se však často projevuje synkretismus – mnozí Číňané kombinují rituály a představy z několika tradic současně. Oficiálně je Čína sekulární stát, přesto náboženství hrají významnou roli v kultuře, svátcích a každodenních praktikách.

Buddhismus

Buddhismus přišel do Číny z Indie během prvních staletí našeho letopočtu a později se zde rozvinuly specifické čínské proudy mahájánového buddhismu. Vedle běžného čínského (Mahayána) se v západních a jihovýchodních provinciích nacházejí i tibetské a théravádské formy. Buddhismus ovlivnil umění, architekturu a filozofii Číny. Po období útlaku během 20. století (např. Kulturní revoluce) došlo od 80. let k částečnému oživení klášterů a veřejných obřadů, i když náboženský život podléhá státním regulacím.

Taoismus a konfucianismus

Taoismus je původním čínským nábožensko-filozofickým proudem, který rozvíjí učení o tao (cestě), harmonii s přírodou a duchovních praktikách jako jsou alchymie, meditace a rituály v chrámech. Konfucianismus. je spíše eticko-společenským systémem než náboženstvím v západním smyslu; zdůrazňuje rodinné a společenské závazky, rituály uctívání předků a morální výchovu. Obě tradice výrazně ovlivnily čínské hodnoty, společenské instituce a vzdělávací tradice.

Islám a muslimské komunity

Islám se do Číny dostal už za vlády dynastie Tchang prostřednictvím Hedvábné stezky a obchodních kontaktů. Odhady současného počtu muslimů v Číně se liší, obvykle se uvádí řádově desítky milionů (často kolem 20–30 milionů). Mezi největší muslimské skupiny patří Lidé kmene Chuejů a Ujgurů; obecně jsou tito muslimové rozšířeni i mezi dalšími menšinami jako Kazachové, Kyrgyzové, Salar či Dongxiang. V posledních letech se v některých oblastech, zejména v Sin-ťiangu, objevily přísné státní bezpečnostní a asimilační politiky, které podle mezinárodních lidskoprávních organizací vedly k omezení náboženských svobod a dalším porušením práv; situace je politicky citlivá a předmětem mezinárodních jednání.

Lidová (folk) náboženství

Čínský folklór zahrnuje uctívání předků, místní božstva, duchy hor a řek, šamanistické prvky a širší spektrum lidových rituálů a festivalů (např. Čínský nový rok, Svátek loďek draků). Tyto praktiky jsou silně propojené s každodenním životem, komunitními obřady a místními chrámy. Pro mnoho lidí jsou lidové zvyky důležitější než přísné vyznání jedné institucionální víry.

Abrahámovská náboženství a další menšiny

V Číně se také praktikují abrahámovská náboženství, především křesťanství (protestantství i katolicismus), které prošlo výrazným růstem v posledních desetiletích, i když čelí regulacím a rozdílné míře státní kontroly (oficiální registrované církve vs. neregistrované „podzemní“ společenství). V Kaifengu existuje historická židovská komunita, která má svou specifickou místní tradici a dlouhou historii v rámci čínské společnosti.

Náboženská politika a současná praxe

Čína oficiálně považuje stát za sekulární a náboženství podléhá státním regulacím. Pět náboženských organizací je historicky oficiálně uznávaných (Buddhistická, Taoistická, Islámská, Katolická a Protestantská asociace), přesto existuje široké spektrum praktik mimo oficiální struktury. Po roce 1978 došlo k výraznému oživení návštěvnosti chrámů, k novému zájmu o duchovní praktiky a ke vzniku náboženských společenství, zároveň však platí omezení týkající se veřejného vystupování náboženských organizací, jejich vzdělávání či zahraničních vlivů.

Celkově je náboženská mapa Číny složitá: vedle institucionalizovaných tradic existuje masivní pluralita lokálních zvyků, silná vazba na etnickou identitu a proměnlivý vztah mezi náboženstvím a státem.