Historie recepce Jane Austenové

Pozadí

Jane Austenová prožila celý svůj život v početné a uzavřené rodině. Její rodina patřila k nižší části anglické šlechty. Stabilní podpora rodiny byla pro Austenovou jako spisovatelku velmi důležitá. Austenová například četla rodině první návrhy všech svých knih. Tímto způsobem se jí dostávalo povzbuzení a pomoci. Ve skutečnosti to byl její otec, kdo se jako první pokusil vydat její knihu tiskem. Austenové spisovatelská průprava trvala od doby, kdy byla teenagerkou, až do jejích zhruba 35 let. Během této doby experimentovala s různými literárními formami. Patřil mezi ně i epistolární román (román v dopisech), který si vyzkoušela a který se jí nelíbil. Napsala a přepracovala tři významné romány a začala psát čtvrtý. Když vyšly tiskem Rozum a cit (1811), Pýcha a předsudek (1813), Mansfieldský park (1814) a Emma (1815), stala se úspěšnou spisovatelkou.

Psaní románů však nebylo pro ženy na počátku 19. století snadné. Bylo to proto, že je to proslavilo. Lidé je kvůli tomu také považovali za neženské. Proto Austenová, stejně jako řada dalších spisovatelek, vydávala své knihy tajně. Časem se však její psaní stalo veřejným tajemstvím mezi aristokracií. Při jedné z jejích návštěv Londýna ji princ regent pozval k sobě domů. Jeho knihovník ji provedl a řekl, že regentovi se její knihy velmi líbí. Knihovník dodal, že "pokud slečna Austenová chystá nějaký další román, může jej zcela svobodně věnovat princi". Austenová neměla prince, který utrácel spoustu peněz, ráda. Nechtěla se tímto návrhem řídit. Její přátelé ji však přesvědčili, aby se jím řídila. Emma mu tedy byla věnována. Austenová poté odmítla knihovníkův návrh, aby napsala historický román ke svatbě princovy dcery.

V posledním roce svého života Austenová přepracovala Northangerské opatství (1817) a napsala Persuasion (1817). Začala také psát další román, který později nazvala Sanditon. Před svou smrtí jej však již nestihla dokončit. Austenová nestihla Northangerské opatství ani Persvazi dotisknout. Její rodina je však po její smrti vydala jako jednu knihu. Její bratr Henry připojil "Životopisnou poznámku o autorce". Díky tomuto krátkému životopisu si lidé Austenovou představovali jako tichou tetičku, která psala ve volném čase. "Ani naděje na slávu, ani zisk se nemísily s jejími ranými pohnutkami (cíli) ... [S]tak moc se vyhýbala proslulosti, že žádné hromadění slávy by ji nepřimělo (nepřimělo), kdyby žila, připojit (připojit) své jméno k jakýmkoli výtvorům svého pera ... na veřejnosti se vyhýbala jakýmkoli narážkám na postavu autorky." Austenová však ve svých dopisech projevuje nadšení z toho, že se její knihy dostanou do tisku. Zajímalo ji také, kolik peněz knihy vydělají. Austenová byla profesionální spisovatelkou.

Austenové díla jsou proslulá svým realismem, kousavými společenskými komentáři a chytrým využitím volné nepřímé řeči. Vynikají také burleskou a ironií. Kritizují citlivé romány druhé poloviny osmnáctého století. Jsou součástí přechodu k realismu devatenáctého století. Jak vysvětlují Susan Gubar a Sandra Gilbertová, Austenová se vysmívala "lásce na první pohled, nadřazenosti (prvořadosti) vášně nad všemi ostatními city a/nebo povinnostmi, rytířským výkonům hrdiny, zranitelné citlivosti hrdinky, proklamované (deklarované) lhostejnosti milenců k finančním ohledům a kruté hrubosti rodičů". Austenové příběhy, ačkoli jsou komické, se zaměřují na to, jak jsou ženy závislé na manželství, aby si zajistily společenské postavení a ekonomické zabezpečení. Zabývala se také morálními problémy, podobně jako Samuel Johnson, který ji silně ovlivnil.

Austenová podepsala svou první tištěnou knihu jako "By a Lady".

1812-1821: Individuální reakce a dobové recenze

Knihy Austenové se rychle staly módou. Oblíbili si je zejména aristokraté, kteří rádi určovali módu a vkus své doby. Henrietta Ponsonbyová, hraběnka z Bessborough, napsala o knize Sense and Sensibility v dopise svému příteli. Řekla: "je to chytrý román.  ... ačkoli končí hloupě, velmi mě pobavil." Patnáctiletá dcera prince regenta, princezna Charlotte Augusta, se přirovnávala k Marianne Dashwoodové. Poznamenala: "Myslím, že Marianne a já jsme si povahově velmi podobné, že rozhodně nejsem tak dobrá, stejná nerozvážnost, &tc.". Pýcha a předsudek se líbila Richardu Sheridanovi, který psal divadelní hry. Svému příteli řekl, aby si ji "[p]ořídil okamžitě", protože "je to jedna z nejchytřejších věcí", které kdy četl. Anne Milbankeová, budoucí manželka lorda Byrona, napsala, že "jsem dočetla román Pýcha a předsudek, který považuji za velmi vynikající (dobré) dílo". Dodala, že "je to nejpravděpodobnější beletrie, jakou jsem kdy četla", a že se stal "v současné době módním románem". Vdova lady Vernonová řekla svému příteli, že Mansfieldský park "[n]ení moc román, spíše historie rodinné oslavy na venkově, velmi přirozená". Lady Anne Romillyová řekla své přítelkyni, spisovatelce Marii Edgeworthové, že "[Mansfieldský park] je zde docela všeobecně obdivován". Edgeworthová později uvedla, že "Mansfieldský park nás velmi pobavil".

Vysoká společnost měla Austenové romány ráda a schvalovala je. Za jejího života se jim však dostalo jen málo recenzí. Na knihu Rozum a cit vyšly dvě. Pýcha a předsudek obdržela tři. Mansfieldský park nedostal žádnou. Na Emmu jich bylo sedm. Většina recenzí byla krátká, pečlivá a pochvalná. Většinou se zaměřovaly na morální ponaučení z jejích knih. O těchto recenzentech píše Brian Southam: "Jejich úkolem bylo pouze poskytnout stručná (krátká) upozornění rozšířená o citáty, a to ku prospěchu (dobru) čtenářek, které sestavují seznamy svých knihoven a zajímá je pouze to, zda se jim kniha bude líbit kvůli příběhu, postavám a morálce".

Slavný spisovatel Walter Scott napsal nejdelší a nejhlubší z těchto recenzí. O recenzi Emmy ho požádal nakladatel John Murray. Emma vyšla tiskem (bez uvedení spisovatele) v březnovém čísle časopisu Quarterly Review z roku 1816. Scott využil recenzi k tomu, aby román pochválil, a zároveň vychválil dílo Austenové. Chválil její schopnost kopírovat "z přírody, jak skutečně existuje v běžném životě, a předkládat čtenáři ... správné a působivé zobrazení toho, co se denně (každý den) odehrává kolem něj". Moderní austenolog William Galperin poznamenal, že "na rozdíl od některých laických čtenářů Austenové, kteří rozpoznali její odchylku (odlišnost) od realistické praxe, jak byla v té době předepsána a definována, byl Walter Scott dost možná první, kdo Austenovou instaloval jako realistku par excellence". Scott si v roce 1826 o Austenové zapsal do svého soukromého deníku. Toto přirovnání se později stalo hojně citovaným:

Také jsem znovu a nejméně potřetí přečetla velmi jemně napsaný román slečny Austenové Pýcha a předsudek. Tato mladá dáma měla talent popisovat účast a pocity a charaktery obyčejného života, který je pro mě tím nejúžasnějším, s čím jsem se kdy setkala. Kmen Velký luk-wow si mohu udělat sám jako každý, kdo teď jede, ale vytříbený dotek, který činí (dělá) obyčejné všední věci a postavy zajímavými z pravdivosti popisu a citu, je mi odepřen. Jaká škoda, že tak nadané stvoření zemřelo tak brzy!

Northangerské opatství a Persvaze byly vydány společně v prosinci 1817. V březnu 1818 byly recenzovány v British Critic a v květnu 1818 v Edinburgh Review and Literary Miscellany. Recenzent časopisu British Critic se domníval, že Austenová ve velké míře využívá realismus, což je důkazem omezené představivosti. Recenzent Edinburgh Review byl jiného názoru. Chválil Austenovou za její "nevyčerpatelnou invenci". Austenové příběhy se mu líbily také proto, že se v nich mísily známé scény s překvapivými zvraty. Austenoví badatelé poukazují na to, že tito první recenzenti nevěděli, co si o jejích dílech myslet. Například špatně chápali její používání ironie. Recenzenti si mysleli, že Rozum a cit a Pýcha a předsudek jsou příběhy o tom, jak ctnost vítězí nad neřestí.

V časopise Quarterly Review vyšla v roce 1821 další recenze. Richard Whately byl anglický spisovatel a teolog. Uveřejnil nejzávažnější ranou recenzi Austenové díla. Whately příznivě srovnával Austenovou s velkými spisovateli, jako byli Homér a Shakespeare. Chválil dramatičnost jejích příběhů. Rovněž tvrdil, že román je skutečný, úctyhodný literární žánr. Tvrdil, že imaginativní literatura, zejména vypravěčská, je velmi cenná. Dokonce tvrdil, že jsou důležitější než historie nebo biografie. Když je dobře zpracovaná, jako byla díla Austenové, Whately tvrdil, že romány píší o lidských zkušenostech, z nichž se čtenář může poučit. Jinými slovy, věřil, že je to morální. Whately se zabýval také postavením Austenové jako ženské spisovatelky. Napsal: "Domníváme se, že jednou z největších zásluh slečny Austinové [sic] v našich očích je, že nám dává nahlédnout do zvláštností ženských postav. ... Její hrdinky jsou takové, jaké člověk ví, že ženy musí být, i když je nikdy nepřimějeme, aby si to přiznaly (připustily)." Žádná lepší kritika Austenové nevyšla tiskem až do konce devatenáctého století. Whately a Scott zahájili pohled viktoriánské éry na Austenovou.

V roce 1816 si vydání Emmy všimli redaktoři časopisu The New Monthly Magazine. Nepovažovala ji však za dostatečně důležitou, aby ji recenzovala.


Spisovatel Walter Scott chválil Austenové "vytříbený cit, který činí obyčejné všední věci... zajímavými ".

1821–1870: Kultivovaných málo

Austenová měla v devatenáctém století velké množství čtenářů, kteří ji měli rádi a vážili si jí. Podle kritika Iana Watta se jim líbila její "svědomitá ... věrnost běžné (obvyklé) společenské zkušenosti". Nicméně Austenové díla nebyla přesně taková, jaká si její romantické a viktoriánské britské publikum oblíbilo. Ti si přáli, aby "silné emoce [byly] autentizovány okázalým předváděním zvuků a barev v psaní". Viktoriánským kritikům a publiku se líbila díla spisovatelů, jako byli Charles Dickens a George Eliotová. Ve srovnání s nimi se díla Austenové zdála úzká a tichá. Austenové díla se znovu začala tisknout koncem roku 1832 nebo začátkem roku 1833. Richard Bentley je otiskl v řadě Standard Novels a v tisku zůstaly ještě dlouho poté. Nebyly však bestsellery. Southam popisuje její "čtenářskou obec mezi lety 1821 a 1870" jako "nepatrnou vedle známého publika Dickense a jeho současníků".

Lidé, kteří Austenovou četli, se považovali za chytré čtenáře. Bylo to pár kultivovaných lidí. To se stalo známým tématem austenovské kritiky devatenáctého a počátku dvacátého století. George Henry Lewes byl filozof a literární kritik. K tomuto tématu se vyjádřil v řadě článků ve 40. a 50. letech 19. století. "Romány Jane Austenové" vyšly tiskem v časopise Blackwood's Magazine v roce 1859. Lewes v něm chválil knihy Austenové za "úspornost umění ... snadné přizpůsobení prostředků cílům, bez pomoci (asistence) nadbytečných prvků". Přirovnal ji také k Shakespearovi. Tvrdil, že Austenová neumí vymýšlet zápletky. Přesto se mu líbila dramatičnost jejích děl. Říkal: "Austenová je pro mě velkým přínosem: "Čtenářův puls se nikdy nezadrhne, jeho zvědavost není nikdy intenzivní (velmi silná); ale jeho zájem ani na okamžik neochabne (neustane). Děj začíná; lidé mluví, cítí a jednají; vše, co se říká, cítí nebo dělá, směřuje k zapletení nebo rozpletení zápletky; a my se téměř stáváme herci i diváky (divačkami) tohoto malého dramatu".

Spisovatelka Charlotte Brontëová měla Austenovou ráda, protože pravdivě popisovala každodenní život. Brontëová ji však označila za "pouze bystrou (chytrou) a všímavou". Říkala, že v jejích dílech není dost vášně. Brontëové se díla Austenové zdála formální a úzkoprsá. V dopise napsaném G. H. Lewesovi v roce 1848 Brontëová uvedla, že se jí Pýcha a předsudek nelíbí. Řekla:

Proč máte slečnu Austenovou tak ráda? V této otázce jsem zmatená... Přečetla jsem si tu vaši větu a pak jsem si knihu pořídila. A co jsem v ní našla? Přesný daguerrotypický portrét obyčejné (všední) tváře; pečlivě oplocenou, vysoce kultivovanou zahradu s úhlednými okraji a jemnými květinami; ale žádný pohled na jasnou živou fyziognomii, žádnou otevřenou krajinu, žádný čerstvý vzduch, žádný modrý kopec, žádný bonny beck. Stěží bych chtěla žít s jejími dámami a pány v jejich elegantních, ale uzavřených domech.

- Charlotte Brontëová

George Henry Lewes, partner George Eliotové, přirovnal Austenovou k Shakespearovi.

Evropské překlady z devatenáctého století

Brzy poté, co byla Austenové díla vytištěna v Británii, se objevila v některých evropských zemích. Začaly vycházet v roce 1813 s francouzským překladem Pýchy a předsudku. Brzy následovala německá, nizozemská a švédská vydání. Nebylo vždy snadné je v Evropě sehnat. V Rusku nebyla Austenová příliš známá. První ruský překlad románu Austenové vyšel až v roce 1967. Díla Austenové byla překládána do různých evropských jazyků. Evropané však její díla nevnímali jako součást anglické románové tradice. Částečně to bylo způsobeno změnami, které provedli překladatelé. Ti do děl Austenové vnesli sentimentalismus. Rovněž se jim nepodařilo vnést do díla její humor a ironii. Proto evropští čtenáři častěji považovali za anglický román styl Waltera Scotta.

Velké změny, které provedli překladatelé, způsobily, že kontinent přijal Austenovou jinak než Británie. Například francouzská spisovatelka Isabelle de Montolieu přeložila několik románů Austenové do francouzského sentimentálního románu. V Montolieuově Pýše a předsudku byly živé rozhovory (konverzace) mezi Elizabeth a Darcym nahrazeny klidnými, korektními. V díle Jane Austenové Elizabeth řekla, že "vždycky viděla velkou podobnost v obratu [jejich] myslí" (její a Darcyho). Podle ní je to proto, že "nejsou ochotni mluvit, ledaže [očekávají], že řeknou něco, co ohromí (překvapí) celou místnost". Z toho se však stává "Moi, je garde le silence, parce que je ne sais que dire, et vous, parce que vous aiguisez vos traits pour parler avec effet". ("Já mlčím, protože nevím, co říct, a ty, protože při mluvení vzrušuješ své rysy pro efekt."). Cossy a Saglia vysvětlují, že "rovnost ducha, kterou Alžběta považuje za samozřejmost, je popřena (není dána) a je zavedeno rozlišování podle pohlaví". Díla Austenové byla ve Francii vnímána jako součást sentimentální tradice. Z tohoto důvodu se lidé více zajímali o díla francouzských realistů, jako byli Stendhal, Balzac a Flaubert. Také v Německu byla Austenová považována za romantickou spisovatelku.

Isabelle de Montolieu přeložila díla Austenové do francouzštiny.

1870–1930: Exploze popularity

Rodinné životopisy

Po léta si lidé mysleli o Austenové totéž co o Scottovi a Whatelym. Jen málo lidí její romány skutečně četlo. V roce 1870 napsal synovec Jane Austenové James Edward Austen-Leigh první významnou biografii Austenové, A Memoir of Jane Austen, a vytiskl ji. To změnilo způsob, jakým lidé o Austenové přemýšleli. Když vyšla tiskem, popularita Austenové a její postavení u kritiky výrazně vzrostly. Díky Memoárům si lidé mysleli, že jde o neškolenou spisovatelku, která píše mistrovská díla. Lidé si mysleli, že Austenová je tichá, svobodná teta ve středním věku. Díky tomu měli pocit, že její díla jsou bezpečná pro čtení v úctyhodných viktoriánských rodinách. Memoáry způsobily, že se Austenové knihy začaly znovu tisknout ve velkém množství. První populární vydání vyšla v roce 1883. Jednalo se o levnou řadu, kterou tisklo nakladatelství Routledge. Následovala vydání s obrázky, sběratelské soubory a vědecká vydání. Kritici však stále tvrdili, že Austenové knihy by měli číst jen lidé, kteří dokážou skutečně pochopit jejich hluboký význam. Po vydání Memoárů se však objevilo mnohem více kritiky na adresu Austenové. Za dva roky jich vyšlo více než za posledních 50 let.

V roce 1913 vydali William Austen-Leigh a Richard Arthur Austen-Leigh rodinný životopis. Kniha nesla název: Jane Austenová: Její život a dopisy - rodinný záznam. William i Arthur byli součástí rodiny Austenových. Kniha byla založena převážně na rodinných dokumentech a dopisech. Životopisec Austenové Park Honan ji popsal jako "přesnou, stabilní (ustálenou), spolehlivou a místy živou a sugestivní". Autoři se odklonili od sentimentálního tónu Memoárů. Nepřekročili však příliš rámec rodinných záznamů a tradic, které měli vždy k dispozici. Proto jejich kniha nabízí pouze fakta. Nenabízí mnoho výkladů.

Kritika

V poslední polovině devatenáctého století vyšly první kritické knihy o díle Austenové. V roce 1890 vydal Godwin Smith knihu Život Jane Austenové. Tím začala "nová etapa kritického dědictví". Tím začala "formální (oficiální) kritika". Lidé se začali soustředit na Austenovou jako spisovatelku a analyzovat způsoby, kterými bylo její psaní výjimečné. Podle Southama se kolem roku 1780 objevilo mnohem více kritiky Austenové. Řekl také, že recenze se staly lepšími. Znepokojovala ho však jejich "jistá uniformita":

Romány jsou chváleny pro eleganci formy a povrchní "úpravu", pro realističnost fikčního světa, rozmanitost a vitalitu (sílu) postav, pro všudypřítomný humor a pro jemnou a nedogmatickou morálku a její neokázalé podání. Romány jsou ceněny pro svou "dokonalost". Ta je však považována za úzkou dokonalost, dosaženou v mezích domácí komedie.

Mezi nejlepší recenzenty patřili Richard Simpson, Margaret Oliphantová a Leslie Stephen. Simpson v recenzi Memoárů uvedl, že Austenová je vážnou, ale ironickou kritičkou anglické společnosti. Zahájil dvě interpretační témata: využití humoru ke kritice společnosti a ironii jako prostředek morální studie. Navázal na Lewesovo srovnání se Shakespearem a napsal, že Austenová:

začala být ironickou kritičkou; svůj úsudek ... neprojevovala přímou kritikou, ale nepřímou metodou napodobování a zveličování chyb svých vzorů. ... Kritika, humor, ironie, úsudek nikoli toho, kdo vynáší rozsudek, ale imitátora, který se vysmívá, zatímco se vysmívá, to jsou její charakteristické rysy.

Simpsonova esej nebyla příliš známá. Neměla velký vliv, dokud ji v roce 1957 necitoval Lionel Trilling. Margaret Oliphantová byla další významnou spisovatelkou, jejíž kritika Austenové neměla velký vliv. Austenovou popsala jako "vyzbrojenou 'jemnou žilkou ženského cynismu', 'plnou jemné síly, bystrosti, jemnosti a sebeovládání (kontroly)', s 'vytříbeným smyslem' pro 'směšnost', 'jemně bodavým, ale měkce znějícím pohrdáním', jejíž díla jsou velmi 'klidná, chladná a bystrá'". Tento druh kritiky se plně rozvinul až v 70. letech 20. století. Tehdy začala feministická literární kritika.

Díla Austenové vycházela ve Spojených státech od roku 1832. Američané se však začali vážně zabývat Austenovou až po roce 1870. Jak říká Southam, "pro americké literární nacionalisty byla kultivovaná scéna Jane Austenové příliš bledá, příliš omezená, příliš rafinovaná, příliš vyloženě nehrdinská". Austenová nebyla pro Američany dostatečně demokratická. Také její knihy neměly hraničářskou tematiku, která se často objevovala v americké literatuře. Způsob, jakým Američané o Austenové smýšleli, byl představen ve sporu mezi Williamem Deanem Howellsem a Markem Twainem. Howells svými eseji pomohl Austenové k mnohem větší popularitě. Twain však Austenovou využil k argumentaci proti anglofilské tradici v Americe. Ve své knize Po rovníku Twain popsal knihovnu na své lodi: "Knihy Jane Austenové ... v této knihovně chybí. Už jen toto jediné vynechání by z knihovny, v níž by nebyla jediná kniha, udělalo docela dobrou knihovnu."

Janeites

"Nemohli bychom si ... vypůjčit od životopisce slečny Austenové titul, který jí propůjčuje (dává) náklonnost synovce, a oficiálně ji uznat jako 'drahou tetu Jane'?"

- Richard Simpson

Encyklopedie Britannica změnila způsob, jakým Austenovou popisovala, když se stávala stále populárnější. Osmé vydání (1854) ji nazývá "elegantní spisovatelkou". Deváté vydání (1875) ji chválilo jako "jednu z nejvýznačnějších (pozoruhodných) moderních britských spisovatelek". Romány Austenové se začaly studovat na univerzitách. Její díla začala vycházet také v dějinách anglického románu. Většina lidí ji stále považovala za "milou tetu Jane", jak byla poprvé představena v Memoárech. Howells tento obraz Austenové proslavil svými eseji v Harper's Magazine. Spisovatel a kritik Leslie Stephen popsal mánii po Austenové, která se rozmohla v 80. letech 19. století, jako "austenolatrii". Teprve po vydání Memoárů si čtenáři oblíbili Austenovou jako osobu. Do té doby literární elity tvrdily, že jejich obliba Austenové ukazuje, jak jsou chytří. Kolem devadesátých let 19. století je však začalo znepokojovat, jak populární se Austenové díla stala. Začali si říkat Janeité. Chtěli ukázat, že se liší od lidí, kteří podle nich Austenové pořádně nerozuměli.

Americký spisovatel Henry James měl Austenovou rád. Jednou o ní řekl, že je stejně skvělá jako Shakespeare, Cervantes a Henry Fielding - "krásní malíři života". James však Austenovou považoval za "nevědomou" umělkyni, která byla "instinktivní a okouzlující". V roce 1905 James prohlásil, že se mu nelíbí zájem veřejnosti o Austenovou. Řekl, že je větší, než si Austenové "vnitřní zásluhy (hodnota) a zájem" zaslouží. James uvedl, že to bylo hlavně kvůli "tuhému větru komerce, ... speciálnímu duchu knihkupectví. ... sbor nakladatelů, redaktorů, ilustrátorů, výrobců příjemných blábolů v časopisech; kteří si našli svou 'drahou,' naši drahou, drahou všech, Jane ... ke svému materiálnímu účelu, ... k hezké reprodukci v nejrůznějších podobách toho, čemu se říká vkusné, a v tom, co se zdánlivě osvědčuje jako prodejné".

Britskému spisovateli Reginaldovi Farrerovi se sentimentální obraz "tety Jane" nelíbil. Místo toho chtěl studovat Austenové beletrii novým způsobem. V roce 1917 publikoval v časopise Quarterly Review dlouhou esej. Znalec Jane Austenové A. Walton Litz ji označil za nejlepší jednotlivý úvod do jejího díla. Southam ji označuje za "janeovské" dílo bez uctívání. Farrer tvrdil, že Jane Austenová nebyla nevědomá (nesouhlasil s Jamesovou). Podle něj byla spisovatelkou velmi soustředěnou a ostrou kritičkou své společnosti. Nazval ji "zářivou a nelítostnou", "nezaujatou, ale nelítostnou", s "ocelovou kvalitou, nevyléčitelnou přísností svého úsudku". Farrer byl jedním z prvních kritiků, kteří Austenovou vnímali jako podvratnou spisovatelku.

Mark Twain byl jedním z amerických kritiků Austenové (asi 1907).


James Edward Austen-Leigh nechal pro Memoáry namalovat Austenův obraz. Ten její obraz zjemnil. Chtěl, aby ji viktoriánská veřejnost měla ráda a přijala ji.